Marie Vaňková

* 1938

  • „A potom, právě když už jsem byla na průmyslovce, tak zase měli zálibu, v továrně si udělali takovou malou střelnici. A protože to chodili až po práci, no tak zase, abych mu kryla záda, tak řekl: ‚Hele, tak půjdeš se mnou a budeš chodit střílet.‘ No tak jsem začala střílet a celkem jako mi to šlo. Pak jsme chodili na různý střelnice tady v okolí, i jsme jezdili mimo Prahu. Dostala jsem se až na mistrovství, to bylo ještě Československý republiky, do Brna. A kdybyste se mě zeptali, kdy to bylo, tak to nevim, protože fakticky si to už nepamatuju. A kolikátá jsem byla, to taky nevim, ale mám takovej dojem, že do třetího místa to bylo.“

  • „To byly klukovi dva roky. A já jsem ho dávala už asi od osmnácti, bylo to ještě před tou mateřskou školou, byly to nějaký jesle. A teďka ráno už se strojim, že ho tam odvezu, a teďko byl nějakej ruch na ulici. Furt tam lidi křičeli: ‚Oni jsou tady! Oni nás zabrali!‘ A takhle. Tak jsem si pustila rádio a teď jsem tam slyšela, že se teda něco děje. Tak jsem si říkala: ‚No tak, holka, do práce nepůjdeš.‘ První, co je, vždycky člověka napadne maminka a tatínek, jo. No tak jsem říkala, tak se musím vrátit domů. Tak jsem kluka vzala. No, a jeli jsme tramvají, a což teda opravdu, to ještě dneska takovej divnej pocit. Ty lidi se tam bavili, že jo, nadávali. Strach byl, co asi bude a to. No, dojela jsem domů, naše mamka nás chytla všechny, říkala: ‚To jsem ráda, že jste tady.‘ Takže jsme tam bydleli asi čtrnáct dní nebo tři neděle. Já jsem nechodila do práce, já jsem zavolala do práce. A ono tenkrát v tý době mi to omluvili. Takže jako jenom jsem pak slyšela ty, co chodili do práce, jak to tam probíhalo. Oni tam jako vlastně byli na tom Václaváku, taky, že jo, stříleli nahoře do Muzea a ten rozhlas. Ale byli i v tý ulici, co já jsem byla, v Charvátový. On to byl dům Škodovky, tam na Národní třídě. Zrovna tam bylo nějaký lešení. Tak říkali: ‚No, člověče, my jsme je měli tady taky. Tady chodili takoví.‘ Oni tenkrát opravdu to byli buď sebraný ňáký, já nevim, mladý lidi, anebo takoví strejcové, jako opravdu starý. Oni byli odrbaný, opravdu, jako byl na ně smutnej pohled.“

  • „Na Suchdole jsme bydleli od 38. do 42. To mi byly čtyři roky. Akorát si pamatuju na jednu věc, to už tady byli Němci. A my jsme jako vodu neměli, chodili jsme pro ni do školy, tam byla ta pumpa. A jednou jsme tam takhle šli a oni tam už tenkrát byli Němci. Já nevim, jestli už byly školy zavřený, nebo tam měli nějaký stanoviště a bydleli tam. To jsem se poprvé setkala s Němcem. Mně se to zdálo, že je to takovej hodnej pán. No asi to byl. On mě začal hladit po vlasech, a jak se jmenuju a že má taky takovou holčičku. No tak jsem si myslela, tenkrát ještě v těch letech, že jsou asi všichni takoví. No, ono to asi potom nebylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ K Milíčovu, 16.11.2017

    (audio)
    délka: 36:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už sem nepatřím, žiju pořád v tom, co bylo

vankova_doboveII.jpg (historic)
Marie Vaňková

Marie Vaňková se narodila 23. prosince 1938 v Praze a jako malá se se svou rodinou často stěhovala. Její otec pracoval v továrně Pařík, která vyráběla náhradní díly k motocyklům. Pamatuje si na konec války, na osvobození sovětskou armádou a na to, jak se ženy a dívky schovávaly před jejími vojáky - třeba její sestřenice a teta v holubníku. Díky otci se dostala ke sportovní střelbě a závodila v ní na mistrovství republiky. Vystudovala průmyslovou školu a po ní nastoupila do Škodových závodů, kde pracovala celý život. V roce 1959 se vdala. Intenzivně prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která pro ni, stejně jako pro mnoho dalších lidí, byla tragédií.