Mgr. Helena Vávrová

* 1947

  • „Maminka odcházela z Československa, když jí bylo padesát pět let, což znamená, že v důchodovém věku. A to už bylo Československo spíš rádo, že se zbavilo důchodců. Maminku soudili v jednasedmdesátém roce, protože domek v Kytlici si vyhlídl bývalý okresní prokurátor, myslím z Rumburku, který byl přítel estébáka, co měl chatu kousek od nás a rozhodl se, že bude mít Goldstückerovic domek. A domeček, který táta koupil za svou rehabilitaci, tak zabavili, a protože táta byl zbaven občanství, tak ho nemohli soudit ke ztrátě majetku, tak prohlásili, že nevědí, kde se táta nachází a že to celé přiřknou mamince, aby to mohli zabavit. Kvůli tomu odsoudili maminku za následování manžela v důchodovém věku na rok vězení a propadnutí veškerého majetku. V souvislosti s tímhle soudem byly výslechy, které dělali.“

  • „Po obhajobách, které byly v říjnu, pak přišly státnice a ke státnicím jsme si každý vytáhli zalepenou obálku. V zalepené obálce byly otázky a první, co z toho vypadlo, byla pozvánka k prověrkám. To byl sedmdesátý rok. U prověrek se poznalo, kdo tam byl z historiků. Zase se snažili ke mně chovat velmi slušně. Řekli mi, že mi doporučují, abych se živila ekonomií, protože v historii se asi neuplatním, což se tedy opravdu stalo. Ale ani v té ekonomii jsem se dlouho neuplatnila, až po patnácti letech. Ale jinak mi žádné špatné doporučení nedali. Nedali mi žádný zákaz. Jenom mi doporučili, abych se živila ekonomií. Najít práci bez ohledu na to, že jsem byla Goldstückerová, byl problém pro všechny mé spolužáky, kteří v tu dobu absolvovali."

  • „Já jsem v tu dobu odjela do Brightonu, kde jsem chodila do intenzivního kurzu a bydlela jsem v řadové rodině. Paní byla asi v domácnosti, ale její dcera byla kadeřnice, syn byl mechanik a přivydělávali si tím, že tam ubytovávali studenty. Ta paní mě budila velmi brzy ráno, že je Československo okupované. Se mnou do toho kurzu chodil ještě jeden Čech, takže jsem se s tímhle klukem okamžitě spojila a řekli jsme, že jedeme do Londýna zjistit, co se dá zjistit. Samozřejmě jsme nic nezjistili, ale do té školy v Brightonu jsem už nechodila. Ještě jsem se tam vrátila pro věci a jela jsem do domu, kde jsem bydlela. To byli lidi, u kterých jsem pracovala jako au pair, ale byli to přátelé mých rodičů. Takže jsem měla i klíč a oni byli na dovolené. Já jsem tam šla s tím, že druhý den půjdu na ambasádu – a okamžitě telefony: různí sousedi a lidi, o nichž jsem nikdy neslyšela, že existují. Ptali se, jestli něco potřebuji, jestli jsem to opravdu já, kdo tam je, jestli mám dostatečné informace a jestli vím, co je s mými rodiči. A potom jsem zažila velikánkou demonstraci proti okupaci Československa. Za tu dobu, co jsem byla v Anglii, jsem větší neviděla.“

  • „V Lepopoldově jsem měla ještě jednu šílenou zkušenost. To bylo v roce padesát čtyři. My jsme mohli jet na návštěvu jednou za půl roku, nebo možná jednou za pět měsíců. Byly jsme na návštěvě jednou v zimě a potom v červnu 1954. Bylo horko a nechali nás tam čekat asi šest hodin venku. Oni u těch politických i těm rodinám dělali naschvály. Mně bylo opravdu špatně a maminka zjistila, že mám zvýšenou teplotu. My jsme nesměli stát ani ve stínu. Museli jsme stát nějaký ten metr od pevnosti. Máma šla a žádala strážné, jestli bych alespoň já jako dítě mohla stát ve stínu, že je mi špatně. Ani to jsem nesměla, takže jsem musela stát na tom prudkém slunci. Pak se odbyla ta návštěva, a když jsme jeli zpátky, tak maminka zjistila, že jsem se rozsypala a že mám spálu.“

  • „Jediná moje představa vězení byla Daliborka – a takhle jsem si představovala, že je tatínek. A bohužel moje první návštěva vězení, což bylo v Leopoldově, moji představu nijak nevyvrátila. Ta první návštěva probíhala tak, že přijedete do vesnice, kde se na vás lidi dívají divně, protože všichni vědí, že jedete na návštěvu do vězení. Procházíte vesnicí a tam je velký můstek, a když se člověk dostal do určitého bodu, tak před sebou neviděl nic než tu pevnost. Pevnost z doby Leopolda II., která se nezměnila. Změnila se jediná věc. Nahoře byly přidělané ostnaté dráty nabité elektřinou.“

  • „Restaurace a jídelny Praha 1 svolaly schůzi ROH, která byla povinná, protože byla v pracovní době. Ve velké restauraci na Václavském náměstí jsme se všichni sešli a všichni podepsali prezenční listiny. Vysvětlily se asi dva body, které se týkaly nějakých zaměstnaneckých benefitů, a potom řekli, že hlavním bodem programu bude odsoudit Josefa Smrkovského. A já jsem se rozhodla, že se v žádném případě toho nemůžu účastnit, už proto, že se znám s jeho rodinou, že jsem se s ním setkala a také, že si ho vážím. Vstala jsem, a protože jsem byla těhotná, tak jsem řekla, že tam nemůžu dál být, protože je tam strašně moc lidí a dělá se mi špatně. Řekli: ‚Samozřejmě, jste těhotná.‘ A řekla jsem: ‚A prosím, škrtněte mě z té prezenční listiny.‘ Ta paní, která to měla na starosti, říkala: ‚Ne, vy jste tu byla, tak tu prezenci už máte. To je v pořádku.‘ Já jsem řekla: ‚Ne, já odcházím, to je nefér. Každopádně mě musíte škrtnout z prezenční listiny.‘ Bylo jasné, že tu rezoluci proti Smrkovskému nebude nikdo podepisovat, že se to odhlasuje, většina hlasů bude pro a všichni, co se podepsali, budou podepsaní pod tímto rozhodnutím. Ale podařilo se mi ten podpis škrtnout, takže můj podpis tam není.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.02.2018

    (audio)
    délka: 02:23:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 26.07.2018

    (audio)
    délka: 11:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děti nejsou zodpovědné za své rodiče

Helena Vávrová v roce 1971
Helena Vávrová v roce 1971
zdroj: archiv Heleny Vávrové

Helena Vávrová se narodila 13. června 1947 v Londýně, kde otec působil jako velvyslanecký rada na československé ambasádě. Její rodiče Eduard a Marta Goldstückerovi emigrovali v roce 1939 před nacistickým nebezpečím přes Polsko do Velké Británie. Goldstücker patřil již v meziválečném období k známým levicovým intelektuálům a v roce 1936 vstoupil do KSČ. V roce 1949 byl jmenován prvním československým velvyslancem v Izraeli. V roce 1951 se celá rodina vrátila do Prahy a v prosinci téhož roku byl Eduard Goldstücker z politických důvodů zatčen a v květnu 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s pracovníky ministerstva zahraničí na doživotí. Helena s matkou a starší sestrou Annou žily u babičky v Jičíně. Po Goldstückerově propuštění z vězení v prosinci 1955 se celá rodina brzy přestěhovala do Prahy. Po maturitě studovala Helena na FF UK v Praze historii a ekonomii. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odmítla emigrovat. Rodiče se usadili ve Velké Británii. Vysokou školu absolvovala roku 1970 v ovzduší politických prověrek a vyhazovů politicky nepohodlných pedagogů. Na částečný úvazek byla zaměstnána jako administrativní síla v Poetické vinárně Viola, ale místo pokladní jí bylo z kádrových důvodů odepřeno. Zaměstnání odpovídající dosaženému vzdělání nesměla vykonávat ani v následujících letech (pracovala mj. jako provozní pokladní v Restauracích a jídelnách či pletla košíky v JZD). Začátkem sedmdesátých let se provdala za herce Miloše Vávru a společně udržovali kontakty s disentem. Své rodiče směla navštívit po četných peripetiích a úředních obstrukcích po téměř patnácti letech v roce 1983. K vysněné profesi pedagožky se dostala až po roce 1989. Přivedla na svět tři dcery.