„Vybírali do transportu. Přijel za mnou kápo a říkal, ať se přihlásím. Tak jsem se přihlásil. Dovezli nás na letiště, bylo nás asi osmdesát. Tam jsme museli díry, co byly po bombách, zadělávat. Dostal jsem takovou polní cestu a upravoval tam příkop. Už jsem byl daleko od nich. Přišel kápo a povídá: ‚Ne abys utekl, letiště je hlídané a zastřelí tě hned.‘ Jak jsme chodili na práci, asi pět set metrů bylo kdysi hospodářství a tam byla řepa. Někdo to zjistil, tak tam chodili na tu řepu. Jednou jsme tam šli, vedle mě stál člověk a skočil tam. No a už měl hotovo. Zastřelili ho tam. Všechny, co postříleli, nechali tak. Nevím, co pak s nimi udělali. Ale vždy někoho zastřelili a my museli jít dál. Co se s nimi stalo, to už nevím. Byla to hrozná doba. Letadla tam létala nad letištěm a oni vždycky někoho zastřelili nebo zranili. Létali nad samou zem.“
„Do transportu vybrali, já mezi nimi taky byl. Šli jsme potom a už cestou jsme se dozvěděli, že jdeme někam, kde nás budou střílet nebo co. Opravdu jsme šli lesy, dědinami. Šli jsme tři dny. Odpočívali jsme v kruhu, oni nás obestoupili a my jsme museli být pohromadě. V lese nebo na pasece jsme se museli shluknout, aby na nás bylo vidět. Tak jsme pak přišli k lesu a řekli nám, že kdo chce, ať jde k hospodářům na práci. Kdo mohl dělat? Sotva jsme chodili. Přišel kápo a tlumočil dvěma nebo třemi jazyky, že je konec války. Tak ať každý jde, kam chce. Jenže člověk nevěděl, jestli je to pravda. Najednou se všichni esesáci ztratili. Ani kápa jsem už neviděl. Co teď? Tak jsme tam seděli. Přišel ke mně jeden, byl od Uherského Hradiště. Tak jsme se bavili, kam půjdeme. Zavšivení jsme byli, tak kam jsme mohli jít? Tak jsme se pustili na východ. Řekl jsem, že musíme jít na východ, protože vím, kde bylo východní slunko, když jsem byl doma. Takže musíme jít tam.“
„Do toho koncentráku jsem se museli svléknout a jít do sprchy. Šli jsme potom, dali nám šaty. Neměřili, někdo to měl malé, někdo velké, tak jsme si je vyměnili. Bylo tam hodně lidí. Němci, Maďaři, Slováci, Češi... Tam bylo strašně moc cizích řečí, tak jsme se nedomluvili. Byli jsme v takovém lágru. Na lůžku jsme byli po dvou. Nad sebou jsme byli. Taková dlouhá místnost to byla, bez oken, jen s větracími otvory. Ven jsme šli jen na apel. Všichni jsme museli nastoupit a oni volali po číslech. Kdo tam nebyl, museli jsme čekat, až se objeví. Když se objevil, tak ho zastřelili. Před námi, abychom věděli, že to nemáme dělat. Potom každý dostal kousek chleba. To bylo tak na jedenkrát. A pak polévku, trochu brambor v ní bylo. To bylo všechno. Já jsem byl mladý, tak jsem to trošku snášel, protože jsem ještě chodil škrábat do kuchyně brambory a tam jsme vždy něco dostali. Ale ti, co nechodili, strašně zeslábli. Ten apel byl do kopce, a když někdo šel, nemohl, tak mu ‚pomohli‘ obušky. Když nevstal, tak ho zastřelili. A to na nás strašně působilo, já jsem to nikdy neviděl, takové zacházení.“
Jaroslav Vašek se narodil 26. září 1924 v obci Prostřední Bečva na Valašsku. Pochází z chudé rodiny, kterou živilo malé hospodářství. Na podzim roku 1944 se pohyboval po vesnici bez dokladů. V té době v okolí probíhala razie gestapa namířená proti partyzánům, kteří se skrývali v okolních beskydských lesích, a místním obyvatelům, kteří jim pomáhali. Jaroslav byl zatčen. Nejdříve ho věznili v Brně a poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg, protože se mu nepodařilo prokázat, že se na pomoci partyzánům nepodílel. V koncentračním táboře se stal svědkem ubití či zastřelení řady spoluvězňů. Po čase byl nasazen na stavební práce na nedalekém letišti a poté nastoupil k pochodu smrti. Z osmdesáti deportovaných vězňů jich padesát zemřelo vyčerpáním nebo bylo zabito. Během pochodu vězně zastihla zpráva, že válka skončila. Dozorci zmizeli a Jaroslav se s dalším Čechem vydal pěšky na české území. Po několika dnech došli do Volar, kde se jich ujali američtí vojáci. Po válce se vyučil tesařem. Oženil se, postavil v rodné Prostřední Bečvě dům. Pracoval ve stavební komisi na tamním národním výboru a zasloužil se o vznik řady budov. Jaroslav Vašek zemřel 13. července roku 2023 ve věku nedožitých 99 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
