Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Vávrová (* 1947)

• narodila se 13. června 1947 v Londýně

• její otec Eduard Goldstücker zde působil v diplomacii

• v roce 1953 byl Eduard Goldstücker ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí

• otec propuštěn v roce 1955

• vystudovala historii a ekonomii na FF UK v Praze

• po roce 1968 rodiče emigrovali do Velké Británie

• v době normalizace nenašla z politických důvodů odpovídající zaměstnání

• pracovala např. jako provozní pokladní v Restauracích a jídelnách (RaJ) či pletla košíky v JZD Jílové

• udržovala kontakty s disentem

• rodiče směla ve Velké Británii navštívit až v roce 1983

• po roce 1989 působila jako pedagožka

V únoru 1977 napsala Helena Vávrová dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi, ve kterém poukazovala na skutečnost, že jí komunistické úřady odpírají navštívit rodiče žijící ve Velké Británii. Od posledního setkání uplynulo téměř osm let a Helena, ač absolventka historie a ekonomie na FF UK v Praze, vykonávala profesi provozní pokladní v Restauracích a jídelnách v Praze. Od podpisu třetího koše Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975), ke kterému se v Helsinkách připojilo i Československo, si slibovala obrat k lepšímu. Kromě jiného se totiž signatáři zavázali k podpoře kontaktů mezi členy rodin žijících v obou částech železné opony. Očekávání se však nenaplnilo a Helena dál sváděla mnohaletý boj s úřady i dalšími institucemi, aby dosáhla svého nezadatelného práva. Žila totiž ve státě, ve kterém se bohužel osud jedince úzce odvíjel od politických a občanských postojů jeho rodičů.

Dětství na cestách

Helena se narodila 13. června 1947 v Londýně, kde otec působil jako velvyslanecký rada na československé ambasádě. Rodiče Eduard a Marta Goldstückerovi vstoupili ve třicátých letech do KSČ a válku strávili v exilu ve Velké Británii. Otec studoval germánskou a románskou filologii, ale v době Helenina narození působil v diplomatických službách. V roce 1949 byl Eduard Goldstücker jmenován prvním československým velvyslancem v Izraeli, kam jej manželka Marta s dcerami Annou (1942) a Helenou následovaly: „Na Izrael se trošičku pamatuji. Pamatuji si dům, ve kterém jsme bydleli. Otec koupil v Tel Avivu dům pro československé velvyslanectví, ve kterém je ambasáda dodnes. Dlouho jsem také díky Izraeli měla představu, jak vypadá moře, protože jsem pak až do svých osmnácti let u žádného moře nebyla.“

V roce 1951 československé úřady Goldstückera z Izraele odvolaly. Navzdory pochybnostem se rozhodl pro návrat do Prahy, kde se měl zdržet jen krátce a pokračovat do Švédska, kde byl jmenován československým vyslancem. Bohužel netušil, že padl do předem promyšlené pasti, jejíž následky měla celá rodina brzy pocítit: „Věci se protahovaly. V tu dobu platilo, že kdokoli odjíždí do diplomacie, musí odevzdat ministerstvu zahraničí byt. Po návratu buď dostane zpátky ten samý, nebo byt ve stejné kvalitě. Nám žádný nedávali a zatím otci řekli, že nám budou platit hotel. Maminka řekla, že v hotelu s dětmi bydlet nechce a pojede ke své matce, která bydlela v Jičíně. Babička tam měla byt 1+1, ale mamince se podařilo pronajmout ještě jeden pokoj.“ Otec zatím pobýval v pražském Hotelu Esplanade a coby přesvědčený komunista si nepřipouštěl žádné nebezpečí. V Československu zatím vrcholily antisemitsky motivované čistky uvnitř KSČ. Stalinův předpoklad o novém sovětském satelitu v případě Izraele nevyšel. Goldstückerovi známí postupně mizeli a v prosinci 1951 si přišli příslušníci StB i pro něj.

Zatčení otce a návštěva „Daliborky“

Čtyřleté Heleně maminka zprávu o otcově zatčení zatím nesdělila. Ani malému dítěti však nemohlo uniknout, že se náhle leccos změnilo: „Pamatuji si, že nastaly změny, které byly dost podstatné. Najednou jsme neměly další pokoj, ale bydlely jsme se sestrou, matkou a babičkou v bytě 1+1 bez koupelny a záchodem přes chodbu. Najednou jsem začala chodit do školy. Předtím se nepočítalo, že bychom v Jičíně zůstaly déle. Pamatuji si, kdy jsem se dozvěděla, že byl otec zatčen. Bylo to o rok a půl později. Maminka se rozhodla, že mi to musí sdělit. Bylo po tátově odsouzení a maminka mi oznámila, že je táta ve vězení, protože si dobře spočítala, že půjdu do školy a mohu se to dozvědět od dětí. Strašně jsem plakala,“ vzpomíná Helena Vávrová.

Pražský Nejvyšší soud odsoudil Eduarda Goldstückera v květnu 1953 na doživotí. Po rozsudku putoval do slovenského Leopoldova, kam jej manželka s dcerami jezdily navštěvovat. Příjezd do Leopoldova doprovázely nedůvěřivé pohledy místních a stísněný pocit z mohutné pevnosti vybudované v 17. století. V roce 1855 byla přestavěna na věznici, ale dle názoru Heleny Vávrové od té doby mnoha změn nedoznala: „Změnila se jediná věc. Nahoře byly přidělané ostnaté dráty nabité elektřinou. Jediná moje představa vězení byla Daliborka a bohužel moje první návštěva Leopoldova tuto představu nijak nevyvrátila. Většinou se přijelo v šest ráno. Běhali tam volně psi, kteří se měli na kohokoliv vrhnout. Na první návštěvě nás pustili do první části pevnosti, tedy do obranného valu, kde bylo pološero a velice silné mříže. Další návštěvy už tak strašné nebyly. Podruhé tam byla zřízená jakási hovorna. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak to vypadalo jako na poště. Seděli jsme, z druhé strany táta, a mezi námi byla škvíra pro mluvení a samozřejmě z druhé strany člověk, který hlídal i to, co si říkáme. Přece jenom už to mělo nějakou lidštější podobu. Na ‚poště‘ už jste neměl pocit z Daliborky.“

Pamětnice si dále vybavuje na zážitek z června roku 1954. Příbuzní vězňů museli čekat v parném dni na slunci. Mstu dozorců tak nepocítili jen lidé za zdmi vězení, ale také jejich rodiny. Dozorci nereagovali ani na prosby Marty Goldstückerové, aby umožnili sedmileté dceři s postupující nevolností poodejít do stínu. Šestihodinové vystavení přímému slunečnímu záření si vybralo svou daň a Helena záhy onemocněla spálou.

Z Leopoldova putoval Eduard Goldstücker na tábor Rovnost na Jáchymovsku, kde se návštěva odehrávala v podstatně snesitelnějších podmínkách: „Bylo to už o něčem jiném. Seděli jsme u čtvercových stolů a mohli jsme si podat ruku. Měla jsem pocit, že je to opravdový kontakt.“ Zanedlouho se situace celé rodiny otočila o sto osmdesát stupňů. V prosinci 1955 byl Goldstücker předčasně propuštěn a rehabilitován.

Někdo přijel, budeš mít radost

Prosincové dny roku 1955 trávila Helena kvůli nemocným průduškám v jičínské nemocnici. Měla od lékařů slíbeno, že Štědrý den stráví s maminkou doma, což se skutečně vyplnilo. Marta Goldstückerová svou dceru v nemocnici uvítala větou: „Někdo přijel a budeš mít strašnou radost.“ Osmiletá Helena se domnívala, že do Jičína zavítala kuchařka Růžena, která s Goldstückerovými žila v Londýně i Izraeli, kde o obě malé dcery obětavě pečovala. Na rozdíl od řady jiných známých zachovala rodině věrnost a v době, kdy přátelé ubývali a vyhýbali se i náhodným setkáním, Růžena Martu s dcerami neúnavně podporovala. V jičínském bytě ale na Helenu čekal otec, s jehož návratem tehdy nikdo nepočítal. Vánoční atmosféra se změnila k nepoznání a do Jičína narychlo z Liberce přicestoval bratr Martin s rodinou.

V následujícím roce se Goldstückerovi přestěhovali do Prahy, kde se otec věnoval vědecké a pedagogické činnosti na Katedře germanistiky FF UK. Helena se s Jičínem neloučila snadno, ale brzy se s novým prostředím sžila. Po rehabilitačním řízení obdržel Eduard Goldstücker finanční náhradu za léta strávená ve vězení a současně zjistil, že bez přerušení pokračuje jeho členství v KSČ. Rozhodně se však nejednalo o běžnou praxi. Komunistický aparát v popisované době přiznával soudní a finanční odškodnění za prožité utrpení jen ve zcela výjimečných případech. Za obdržený finanční obnos zakoupil chatu v severočeských Kytlicích, které se díky své malebné krajině staly letním sídlem řady českých umělců.

Od konce padesátých let Helenina otce navštěvovali bývalí spoluvězni, kteří se právě vraceli po mnoha letech z komunistických věznic a lágrů. Helena vypráví, že otec doma své vězeňské vzpomínky neventiloval. Pokud se tak dělo, pak právě v přítomnosti dalších spoluvězňů. Tato setkání však v Heleně vyvolávala dojem, že pobyt za mřížemi se nesl ve znamení legrace a zábavy, jelikož na přetřes přišly logicky zejména veselé historky.     

Výhybky k pražskému jaru

Helena studovala střední školu a díky svému otci a manželovi své starší sestry Jiřímu Grušovi vnímala pozvolné společenské uvolňování, které s sebou přinesla šedesátá léta. Výrazný mezník v tomto smyslu představovala v roce 1963 Liblická konference, na jejímž uskutečnění i průběhu se Eduard Goldstücker aktivně podílel. Dílo pražského německy píšícího spisovatele Franze Kafky marxistická literární kritika odsuzovala a Kafku označovala za dekadentního a buržoazního autora, jehož pesimismus neblaze působí na socialistickou mládež. Liblická konference tento stupidní a dogmatický pohled zásadní měrou ovlivnila a přispěla k následné kulturní liberalizaci v Československu: „Pamatuju se, že to byl pocit velkého vítězství, ale zároveň to bylo brané jak velmi nebezpečná záležitost, která se může vrátit, a také se vracela v útocích z NDR až do konce její existence. Je zajímavé, že Liblická konference se konala přesně deset let po tátově procesu. Vybavuju si dva momenty před osmašedesátým, kdy měl táta pocit úspěchu, a nebyla to jen dobrá přednáška, ale také úspěch politický. Kromě Liblické konference to ve stejné době byl Chruščovův projev o kulturní politice, ve kterém mluvil o tom, že nejhezčí jsou břízky na obrazech. Ve Slovanském domě byla beseda, které jsem se zúčastnila s maminkou a byla jsem strašně na svého otce hrdá. Byly tam otázky adresované různým lidem. Někteří řečníci byli odvážní. Pamatuju si tátův projev na konec, kdy odpověděl na otázky týkající se literatury a řekl: ‚Na závěr jsem si nechal zásadnější otázku adresovanou mně: Co si myslíte o názorech soudruha Chruščova na kulturní politiku?‘ Táta odpověděl: ‚Já si soudruha Chruščova velmi vážím. Do jisté míry, a jistě jsou zde v sále lidé, kteří vědí, proč to říkám, jsem mu vděčný za záchranu vlastního života. Ale s jeho názory na kulturu nesouhlasím.‘ Ten aplaus si neumíte představit. To byl začátek a tímhle se pomalu přibližovalo pražské jaro.“

Po maturitě se Helena rozhodovala o své budoucnosti. Od třinácti let ji lákala historie, a tak měla o volbě vysokoškolského studijního oboru jasno. K historii ji nasměroval čtenářský zážitek spojený s knihou Heinricha Manna Jindřich IV., ale také setkání se sympatickou učitelkou dějepisu, která v Heleně ještě více probudila zájem o vyučovaný předmět a způsobila, že zatoužila vydat se na pedagogickou dráhu a po vzoru oblíbené kantorky vyučovat dějepis na střední škole: „Chtěla jsem být jako ona a učit takhle dějepis. Byly tu věci, které jsem si uvědomila v rodině, k tomu se přidaly debaty, které vedl můj švagr s otcem. Věděla jsem, co se dělo v padesátých letech, pak změny v letech šedesátých, takže jsem chtěla být historičkou moderních dějin.“

Svůj záměr konzultovala doma s otcem, který Helenu přesvědčil, aby si podala přihlášku na nově vypsaný studijní obor historie a ekonomie. Původní představu o studiu historie a češtiny opustila a vstoupila do nových a zatím neprobádaných vod: „Měla jsem představu, že půjdu na historii a češtinu a potom se pokusím na vedlejší psychologii, protože jsem měla pocit, že úloha osobnosti není dostatečně studovaná, což v té době taky nebyla. Ekonomii jsem rychle zavrhla, ale tátovi se zdálo, že to je hodně zajímavý a perspektivní obor. Požádal svého nejbližšího přítele Pavla Eislera, který mě vzal na oběd do čínské restaurace, kde mi začal vysvětlovat, v čem je dobré spojení historie a ekonomie. Říkal, že jsou historici, kteří fušují do ekonomie, nebo ekonomové, kteří fušují do historie, ale není nikdo, kdo by dělal pořádně dějiny ekonomických teorií či obráceně hospodářské dějiny, a tak jsem se na ekonomii přihlásila,“ vzpomíná Helena Vávrová.

Při studiu historie se Helena setkávala s inspirativními pedagogy, ať už šlo o Roberta Kvačka, Karla Durmana, či Věru Olivovou. Výsadní postavení si v jejích vzpomínkách uchoval historik a pozdější signatář Charty 77 Vladimír Kašík: „Docent Kašík, později profesor, byl pro nás především vzorem člověka. Měl za úkol nás naučit základní řemeslo. Byl úžasný, a jestli mně někdo pomohl stát se trošku historikem, byl to určitě on. Nechali ho učit i ročník pod námi, takže na seminářích vedl i Palacha.“

Na vysoké škole na Helenu doléhal fakt, že je dcerou veřejně známé a angažované osobnosti. Bizarní situace nastala, když při zkoušce ze sovětských dějin, která se skládala ze tří tematických celků: hospodářství, politiky a kultury, zkoušející pronesl: „Vy jste Goldstückerová? Promiňte, vy máte takové kulturní zázemí, že by to bylo nefér vůči ostatním lidem, takže kulturní otázku nemůžete mít.“ Navzdory ztíženým podmínkám zkoušku úspěšně složila.

Pět let to vydržím

Začátkem června odjela Helena do Velké Británie, kde se chtěla zdokonalit v angličtině. Srpnové události roku 1968 ji zastihly v Brightonu. S českým spolužákem z jazykového kurzu se ihned po zprávě o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přesunuli na krátký čas do Londýna. Ve Velké Británii se setkala s dojemnými projevy solidarity a zúčastnila se demonstrace proti okupaci Československa. Do Prahy se vrátila koncem roku 1968. Helenini rodiče odjeli v důsledku srpnových událostí do zahraničí a počátkem normalizace se stali emigranty. Helena se rozhodla pro návrat. Hodlala dokončit studia historie – a především si nedovedla představit, že by se pookupační poměry udržely dlouhou dobu: „Říkala jsem si, že čtyři pět let to vydržím.“ Odhadovaných pět let musela nakonec bohužel násobit čtyřmi.

V lednu 1969 Helenu silně zasáhla zpráva o sebeupálení Jana Palacha. Zúčastnila se studentské stávky a celou událost zpětně vnímá jako velké memento. Společenské vzepětí, které Palachův čin vyvolal, nemělo dlouhého trvání. Doba se rychle měnila, a tak se jednou Vladimír Kašík svým studentům na semináři omluvil slovy: „Dneska budu muset skončit dřív, protože tady je schůze, na které chtějí vyhodit z fakulty profesora Černého. Musím se přiznat: já ho opravdu nemám rád, a od mládí. Musím ale jít na tu schůzi, hájit ho a hlasovat proti tomu, protože on je jenom první.“

V říjnu 1970 museli studující napjatě čekat, zda se uskuteční plánované obhajoby diplomových prací: „Čekali jsme asi dvě a půl hodiny, jestli obhajoby vůbec budou, protože je předpis, že předseda komise musí být aspoň docent. Všichni docenti a profesoři z této katedry už ale měli od začátku semestru zákaz pedagogické činnosti. Nakonec se po dlouhých dohadech usoudilo, že nás už nezkazí, protože nás kazili pět let. Komisi předsedal profesor Kašík a při promoci už seděl v publiku jako náš známý, nikoliv jako vyučující. A že by šel v taláru, vůbec nepřicházelo v úvahu.“

V pátém ročníku ještě Helenu čekal zápočet z Poučení z krizového vývoje, kterému se mezi studujícími přezdívalo srpnologie. Přednášející doc. Vaněk byl vyslán městským výborem KSČ a dle Heleniných vzpomínek dostal za úkol vyčistit filozofickou fakultu od politicky nežádoucích osob. Zápočet se nesl v absurdním duchu. Zkoušející se neptal na nic, co se týkalo obsahu zápočtu, pouze se zajímal, zda se Eduard Goldstücker vrátí zpět do Prahy, a apeloval na Helenu, aby otci vzkázala, že se vrátit má. Zápočet nakonec získala.

Třicáté narozeniny v depresi

Po obhajobách následovaly státnice. V zalepených obálkách se kromě otázek objevila také pozvánka k prověrkám. U prověrek Heleně „doporučili“, aby se věnovala ekonomii, protože v historii se neuplatní. Později se ukázalo, že ani v ekonomii. Helena pracovala na půl úvazku jako administrativní pracovnice v pražské Viole, kde jí umělecký šéf Vladimír Justl nabídl také noční práci, která spočívala především v organizaci koncertů. Dále měla díky Pražskému kulturnímu středisku dohodu o provedení práce. V roce 1971 otěhotněla a současně ztratila možnost pracovat ve Viole jako pokladní. Zákaz se opíral o „kádrové důvody“. Helena se nevzdala. Zašla za náměstkem, který zákaz vydal. Nevyplňovala žádný kádrový dotazník a věděla, že žádné kádrové materiály z fakulty si nevyžádali. Požadovala, aby jí tyto důvody byly sděleny: „Říkala jsem, že mě to zajímá, že jsem těhotná, a jestli mě vyhodí, tak je budu okamžitě žalovat. Řekl mi, že je důležité, abych nebyla ve Viole, protože to je centrum, kde se scházejí lidi jako Pavel Kohout a podobní, a nabídl mi místo provozní pokladní. Začala jsem prodávat stravenky pro Prahu 1.“

Následovala další příkoří. Letní domek Eduarda a Marty Goldstückerových v Kytlicích zakoupený za peníze ze soudní rehabilitace si vyhlédl bývalý okresní prokurátor. Goldstückera zbavili československého státního občanství, a tak nemohl být odsouzen ke ztrátě majetku: „Prohlásili, že nevědí, kde se táta nachází a že to celé přiřknou mamince, aby to mohli zabavit. Kvůli tomu odsoudili maminku za následování manžela v důchodovém věku v nepřítomnosti na rok vězení a propadnutí veškerého majetku. Právníkovi se podařila jediná věc, že jsme dostali asi patnáct tisíc odškodné za to, že nám tam vzali osobní věci.“

Dobu sedmdesátých let hodnotí Helena jako roky bez perspektivy. Smysl spatřovala pouze v blízkých a nejbližších vztazích. Provdala se za herce Miloše Vávru a porodila tři dcery. Třicáté narozeniny prožívala s pocitem deprese. Psal se rok 1977 a režim právě zatýkal kamarády z okruhu Charty 77.

Helena dále vzpomíná, jak si kamarád manželů Vávrových Jiří Dienstbier jednou potřeboval diskrétně promluvit s Václavem Havlem. Miloš Vávra navrhl, že by se tak mohlo uskutečnit v jejich bytě v blízkosti Václavského náměstí. Helena Vávrová odjela s Václavem Havlem taxíkem na Václavské náměstí, zatímco Miloš Vávra s Jiřím Dienstbierem odjeli na Prosek odvézt Dienstbierovy dcery z prvního manželství. Za oběma vozy vyrazila Státní bezpečnost. Příslušníci StB v cíli kontaktovali Jiřího Dienstbiera s Milošem Vávrou a v domnění, že obě slečny jsou milenkami zmíněných mužů, ponechali celou situaci bez dalšího sledování. Vávru s Dienstbierem poplácali uznale po rameni a odjeli. Obdobným způsobem se vše odehrálo také poblíž Václavského náměstí: „Miloš přivezl Dienstbiera k nám a oni tady měli tajnou schůzku, o které nikdo nic nemohl zapsat, protože tito lidé uvažovali jinak. A já jsem si tehdy uvědomila, že moje představa, že tomu nějakým způsobem porozumím, je absurdní.“

Setkání s rodiči po čtrnácti letech

Léta běžela a úřady odmítaly Heleně i její sestře Anně povolit návštěvu rodičů žijících ve Velké Británii. Opakované Heleniny dopisy, stížnosti ani osobní rozhovory dlouho nikam nevedly. Teprve v roce 1983 se situace změnila. Ministr vnitra mimořádně vyhověl žádosti Heleniny matky a povolil jí a jejím nezletilým dětem návštěvu. Ani toto rozhodnutí se však neobešlo bez obstrukcí. Pracovala v JZD Jílové u Prahy, kde pletla košíky. Naznačené potíže vznikly právě u jejího zaměstnavatele. Předseda JZD dokonce napsal památné zamítavé vyjádření: „Politická situace v našem JZD a ve světě vůbec nedovoluje, abych souhlasil s cestou.“ Tato formulace Helenino odhodlání jen posílila: „Říkala jsem si, že to tak klidně odnesu. Když si to přečtou, tak by do toho JZD měli poslat kontrolu. Když ministr vnitra se domnívá, že situace ve státě to umožňuje, tak co se v tom JZD musí dít?“ Navzdory uvedeným těžkostem nakonec Helena své rodiče ve Velké Británii navštívila.

V pátek 17. listopadu 1989 se dvě z Heleniných dcer vydaly na Albertov. Starší Karolína dosáhla před měsícem plnoletosti, mladší Martině bylo čtrnáct a půl. Mladší sestra se vrátila krátce po osmé hodině, zatímco Karolína dorazila se svými přáteli kolem půlnoci. Všichni se nacházeli ve velmi špatném psychickém stavu a Karolínina přítele esenbáci zadrželi. Druhý den začaly u Vávrových zvonit telefony a kupodivu první telefonát patřil dceři Martině, jelikož středoškoláci se domlouvali na dalším postupu. Záhy Miloše Vávru pozvali na památné setkání divadelníků do Realistického divadla.

Manžel i dcery se brzy ocitli ve školách a v divadle ve stávkových výborech. Běh událostí již nešlo zastavit a do Československa se vracela svoboda. Vánoční svátky v Praze slavila celá rodina společně s rodiči, kteří se konečně směli vrátit do Československa. Na Helenu čekaly nové profesní možnosti a řadu let působila jako pedagožka. K milované historii se tak konečně po mnoha letech příkoří přece jen vrátila.

Draze zaplacená životní zkušenost

Po svých mnohdy nesnadných životních zkušenostech dospěla Helena Vávrová k poznání, které se odvíjí od její dětské zkušenosti: „Chtěla bych, aby si lidi uvědomili, že děti nejsou zodpovědné za své rodiče. I kdyby ti rodiče dělali něco špatného, tak ty děti mají mít normální dětství a mají dostat normální šanci. V podstatě ale ani rodiče nejsou zodpovědní za dospělé děti. V době totalitních režimů tu bylo vnucováno, že děti zodpovídají za ‚chyby‘ svých rodičů. Tak bylo zacházeno s dětmi všech ‚nepřátel‘ státu, ať už to byly děti zemědělců, politiků, intelektuálů, či podnikatelů. V téhle společnosti to ale pořád přetrvává a mělo by to vymizet. Děti opravdu nemohou za své rodiče.“