Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Milada Vavrdová roz. Dvořáková (* 1938)

• narozena 25. dubna 1938

• dědeček Josef Záruba-Pfeffermann, stavitel a politik, blízký T. G. Masarykovi

• skautka

• vystudovala geologii

• v letech 1967–1972 žila v Zambii, kde s manželem prováděli geologický výzkum

Milada VAVRDOVÁ

Skauting mě ovlivnil v životě nejvíc

 

Milada Vavrdová se narodila 25. 4. 1938 v Praze. Její tatínek Arnošt Dvořák byl stavitel a geofyzik, který se podílel na mnoha velkých stavbách své doby. Milada, které se ovšem v rodině a mezi přáteli neřekne jinak než Miluna, vzpomíná, že byl velmi pracovitý až prací posedlý. Do své pracovny prý odbíhal i během štědrovečerní večeře mezi chody. Maminka Milada byla jedním z osmi dětí inženýra Josefa Záruby-Pfeffermanna (československý architekt, politik, člen České strany pokrokové a poslanec Revolučního národního shromáždění). Zárubovi po první světové válce koupili statek v Cholíně u Sedlčan, asi padesát kilometrů od Prahy. „Dědeček se obával, že přijde další válka, a ten statek měl být taková rezerva, aby všichni mohli přežít.“ Cholín se stal místem setkávání stále početnější a rozvětvenější rodiny a je jím dodnes. Když byla Miluna malá, trávila na Cholíně větší část roku, spolu s ostatními dětmi chodila do školy vzdálené asi dva kilometry. „Statek obývaly převážně ženy s dětmi, muži přijížděli většinou až v neděli, v sobotu se tenkrát ještě pracovalo.“ Cholín byl tehdy poměrně odříznutým místem. K nejbližší železniční zastávce to bylo přes deset kilometrů daleko, odtamtud se museli dopravovat koňským povozem, v zimě sáněmi.

Také na konci druhé světové války pobývaly v Cholíně ženy s dětmi – bylo tu bezpečněji než v Praze, kde právě probíhalo povstání. Šlo však jen o relativní bezpečí, vzpomíná Miluna, které bylo tehdy sedm let. Přes Cholín totiž postupovala Rudá armáda. „Okolní lesy jich byly plné, neustále se ozývala střelba.“ Zkušenosti s vojáky byly různé: „Ty první skupinky, které k nám dorazily, to byli úžasní vojáci, slušní a vzdělaní, uměli dobře anglicky. Po nich ovšem dorazily zvlčilé hordy.“ Vojáci, kteří se na statku na nějakou dobu usadili, si brali bez ptaní vše, co potřebovali. Topili si nábytkem, okolo domu se válely vyvrhnuté vnitřnosti ze zabitých krav. Dospívající dívky rodina raději schovávala, například Milunina sestřenice Dana, tehdy šestnáctiletá velmi pohledná dívka, strávila týden v truhle na půdě. Po večerech prý důstojníci hrávali v altánku v parku „kukačku“ neboli ruskou ruletu. Statek byl vzhůru nohama, ovšem když měl přijet na inspekci sovětský generál, Rusové pojali přípravy ve velkém stylu – nechali dovézt písek, vysypali v parku před statkem cestičky a podél nich rozestavili palmy.

Milunin tatínek se s některými sovětskými důstojníky přátelil, zval je i domů, do Bubenče. Na jednu návštěvu si Miluna pamatuje: „Ten důstojník se rozhlédl po našem velmi chudě vybaveném bytě a řekl tatínkovi: ,Arnošt! Ty buržuj!‘“

Miluna vnímala sovětské vojáky jako ne moc přátelské, měla z nich spíš strach. „Oni sem nepřišli, aby nás osvobozovali, přišli se pomstít. Měli za sebou příšerné věci a nedovedli pochopit, jak to že se tu máme tak dobře. Rabovali jako ve středověku.“

Na válku si Miluna pamatuje jen matně, ale i dnes si dokáže vybavit chuť různých dobrot, čokolády a sušenek, které jako děti dostávali od amerických vojáků. Vzpomíná si, jak během náletů na Prahu ležela na střeše rodinné vily a sledovala, jak padají bomby někam na Vinohrady. „Pamatuju si, jak strejda Quido řval z otevřeného okna: ,Vemte někdo tu pitomou holku dolů!‘“

Po převratu v roce 1948 dostala jejich rodina milionářskou dávku kvůli rodinné stavební firmě, kterou založil Milunin dědeček. „My jsme ale byli docela chudí a oni chodili po bytě a zlobili se, že není na co dát tu ceduli ,zfendováno‘. Nakonec nám to dali na auto.“

Miluna po válce vstoupila do 152. skautského oddílu v Dejvicích, později přešla k vodním skautům. Někteří starší skauti z jejího oddílu (Grizzly, Windy) se po převratu pokoušeli o odbojovou činnost a v následném procesu dostali vysoké tresty. Miluna se v té době účastnila jejich poloilegálních schůzek, ale o co jde, příliš nevěděla. Bylo jí teprve jedenáct let a díky tomu také unikla perzekuci a pronásledování StB, ačkoliv o ní Státní bezpečnost také věděla.

Miluna přiznává, že skauting zásadním způsobem formoval její názory a myšlenkový svět. Nejbližší jí byla jeho odnož známá jako woodcraft – lesní moudrost, protože měla od dětství velmi blízký vztah k přírodě. Ovlivnilo ji přátelství s lidmi, kteří vedli určitý komunitní a altruistický způsob života. Jezdili společně na chalupy a o vše se dělili. V neradostné době 50. let to byla zároveň alternativa k tehdejšímu způsobu života a snaha zachovat alespoň nějaké „ostrůvky zdravého rozumu“.

V době, kdy studovala geologii, se seznámila s Ivem Vavrdou, kterého si později vzala za muže. „Chtěla jsem být lesákem, ale protože ženské hajné nejsou, maminka, sama geoložka, mi zařídila geologii. Nakonec rozhodla i o mojí svatbě – jednou přišla a řekla nám: ,Tak jsem vám to zařídila na národním výboru, svatbu budete mít pětadvacátého.‘“

Geologie se nakonec ukázala být správnou volbou, ačkoliv, jak Miluna vzpomíná, měla v té době spíše jiné zájmy. Chodila na koncerty, na výstavy, sledovala současnou literaturu. Byl počátek 60. let, kdy se v české kultuře odehrávalo mnoho zajímavého. Byla ovlivněná i sestrou Zdenou (známá malířka a ilustrátorka Zdena Krejčová), která začala studovat na uměleckoprůmyslové škole.

Miluna se provdala za Iva Vavrdu, narodily se jim dvě děti a pak, v roce 1966, dostal Ivo nabídku odjet jako expert pracovat do geologického ústavu v Zambii.

Ještě předtím Miluna strávila tři měsíce pracovně v Indii, což pro ni byla poměrně šokující zkušenost. Indie na ni působila jako obrovské mraveniště, kde se vše odehrává na ulici. V oblasti, kde žila, byl v té době hladomor a Miluna se denně setkávala s umírajícími lidmi. „Při cestě do práce jsem musela překračovat mrtvé, kteří padli hladem na ulici, potkávala jsem malomocné, kterým upadávaly prsty.“

Když se po návratu dozvěděla, že je čekají tři roky života v Africe, nebyla zpočátku příliš nadšená. Nejprve odjel její muž se dvěma kolegy, Miluna přicestovala o něco později, v létě roku 1967, se dvěma dětmi, kterým byly v té době jeden a dva roky. „Můj muž na mě čekal na letišti, skoro jsem ho – opáleného a ve slušivém obleku – nepoznala. Děti měly vytahané punčocháče, jaké se tenkrát nosily, málem jsem se styděla, jak vypadáme.“ V Africe se Miluně od začátku líbilo. Byla úplně jiná než Indie, skoro její pravý opak – málo lidí, žádný hlad ani nemoci. Jejich život tam ovšem nebyl nijak pohodlný – půl roku vždy žili v buši ve stanech, zcela odříznutí od civilizace. Miluně tento způsob života vyhovoval a líbilo se jí v divočině více než v hlavním městě, kde trávili období dešťů (od listopadu do dubna) a kde se setkali i s kriminalitou – například jim ukradli téměř vše, co si do Afriky přivezli. Společnost v Africe procházela proměnou, lidé opouštěli vesnice a stěhovali se do měst, kde však pro ně nebyla práce, a tak jim často nezbývalo, než se živit krádežemi. Miluně vyprávěl jeden anglický kolega, že chytili v domě zloděje, svázali ho a zavolali policii. Když policisté dorazili, postavili se do pozoru a začali salutovat, neboť svázaný zloděj byl jejich nadřízený.

Zambie procházela tzv. dekolonizací, Angličané zemi pomalu opouštěli a zambijská vláda zvala do země odborníky z různých zemí, aby pomohli zmapovat její nerostné bohatství. Milunin manžel a posléze i Miluna měli za úkol dělat geologický profil ve vymezené oblasti a vytipovávat potenciálně zajímavá místa pro těžbu nerostných surovin. Pohybovali se přitom v naprosté divočině, často docela sami a beze zbraně. O nebezpečí přitom nebyla v divoké africké přírodě nouze. Miluna vzpomíná, jak prováděla průzkum u jezera Tanganika v době, kdy tam pobývala jakási V. I. P. skupina zahraničních návštěvníků, očekával se i příjezd prezidenta. Miluna strávila veselý večer ve společnosti manželky ředitele Světové banky a brzy ráno se vydala zaplavat si do průzračně čistého jezera. „Najednou začali na břehu odpalovat světlice, tak jsem si pomyslela, že už asi prezident přijíždí. Pak od břehu vyrazily tři čluny směrem ke mně, vytáhli mě z vody a dostala jsem vynadáno – v jezeře žil šestimetrový krokodýl a nikdo nevěřil, že to přežiju.“

Miluna dodnes ráda vzpomíná na některé Afričany, které zaměstnávali, zejména na jejich kuchaře. „Byl to nejvznešenější muž, kterého jsem v životě poznala, i když neuměl počítat.“ Zato mezi Čechy na ambasádě panoval velký rasismus. Bylo nemyslitelné, že by se například šli vykoupat na černošské koupaliště, a když Miluna jednou přivedla k české lékařce nemocné černé dítě, setkala se s hysterickou reakcí.

Miluně a Ivovi se v Africe narodilo třetí dítě – Přemek. Miluna se rozhodla rodit v místní porodnici, kde narození bílého zlatovlasého chlapečka vzbudilo doslova senzaci. Miminko se muselo záhy adaptovat na život, který rodina vedla v buši. Žili vždy jeden až dva měsíce na jednom místě v kempu, jehož základ tvořilo velké ohniště. Sepětí s přírodou bylo velmi těsné – kousek od tábořiště měla třeba doupě levhartice, při koupání je zvědavě okukovali paviáni. V noci občas slýchali řvaní lvů nebo chechtavý zvuk hyen. Když měli volno, vyráželi do nedalekých rezervací. Hlavní město bylo vzdálené skoro den cesty autem. Jedním z velmi nepříjemných zážitků bylo, když jim řeka mravenců doslova zaplavila kemp. Mravenci pokryli stany i jejich těla. Dětem je Miluna vytrhala z hlavy i s kousky kůže, zavřela děti do auta a okolí tábora poté polili benzínem a zapálili. „Asi nám párkrát šlo o život, ale člověk si to neuvědomoval,“ vzpomíná dnes Miluna.

V srpnu roku 1968 Vavrdovi sledovali se zděšením události v Československu. „Nejen my, ale i ti nejprimitivnější černoši byli zděšení, když viděli v televizi ty maminky s kočárky, jak jdou proti tankům. Tehdy se Sovětský svaz skutečně demaskoval.“ Vavrdovi řešili, jestli se mají do Československa vrátit, až jejich práce v Zambii skončí. Ivo chtěl emigrovat do Kanady, Miluna však byla proti. Měla v Československu silné vazby – velkou rodinu, přátele, Cholín. Miluna s dětmi odletěla v roce 1972. „Ivo odjezd stále oddaloval, hrozně se mu nechtělo přijít o nabytou svobodu, myslím, že dokonce zvažoval emigraci i za cenu, že přijde o rodinu, o děti. Moje sestra mu psala vyčítavé dopisy, aby se vrátil, to jsem se dozvěděla až později.“ Ivo se nakonec rozhodl pro návrat, nebylo mu to však souzeno. Těsně před odletem z Afriky, v roce 1973, zahynul s dalšími třemi kolegy při automobilové nehodě. Srazili se s protijedoucím autem. Dodnes není jasné, jestli šlo o nijak vzácný případ automobilového pirátství, nebo o snahu zabránit českým geologům, aby opustili Zambii s tak dokonalou znalostí o jejím nerostném bohatství.

Život po návratu a po Ivově smrti nebyl pro Milunu jednoduchý. Musela pracovat a starat se o tři malé děti, naštěstí měla velkou oporu a pomoc ve své rodině. Sledovala dění kolem Charty 77, ale kromě opisování disidentských textů se aktivně nezapojila. Mezi jejími přáteli byli i lidé, kteří podepsali spolupráci s StB, a Miluna je za to neodsuzuje: „Byly to často tragické osudy. Jeden můj kamarád se v roce 1990 oběsil, protože nesnesl, že by se to jeho děti dozvěděly.“

Na konci 70. let rodina opět přišla o velkou část statku na Cholíně, ze kterého komunisté udělali rekreační zařízení. Tím výrazně narušili veselou pospolitost, kterou na Cholíně vytvářela rozvětvená rodina s mnoha přáteli, kteří tam často a rádi dojížděli. Najednou nebylo pro všechny místo a Miluna se sestrou Zdenou se rozhodly koupit zchátralý domek v nedalekých Kliměticích.

Miluna nějakou dobu žila s Petrem Květoněm, kterého znala již z Afriky. Tento vyučený kuchař z velmi zámožné rodiny, později agent StB, byl rozporuplnou a nezařaditelnou postavou. Na Cholíně byl oblíbený, zejména děti ho milovaly, Miluna mu však dlouho nemohla odpustit, s jakým nasazením pracuje pro komunistický režim, nebo že mu nedělá problém strávit večer popíjením s ruskými důstojníky. S jeho přesvědčením to však zřejmě nesouviselo. Byl pragmatik, který dovedl využít každého režimu a každé situace k vlastnímu prospěchu. A tak bez zábran prodával zbraně do Jemenu, nebo na Kubě, v době kdy dělal poradce Che Guevarovi, sestřelil amerického pilota. Nakonec se s Milunou rozešli, Petr se vrátil k bývalé ženě, která těžce onemocněla.

Za nejkrásnější období svého života považuje Miluna dobu kolem sametové revoluce. Nadšeně se účastnila demonstrací, vylepovala plakáty, malovala transparenty. Vzpomíná na úžasný pocit sounáležitosti mezi lidmi, který bohužel později ze společnosti vymizel. Revoluce pro ni přišla poměrně nečekaně: „Ještě na podzim v devětaosmdesátém jsem se bála udělat cokoli proti režimu, a najednou jsem cítila takovou odvahu, že bych se snad nechala i zastřelit.“

Dnes je Miluně sedmdesát pět let. Většinu času tráví na svém milovaném Cholíně a příležitostně se věnuje své profesi geologa. „Je to, jako když starý kůň dostane sedlo. Když si vezmu ty své geologické boty a kladivo do ruky, mám pocit, že ještě všechno můžu.“

 

Natočil Mikuláš Kroupa, zpracovala Veronika Kroupová.