„Když jsem jela na ostrov Mutondwe, tak nám na letišti řekli, že tam, co jsme měli být ubytovaní, být nemůžeme, protože má přijet prezident Kaunda s vládní delegací. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do nějakého turistického resortu. Byla tam i manželka ředitele Světové banky. Večer pro nás na břehu jezera Tanganika uspořádali velkou recepci. Já jsem si s tou paní velice rozuměla, trochu jsme se opily a pak jsme spolu psaly básně. Ráno jsem dostala chuť zaplavat si v jezeře, voda byla nádherně průzračná. A když už jsem byla dost daleko, na břehu začali odpalovat světlice, pomyslela jsem si, že už přijíždí prezident. Najednou od břehu vyrazily tři motorové čluny. Vytáhli mě a říkali: ,Ženská pitomá, tady žije šestimetrový krokodýl a nikdo nevěřil, že to přežijete.‘“
„Můj tatínek je vítal, on byl trochu levičák a učil se rusky a přivedl je i k nám domů, do Bubenče. A když se tam ten důstojník rozhlédl, podíval se na tatínka a řekl: ,Arnošt, ty buržuj!‘ My jsme měli dost chudě vybavený byt, ale pro něj to byl byt člověka, se kterým by se správný komunista nemohl přátelit.“
„Na statku se usídlila velká skupina ruských vojáků. Jejich kuchař mě měl rád, byla jsem roztomilá zlatovlasá holčička, krmil mě chlebem s marmeládou a olejovkami. Ale jinak tady dost řádili. Zabíjeli naše krávy, na dvoře se válely jejich vyvrhnuté vnitřnosti. V domečkách si topili nábytkem. Když měl přijet na návštěvu jejich generál, navozili do parku písek, vysypali cestičky a podél nich rozestavili palmy. Po večerech hrávali v altánku kukačku – dali šest nábojů a jeden ostrý do pistole a podávali si ji dokola. My jsme slyšeli ty rány a děsili jsme se, ale nikdo se nezabil, pokud vím.“
„Tatínek měl spoustu ocenění a byl snad jediný člověk, který měl placku za stavbu Stalinova pomníku a zároveň za jeho bourání. Musel vypočítat nálože a kam je umístit, aby to bylo bezpečné, až se ta betonová hlava bude kutálet ze svahu dolů. S hrdostí obě ty placky ukazoval, když k nám přišla nějaká zahraniční návštěva.“
zdroj: současné Mikuláš Kroupa, dobové archiv pamětníka
zdroj: současné Mikuláš Kroupa, dobové archiv pamětníka
Stáhnout obrázek
Milada Vavrdová, rozená Dvořáková, se narodila 25. dubna roku 1938 v Praze v rodině stavitele a geofyzika Arnošta Dvořáka. Její dědeček Josef Záruba-Pfeffermann, architekt (elektrárna v Prostějově, hvězdárna v Ondřejově, podílel se na výstavbě československého pohraničního opevnění) a politik (Česká strana pokroková), koupil po první světové válce statek na Cholíně, kde celá rodina často pobývala. Milada se zde setkala s vojáky Rudé armády, kteří se na Cholíně na nějakou dobu na konci války usídlili. Od dětství chodila do skautu, někteří starší skauti z jejího oddílu byli na počátku 50. let souzeni za protistátní odbojovou činnost. Vystudovala geologii. V letech 1967-1972 žila v Zambii, kde se svým mužem Ivem Vavrdou prováděli geologický průzkum. V Africe se jim narodilo třetí dítě. Ivo Vavrda před odletem zpátky do Československa zahynul při automobilové nehodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
