Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vašek (* 1924  †︎ 2023)

• narozen 26. září 1924 v Prostřední Bečvě

• na podzim 1944 zatčen během razie gestapa, protože se po obci pohyboval bez dokladů

• vězněn v Brně v Kounicových kolejích

• poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg

• nasazen na stavební práce na nedalekém letišti

• účastnil se pochodu smrti

• s koncem války pochod rozpuštěn, pěšky se dostal na české území

• vyučil se tesařem

• pracoval ve stavební komisi na národním výboru v Prostřední Bečvě

• zemřel 13. července 2023

Na podzim roku 1944 šel tehdy dvacetiletý Jaroslav Vašek ve své rodné vesnici navštívit strýčka. Jenže právě v té době v okolí probíhala německá razie proti partyzánům. Neměl doklady, a tak byl při náhodné kontrole zatčen. Skončil v koncentračním táboře. Nic neudělal, prostě měl smůlu. Ale pak už ho potkávalo jen štěstí. Dařilo se mu vyhýbat se bití, střelám. Přežil.

Jaroslav Vašek se narodil 26. září 1924 v obci Prostřední Bečva na Valašsku. Sedmičlenná rodina Vaškových se neměla špatně, protože měla tři krávy, vepře a pole. Za cenu tvrdé dřiny byla soběstačná, uživila se. „Byli jsme zvyklí už od dětství pracovat. Pomáhali jsme s dobytkem, pásli jsme. Dvě sestry šly do služby. Menší chalupáři, kteří neměli pole, dostávali podporu. Říkalo se tomu žebračenka. To byly lístky na tuk, máslo, chleba. To bylo za první republiky. My jsme se uživili. Kupovali jsme jen věci, které jsme nebyli schopni vyrobit. Většinou jsme jedli brambory. Kdo měl pole, nasel pohanku, hrách. Naší výhodou bylo, že jsme si na poli dělali vše sami a nemuseli jsme platit cizí pomoc. Tehdy se ale pomáhalo většinou za jídlo,“ vypráví pamětník.

Rodinná situace se výrazně zhoršila v době německé okupace, protože část toho, co vypěstovali, museli odevzdávat. V beskydských lesích v okolí Prostřední Bečvy se schovávalo hodně partyzánů. Mnozí místní jim pomáhali. Na podzim roku 1944 německé oddíly vedly v Beskydech proti partyzánům rozsáhlou razii, jejíž součástí bylo zatýkání řady místních obyvatel. Jaroslav šel jednoho listopadového dne navštívit svého strýce. Zastavila ho německá hlídka, a protože neměl doklady, zatkla ho. Nepomohlo žádné vysvětlování, odvezli ho do Frenštátu pod Radhoštěm a poté do Kounicových kolejí v Brně. Němci ho podezírali, že je součástí sítě lidí, která partyzány kryla. „Nechtěli nic slyšet, pro ně byl tehdy každý partyzán,“ říká.

Netušil jsem, co je člověk člověku schopen udělat

Po měsíci věznění v Brně byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg. Já jsem nikdy dříve takové věci neviděl. Nevěděl jsem, že takové tábory existují. Netušil jsem, co je člověk člověku schopen udělat. Strašně na mě zapůsobilo, když jsem viděl to zacházení,“ vysvětluje pamětník a takto popisuje své první dojmy: „Svléknout se a do sprchy. Pak nám dali šaty. Někdo je měl malé, někdo velké, a tak jsme si je vyměnili. Bylo tam hodně lidí. Němci, Maďaři, Slováci, Češi... Tam bylo strašně moc cizích řečí, tak jsme se nedomluvili. Na lůžku jsme leželi po dvou. Taková dlouhá místnost to byla, bez oken, jen s větracími otvory. Ven jsme šli jen na apel. Všichni jsme museli nastoupit a oni volali po číslech. Když někdo nebyl, nehlásil se, museli jsme čekat, až se objeví. Když se objevil, tak ho zastřelili. Před námi, abychom věděli, že to nemáme dělat.“

Jaroslav byl mladý, zdravý a brzy přišel na to, jak se chovat, aby přežil. „Snažil jsem se všemu vyhýbat a do ničeho se neplést. Nejhorší byly nástupy, při nich moc lidí pobili. U baráku, hned u dveří, stáli dva esesmani s obušky a mlátili nás. Dostal jsem kolikrát po zádech. Ale jak někdo dostal po hlavě a spadl, tak ho ostatní ušlapali. Ti starší vězni to nemohli vydržet. Na apel se chodilo do kopce. Když do něj někdo nemohl, tak mu ‚pomohli‘ obušky. Když nevstal, tak ho zastřelili,“ vzpomíná.

Jeden brambor navíc

Měl štěstí, protože si ho všiml jeden z dozorců, který pocházel z Kravař na Opavsku. Tato oblast byla za války německým územím a její obyvatelé se stali německými občany. Mnozí šli bojovat v řadách německé armády, někteří byli odvezeni do Německa na práci. „Ten člověk z Kravař dělal v táboře kápa. Měl německou příslušnost, a tak dostal tu práci. Mluvili jsme spolu česky, povídal si se mnou. Pak jsem při apelu uslyšel české jméno. Ptal jsem se toho člověka, odkud je, a on říkal, že je Malina z Horní Bečvy. Tak jsem řekl, že jsem Vašek z Prostřední Bečvy. A ten Malina mě vzal do kuchyně, abych pomáhal škrábat brambory,“ vypráví.

Dozorce z Kravař to povolil a Jaroslav tím získal velkou šanci na přežití. Nějaký brambor navíc znamenal mnoho. „Na den jsme měli jen kousek chleba a polévku, ve které plavaly kousky brambor. Ale v kuchyni jsem vždy dostal brambor navíc. Tak jsem na tom byl hned lépe, zlepšil jsem se. Ostatní lidé strašně zeslábli. Tam byla latrína a mnoho lidí do ní spadlo, jak byli slabí. To se nedá všechno vyprávět, co jsem tam viděl. Jednou byl apel a někdo se tam německy ozval. Já jsem nerozuměl, co říkal. Přišel k němu dozorce a před našima očima ho zastřelil. Bylo to asi deset metrů vedle mě. Pak jsem se dozvěděl, že ten člověk něco nadával,“ říká pamětník.

Po měsíci za ním přišel česky mluvící dozorce z Kravař a řekl mu, že se vybírají muži do transportu. Poradil mu, aby se přihlásil. Jaroslav to udělal. Odvezli ho na letiště. Jeho úkolem bylo opravovat přistávací dráhu zničenou bombami. „Dostal jsem takovou polní cestu a upravoval jsem tam příkop. Už jsem byl daleko od nich. Přišel kápo a povídá: ‚Ne abys utekl, letiště je hlídané a zastřelí tě hned.‘ Asi pět set metrů dál bylo kdysi hospodářství a tam byla řepa. Někdo to zjistil, tak tam chodili na tu řepu. Jednou jsme tam šli, vedle mě stál člověk a skočil tam. No a už měl hotovo. Zastřelili ho tam. Všechny, co postříleli, nechali tak. Nevím, co s nimi pak udělali. Ale vždycky někoho zastřelili a my jsme museli jít dál. Byla to hrozná doba. Letadla tam létala nad letištěm a oni vždycky někoho zastřelili nebo zranili. Létali nad samou zem,“ vypráví pamětník.

Naučil se rychle si lehat do příkopů. Vybavuje si, že některé střely dopadly jen kousek od něj. „Měl jsem obrovské štěstí. Pak zastřelili asi dvacet lidí z těch, kteří se mnou pracovali. Já jsem byl ještě pořád způsobilý pracovat, tak se šlo zase dál,“ říká.

Musíme na východ, vím, kde je slunko

Jaroslava vybrali do dalšího transportu. Asi osmdesát lidí se vydalo na pochod. „Cestou jsme se dozvěděli, že nás prý vedou někam, kde nás budou střílet,“ tvrdí. Pochodoval několik dní přes lesy, přes vesnice. „V noci jsme se museli s ostatními shluknout, aby na nás bylo dobře vidět. Odpočívali jsme v kruhu, pohromadě, a dozorci byli kolem nás. Pak nám kápo dvěma nebo třemi řečmi tlumočil, že je konec války. Ať každý jde, kam chce. Jenže člověk nevěděl, jestli je to pravda. Najednou se všichni esesáci ztratili. Ani kápa jsem už neviděl. Co teď? Tak jsme tam seděli. Přišel ke mně jeden, který byl od Uherského Hradiště. Pustili jsme se na východ. Řekl jsem, že musíme na východ, protože vím, kde bylo slunko, když jsem byl doma. Tak jsme šli podle slunce,“ vypráví.

Tři dny nejedli. Putovali v noci, protože cestou viděli ležet u cest zastřelené lidi ve vězeňských oblecích, stejných jako měli oni. Báli se, že po nich ještě bude někdo střílet. Nakonec byl tak vyčerpaný a hladový, že se rozhodl překonat strach a zaklepal na jedno stavení. Ještě stále byli na německém území. Muž, který jim otevřel, byl sice Němec, ale dal jim najíst a ještě jim na cestu věnoval šaty i jídlo. „Ukázal nám směr. Nemýlili jsme se, šli jsme dobře,“ podotýká Jaroslav.

Když s kolegou dorazili do tábora amerických vojáků, vážil pouhých pětatřicet kilogramů. Američané se jich hned ujali. „Dostali jsme injekce a postupně i jídlo. Jeden Američan mluvil česky. Dal nám po dvou týdnech čokoládu a řekl, že ji nesmíme sníst celou najednou. Dostali jsme také papír s razítkem, že můžeme cestovat domů zadarmo,“ vzpomíná.

Jak to, že ses vrátil, když to tam bylo tak hrozné?

Když v červnu 1945 přijel domů do Prostřední Bečvy, celá rodina plakala. Několik týdnů nikam nechodil, stále byl velmi slabý. „Pořád se mi o všem zdálo. Nemohl jsem spát. Budil jsem se a myslel jsem, že jsem pořád tam. Strašně dlouho trvalo, než jsem se z toho dostal,“ vypráví pamětník. Neměl s kým si promluvit o tom, co prožil. Lidé v Beskydech měli velmi málo zpráv o tom, co se v koncentračních táborech dělo, mnozí o jejich existenci vůbec nevěděli. „Až postupně se začalo mluvit o tom, kde všude byli. Jenže když jsem se někomu snažil popisovat, co se tam dělo, lidé říkali: ‚Tak jak to, že ses vrátil, když to tam bylo tak hrozné?‘ Nedovedli si to představit, nevěřili mi. Nevěřili, kolik lidí tam pošlo. Nás šlo na pochod osmdesát a jen třicet nás zůstalo. Padesát lidí se ztratilo. Mnozí zůstali ležet u cesty, některé zastřelili. Ale to těžko někomu vysvětlíte, to se ani vyprávět nedalo. Lidé to brali tak, že ogar byl v nějakém vězení a prostě se vrátil,“ tvrdí pamětník.

Až časem se zprávy o hrůzách odehrávajících se v koncentračních táborech dostávaly na veřejnost. Švagr Jaroslava přesvědčil, aby se hlásil o odškodné. Musel však kvůli tomu najít tři lidi, kteří mu dosvědčili, že v koncentračním táboře byl.

Dělal jsem jim tribuny

Oženil se, narodily se mu dvě děti, začal pracovat s partou tesařů a připravoval se na stavbu rodinného domu. Období plné naděje na klidný život narušil únorový převrat v roce 1948, po kterém komunisté převzali moc v zemi. „A zase přišla hrůza. Zemědělci na to doplatili. Komunisté jim všechno znárodnili a udělali z nich nepřátele. To byla nehorázná věc. Každý dával do pole peníze, práci, aby z něj něco dostal. A oni jim všechno vzali,“ říká pamětník. Také jeho rodiče museli vstoupit do družstva a odevzdat dobytek a pole. Jaroslav se v té době živil prací na stavbách a poté nastoupil do podniku Tesla Rožnov. Veškerý jeho volný čas vyplňovala stavba rodinného domu. „Všechno se dělalo ručně, i cihly jsme si ručně vyráběli sami,“ podotýká.

Protože byl manuálně velmi zručný a stavařině rozuměl, často pomáhal lidem na stavbách. Lidé v obci ho stanovili předsedou stavební komise při národním výboru. Znamenalo to pro něj spoustu práce navíc a občasné neshody s komunisty. Do KSČ totiž odmítal vstoupit, přestože mu to několikrát nabízeli. „Pak mi dali pokoj, protože mě potřebovali. Byl jsem jim dobrý, protože jsem jim dělal tribuny. Tehdy se pořád něco slavilo. Přijela vlečka, kolem jsem udělal zábradlí, to se potáhlo červeným plátnem, k vlečce se vyrobily schody. Pak se to zase muselo rozebrat. To jsem dělal pořád. Byla to špatná doba. Za války měl každý strach z Němců, ale za komunistů to bylo jiné. To si člověk musel dávat pozor ještě více, protože mezi lidmi bylo moc pozorovatelů. Lidé k sobě neměli důvěru. Zase mezi nimi byli udavači a strach,“ vypráví.

Už nemám s kým jít na fotbal

Jaroslav se zasloužil o vznik řady budov v Prostřední Bečvě a okolí a stal se váženým občanem. Když v roce 1989 padl komunistický režim, byl rád a věřil, že se společnost změní k lepšímu. Později však cítil zklamání. „Lidé byli nadšení, že dostávali zpátky pozemky, majetky. Jenže staří už na to nestačili a mladým se pracovat v zemědělství nechtělo. Už měli svá zaměstnání. Pole ležela ladem a paseky zarůstaly. Do zemědělství dnes nikdo nechce. Lidi nezajímá, kde se bere jídlo, které kupují. Je jim jedno, jak vzniká, nechtějí se na jeho vzniku podílet. Chtějí všechno hned, jednoduše. Dnes každý vidí jen rychle vydělané peníze. Všeho je dost, ale mám pocit, že život není lepší. Lidé k sobě nemají úctu. Dříve sice život nebyl tak pohodlný, ale připadal mi hezčí,“ míní pamětník.

S manželkou žili společně šedesát pět let. Když zemřela, byl z toho tak zdrcený, že musel vyhledat pomoc. „Nic mě nebavilo, nikam jsem nechodil, a dokonce jsem si myslel, že si něco udělám. Ale paní doktorka mi něco dala a pokračuju dál. Nejhorší je, že už všichni moji vrstevníci zemřeli. Nemám s kým jít na fotbal, nemám se s kým pobavit. Už to nějak vydržím, už to mám za pár. Ale přesto bych chtěl, aby byl svět lepší. Aby mladí nikdy nepoznali to, co jsem prožil já,“ shrnuje Jaroslav Vašek.