„Na statku se usídlila velká skupina ruských vojáků. Jejich kuchař mě měl rád, byla jsem roztomilá zlatovlasá holčička, krmil mě chlebem s marmeládou a olejovkami. Ale jinak tady dost řádili. Zabíjeli naše krávy, na dvoře se válely jejich vyvrhnuté vnitřnosti. V domečkách si topili nábytkem. Když měl přijet na návštěvu jejich generál, navozili do parku písek, vysypali cestičky a podél nich rozestavili palmy. Po večerech hrávali v altánku kukačku – dali šest nábojů a jeden ostrý do pistole a podávali si ji dokola. My jsme slyšeli ty rány a děsili jsme se, ale nikdo se nezabil, pokud vím.“
„Tatínek měl spoustu ocenění a byl snad jediný člověk, který měl placku za stavbu Stalinova pomníku a zároveň za jeho bourání. Musel vypočítat nálože a kam je umístit, aby to bylo bezpečné, až se ta betonová hlava bude kutálet ze svahu dolů. S hrdostí obě ty placky ukazoval, když k nám přišla nějaká zahraniční návštěva.“
„Když jsem jela na ostrov Mutondwe, tak nám na letišti řekli, že tam, co jsme měli být ubytovaní, být nemůžeme, protože má přijet prezident Kaunda s vládní delegací. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do nějakého turistického resortu. Byla tam i manželka ředitele Světové banky. Večer pro nás na břehu jezera Tanganika uspořádali velkou recepci. Já jsem si s tou paní velice rozuměla, trochu jsme se opily a pak jsme spolu psaly básně. Ráno jsem dostala chuť zaplavat si v jezeře, voda byla nádherně průzračná. A když už jsem byla dost daleko, na břehu začali odpalovat světlice, pomyslela jsem si, že už přijíždí prezident. Najednou od břehu vyrazily tři motorové čluny. Vytáhli mě a říkali: ,Ženská pitomá, tady žije šestimetrový krokodýl a nikdo nevěřil, že to přežijete.‘“
„Můj tatínek je vítal, on byl trochu levičák a učil se rusky a přivedl je i k nám domů, do Bubenče. A když se tam ten důstojník rozhlédl, podíval se na tatínka a řekl: ,Arnošt, ty buržuj!‘ My jsme měli dost chudě vybavený byt, ale pro něj to byl byt člověka, se kterým by se správný komunista nemohl přátelit.“
zdroj: současné Mikuláš Kroupa, dobové archiv pamětníka
zdroj: současné Mikuláš Kroupa, dobové archiv pamětníka
Stáhnout obrázek
Milada Vavrdová, rozená Dvořáková, se narodila 25. dubna roku 1938 v Praze v rodině stavitele a geofyzika Arnošta Dvořáka. Její dědeček Josef Záruba-Pfeffermann, architekt (elektrárna v Prostějově, hvězdárna v Ondřejově, podílel se na výstavbě československého pohraničního opevnění) a politik (Česká strana pokroková), koupil po první světové válce statek na Cholíně, kde celá rodina často pobývala. Milada se zde setkala s vojáky Rudé armády, kteří se na Cholíně na nějakou dobu na konci války usídlili. Od dětství chodila do skautu, někteří starší skauti z jejího oddílu byli na počátku 50. let souzeni za protistátní odbojovou činnost. Vystudovala geologii. V letech 1967-1972 žila v Zambii, kde se svým mužem Ivem Vavrdou prováděli geologický průzkum. V Africe se jim narodilo třetí dítě. Ivo Vavrda před odletem zpátky do Československa zahynul při automobilové nehodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
