Miroslav Vencl

* 1939

  • „K moci přišel pan prezident Havel a já jsem cestoval ze Singapuru do Bangkoku. Letěl jsem letadlem thajských aerolinek a vedle mě seděla holka. Tak jsem zkoušel, jestli se ještě domluvím. Říkala, že studuje v Singapuru, bydlí v Bangkoku a budou na ni čekat rodiče a odkud jsem. A když jsem řekl odkud jsem, tak řekla: ,Havel!‘ A já říkám: ,Ano.‘ A teď se stal zázrak. V tom letadle si stoupla, zatleskala a říká: ,Tady ten pán je ze země, kde je prezident Havel.´ Dodneška skoro brečím, jak ti lidi v letadle tleskali. Jak měli ve světě rádi prezidenta Havla!“

  • „Rozvolnění došlo, ale pořád ve vedoucích funkcích zůstávali lidi, kteří to ovládali, straníci. A Lidové milice tam pracovaly o sto šest. Furt měly nějaké cvičení. Ten rok 1968 byl poněkud zvláštní. Mám dojem, že jsme dva dny, nebo jeden den, vůbec nešli do práce, protože se nedalo. A pak jsme se tam objevili a vím, že tam chodili Rusové. Chodil tam s nimi někdo od nás, snažil se je přesvědčit, že je to kravina, že je to jeden velký omyl, celá ta jejich akce. Že nějaká kontrarevoluce a tak podobně, že to není možné. Vojska si to ale prosadila, usadili se u nás, ale ke změnám ve Zbrojovce bych neřekl, že došlo. Milice fungovaly dál, dělali jsme si z toho prču – pustili Kupředu levá do závodního rozhlasu. To byl pro ně poplach, šli do krytu civilní obrany, tam se radili, co a jak a pak zase přišli. A bylo jich hodně.“

  • „Fronta přešla. Nastalo období, které už si trochu pamatuju. Vím, že jsme chodili v tlupách ven. Bohunická nemocnice ještě existovala a byla tam spousta raněných. A tam, kde je teď kriminál [vazební věznice], tak tam byl nějaký zajatecký tábor. Za boha nevím, jestli tam byli Němci nebo někdo jiný. Ale chodili jsme tam na procházku a maminka tam vždycky nenápadně pohodila nějaký balíček s chlebem, to si pamatuju z války. Taky jsme jako hloupí kluci chodili nad Kohnovu cihelnu, kde byla protiletadlová baterie a šťourali jsme tam střelný prach z pytlíků a nosili si ho sebou. Naštěstí se nám nikomu nic nestalo. Potom si taky vzpomínám, že na poli, kde teď stojí bohunický kriminál, tak tam bylo vrakoviště. A my, parta kluků, jsme měli každý svůj tank a házeli jsme po sobě hroudami. To bylo takové dětství. V obchodech byly zelené krabičky, na kterých bylo napsáno: dodala UNRRA. To byla potravinová pomoc, což jsem se dozvěděl dodatečně. UNRRA poskytovala pomoc zemím postiženým válkou. A v těch balíčkách to bylo jako kočka v pytli, člověk nevěděl, co v tom je. Byly tam různé dobroty, ale kromě například čokolády, sucharů nebo sójového másla se tam občas vyskytla i žvýkací guma. A to byl veliký zázrak, musím se přiznat, že jsme si ji mezi kamarády i půjčovali: ,Nech mě žvejknout!‘ To byly takový léta chaosu, které jsme si my, jako šestileté děti neuvědomovaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 07.02.2023

    (audio)
    délka: 02:17:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zbrojovka pro mne byla vzorem pokroku …a líhní milicionářů

Miroslav Vencl v roce 2023
Miroslav Vencl v roce 2023
zdroj: Post Bellum

Miroslav Vencl se narodil 17. února 1939 v Brně-Bohunicích. Maminka Ludmila pracovala v textilce, otec Josef před válkou působil jako mechanik vojenských letadel, po rozpuštění československé armády v roce 1938 pracoval jako listonoš a do armády už se nikdy nevrátil. Miroslav Vencl pamatuje válečné a bezprostředně poválečné dění v brněnských Bohunicích. V 50. letech se vyučil nástrojářem, v této době se pod záštitou Svazarmu začal věnoval létání a tomuto koníčku zůstal po celý život věrný. Po vyučení nastoupil do práce v Zbrojovce Brno, kde prožil i napětí během srpnové invaze v roce 1968. Ve Zbrojovce vystřídal více pracovních pozic – působil jako nástrojář nebo mistr odborného výcviku. Později jako technolog v 80. letech opakovaně vycestoval mimo Evropu, pracovně se podíval do Sýrie, Egypta, Nigérie a Barmy. V roce 2023 žil Miroslav Vencl v Brně.