Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vencovská (* 1929  †︎ 2022)

• narozena 13. září 1929 v Humpolci

• otec Bedřich Kunst bojoval v Albánii a Chorvatsku během první světové války

• pamatuje přestřelky v Humpolci během osvobozování 1945

• v roce 1948 maturovala na gymnáziu v Humpolci, kde ji učil i opat Bohumil Vít Tajovský, oběť komunistických represí 50. let

• po gymnáziu vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, celý svůj profesní život byla učitelkou

• v roce 1950 se provdala za prof. Františka Vencovského, ekonoma, dlouholetého kolegu a přítele Karla Engliše

• v 60. letech pracovala jako učitelka v Českých Budějovicích

• v roce 1969 se s manželem přestěhovala do Prahy

• zemřela 17. září 2022

Pamatuje den, kdy zemřel Masaryk, znásilňování a střelbu během osvobozování v roce 1945 nebo zátah StB na pozdějšího kardinála Josefa Berana během bohoslužby v Chrámu svatého Víta v roce 1949. O těžkých chvílích minulých dob shodně říká: „Bylo to dost divoké.“

Dětství na hradě

Věra Vencovská, rozená Kunstová, se narodila 13. září 1929 v Humpolci. Na dětství za první republiky ráda vzpomíná: „Vyráběly se tam [v Humpolci] krásný sukna. To byla jedna dílnička vedle druhé, kde se tkaly nádherné látky a posílaly se do Anglie. Ale všechno to tam postupně zaniklo.“ Otec Bedřich Kunst, válečný veterán, který za první světové války bojoval na frontě v Albánii a Chorvatsku, pracoval po vzniku samostatného Československa v humpolecké záložně. Mimoto byl aktivním členem Klubu českých turistů. Tomu od roku 1936 v Humpolci předsedal Oldřich Kocian, který zároveň vedl vykopávky na hradě Orlík: „Pracovali tam [otec a Oldřich Kocian] na obnově hradu. A když probíhaly ty vykopávky, chodili jsme tam skoro denně.“ V roce 1941 byl Oldřich Kocian přímo na Orlíku zatčen gestapem a o rok později zemřel v koncentračním táboře Osvětim.[1] Kromě Klubu českých turistů navštěvovala Věra Vencovská Sokola. „Sokolovna tam [v Humpolci] byla pěkná. Držely se takzvaný šibřinky, maminka už se vždycky chystala kolem Tří králů, kolem šestého ledna už se dávaly dohromady různé masky. To byl maškarní ples, ty šibřinky.“

Učitelé plakali, když Masaryk zemřel

Z předválečného období si dodnes pamatuje den, kdy zemřel Tomáš Garrigue Masaryk: „Byla jsem ve třetí třídě, učitel tehdy přišel, fialovou křídou napsal o Masarykovi na tabuli a rozplakal se. No a potom za rok, to už jsem byla ve čtvrté třídě, když přišla mobilizace a obsazování. Když přijeli Němci, bylo všude plno sněhu po kolena. No a uspořádali koncert a čekali, že lidi přijdou. Někdo byl zvědavý, tak se přišel podívat. A pak zabrali školy.“ Tím, že byla za války škola v Humpolci zavřená, dojížděla Věra Vencovská za vzděláním do Havlíčkova, respektive tehdy Německého Brodu. „Pak už jsme nechodili ani tam do školy, ale do různých hospod. Tam jsme si chodili více méně jenom pro úkoly, protože už se pořádně nevyučovalo. A jednou jsme tam potkali atentátníka na Rašína, [Josefa] Šoupala. Oni ho za války pustili, jenomže už měl tuberkulózu a maminka mojí pozdější švagrový mu pomohla, když on se vrátil, tak mu poskytla nějaké jídlo a oblečení. Tak to je taková zajímavost.“

Všude se střílelo

Osvobození Humpolce v květnu 1945 dle vzpomínek neprobíhalo ani zdaleka poklidně: „To jsme bydleli na náměstí. Když přijeli Rusové, přijeli od Jihlavy, tak první tank jsme vítali tam u pivovaru. Kolem Humpolce potom tábořili, pásli koně a bylo to tam dost divoký. Některá děvčata to odnesla. Víte, jak to chodí, když přijede armáda… Třeba dcera hajného, ta to odnesla tehdy zle. No a střílelo se. My jsme přivítali armádu, vítali jsme Rusy, mávali jim, a další den ráno se střílelo. Esesmani byli někde schovaní v lese a chtěli projet, tak tam byla velká střelba. Bydleli jsme hned pod kostelem, tam se všude střílelo a bylo tam i docela dost padlých. No, bylo to divoké.“ Tehdy bylo pamětnici patnáct let. Před válkou také v Humpolci bydlela početná židovská komunita. „Slečny Schneidrovy, které bydlely vedle nás, ty se vrátily, ale okamžitě odcestovaly do Izraele. Ale většina se nikdy nevrátila.“

Když Tigrid prchal

Po absolvování dívčí základní školy nastoupila na humpolecké gymnázium, jehož ředitelem byl v té době František Jahoda, pozdější ředitel Středočeské koleje krále Jiřího z Poděbrad. Na gymnáziu ji vyučoval latinu a náboženství katolický duchovní Bohumil Vít Tajovský, pozdější opat Želivského kláštera a oběť komunistických represí 50. let. „Ještě než jsme [v roce 1948] maturovali, tak nás pozval a provedl Želiví. Pak nás doprovodil k autobusu a udělal nám křížek na čelo. A když byl [rovněž roku 1948] v Želivi jmenován opatem, byli jsme tam skoro celá škola. Pak jsme to zle prožívali, když byl číhošťský zázrak, svezla se s tím spousta kněží. A doktor [Jaroslav] Richter, co tam byl na plicní léčebně, tak taky. Ten osmačtyřicátej rok tam byl divoký v Humpolci.“ K roku 1948 se váže i další vzpomínka Věry Vencovské: „[budoucí] Manžel byl tady v Praze na studiích a pomáhal Tigridovi. Když Tigrid prchal, tak mu vezl nějaké věci do Plzně a odtamtud on potom emigroval. No a tam mu došla zpráva, že [manželův] otec zemřel.“

Jak se věšeli Němci

Po maturitě v roce 1948 nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde byli mezi jejími vyučujícími například prof. Otokar Chlup nebo prof. Vladimír Tardy, pozdější signatář Charty 77. O dva roky později se provdala za Františka Vencovského, se kterým se seznámila již v dětství: „Rodiče manžela měli obchod na rohu ulice a my jsme tehdy bydleli u strýčka na druhé straně té ulice. Takže jsme se už od dětství tak trochu znali.“ Prof. František Vencovský, ekonom a právník, student a později kolega a přítel Karla Engliše, se ještě coby vysokoškolský student účastnil událostí kolem pražského povstání: „Když přišlo pražské povstání, tak manžela vyslali, aby šel vyjednávat, on uměl německy. Němci měli sídlo v právnické fakultě, takže tam šli s bílým praporem, ale oni se s nima vůbec nebavili a zavřeli je do sklepa. Takže on to prožil ve sklepě a zažil si dost strachu. Potom je pustili a říkal, že se naskytli taky u toho nejhoršího, jak se věšeli Němci. Nerad o tom mluvil, nerad.“

Sloužíte za peníze Ameriky

Během studií v Praze se stala svědkem zatýkání arcibiskupa Josefa Berana příslušníky StB v katedrále svatého Víta: „Mluvilo o tom, že má být slavnost Božího těla. Pan arcibiskup Beran měl bohoslužbu na Strahově, tak jsme vyrazili s manželem na Strahov. Dostali jsme se do katedrály [svatého Víta] a měli jsme výhodné místo u hrobky. Pak tam přišel nějaký pán a říkal: ‚Buďte opatrní, podívejte se na ty špendlíčky.‘ Některý lidi měli v klopě zapíchnutý špendlíček s bílou hlavičkou, těch tam bylo hodně, a pár jich tam měli s červenou hlavičkou. Začala mše a [arcibiskup Beran] říkal: ‚Buďte opatrní, jsou mezi vámi provokatéři, jsou tady děti, dejte pozor na děti, ať se jim nic nestane.‘ Načež se v katedrále ozvalo hrozné pískání a křik: ‚Sloužíte za peníze Ameriky,‘ no hrůza. Mše skončila a kněží se snažili pana arcibiskupa protlačit k východu. My jsme šli za nima a ti provokatéři tam stále křičeli. Pak přijelo auto, strčili ho do auta, a to byl poslední den, co se pan arcibiskup ukázal.“ Po této události z června 1949 komunistická šikana arcibiskupa Berana pokračovala v podobě přísně střeženého domácího vězení s odposlechy. Režimní snahy arcibiskupa zdiskreditovat ukončil po dlouhých letech až v roce 1965 samotný papež Pavel VI. jmenováním Josefa Berana kardinálem, což mu umožnilo přesun do Říma, kde roku 1969 zemřel.[2]

Rodinný přítel Karel Engliš

„Manžel šel [do Prahy] na práva a tam se seznámil s Karlem Englišem. Engliš si ho velmi oblíbil, a tak začalo jejich přátelství.“ Když se po studiích manželé Vencovští přestěhovali zpět do Humpolce, František Vencovský nadále jezdíval za Karlem Englišem do Prahy. „Probírali spolu Englišovy teorie, manžel se v tom dobře vyznal a ono je to hodně těžký. Ale vyznal se v tom bezvadně. Jenomže pak musel [Karel Engliš] opustit Prahu. Tak se rozhodl, že se vrátí do Hrabyně.“ Na základě návštěv a vzájemného dopisování nashromáždil František Vencovský množství materiálů, které byly později předány do archivu muzea. Mimoto vydal v roce 1993 knihu s názvem Karel Engliš, život a dílo. Vazba mezi manželem Františkem Vencovským a Karlem Englišem však byla režimu trnem v oku: „Nějaký Zápotočný se k nám hlásil. Zápotočný z Jihlavy, že chce studovat Engliše. Tak v Humpolci za námi chodil a vyzvídal. Pořád. Manžel se s ním bavil, ale už ho to potom přestalo bavit. A mu se nějak podařilo dostat se k nám do bytu a prohledával to tam. Potom jsme toho Zápotočného našli v Cibulkových seznamech.“

Takhle jsme si to nepředstavovali

V roce 1961 se Věra Vencovská společně s manželem přestěhovala z Humpolce do Českých Budějovic, kde působila jako učitelka. V tomtéž roce zemřel Karel Engliš, na jehož pohřbu se František Vencovský seznámil s prof. Václavem Chytilem, vysokoškolským pedagogem, předúnorovým politikem a politickým vězněm 50. let: „To byl také Englišův žák. Byl na deset let zavřenej. Ve Valdicích, v Leopoldově a tak dále. A na tom pohřbu se s ním manžel prvně setkal a od té doby jsme se s těma Chytilovýma přátelili a hodně jsme se stýkali.“ Roku 1969 se Vencovští přestěhovali do Prahy, kde manžel František působil jako poradce ve Státní bance československé (SBČS). „Když jsme přišli do Prahy, já jsem si sháněla místo. Do té doby jsem učila v Budějovicích, ale tady místo nebylo. Tak jsem musela být dlouho na družině.“ Bezmála tři roky pracovala ve školní družině a teprve počátkem 70. let získala místo učitelky. Nejprve v základní škole U Krčského lesa a poté v Jižním Městě. Učitelské profesi zůstala věrna až do svého odchodu do důchodu. Dnes (2019) ve svých 90 letech bydlí stále v Praze. „Nemůžu si stěžovat, život jsem neměla špatný, rodinu mám taky dobrou a jsou na mě hodní. A s manželem jsme měli hezký manželství. Jen co se týče poměrů, to jsme si představovali jinak…“

 

 

[1] Viz článek o Oldřichu Kocianovi na stránkách Českého rozhlasu (https://vysocina.rozhlas.cz/oldrich-kocian-miloval-humpolecko-ted-ho-jeho-nasledovnici-uvedli-do-sine-slavy-7124723) nebo medailon na stránkách Klubu českých turistů (https://kct.cz/sin-slavy-ceske-turistiky-oldrich-kocian)

[2] Více o zatčení Josefa Berana v Chrámu svatého Víta i o jeho osobě např. v článku České televize z roku 2018 https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2430967-kardinal-beran-muz-svedomi-ktery-v-boji-za-sve-idealy-prisel-o-svobodu-i-vlast