Marie Velíšková

„Ale ta atmosféra strachu, ta tam byla. Visela nad tím vším. To bylo opravdu hodně nepříjemné, ty poměry válečné. No a do Úsova – tak tam, jak jsem říkala, po tom chodníku, jak se šlo dál, tak tam byl obchod Schulzových. To byli starší manželé a oni se vodívali angehand, jak se říkalo, zavěšení, což na dědině tak nikdo nedělal tehdy, to byl starý svět. Ale oni – tak elegantně! To byli strašně hodní lidé, to byli židé, ale strašně hodní. Oni měli obchod s textilem. Oni byli skvělí, tak dobří lidé. A taky potom ještě si odkládali, uschovávali, jak viděli, že začali Němci řádit. Taky potom si i odkládali, uschovávali. Protože věděli, jak začali Němci řádit, věděli, že na ně taky půjdou, že na ně dojde. Oni to věděli. Ta hrůza už na ně dopadla. Takže oni i odnesli některé věci k nám, ke Strakům, a to třeba nějaké textilie, nebo nějaký tohleto. A říkali, že když se nevrátíme, tak je to vaše.“ „Takže vy jste jim to schovali.“ „Ano.“ „A jak to dopadlo?“ „No špatně. Špatně.“ „Odvezli je?“ „Měli jsme po nich památku.“