„To byly klukovi dva roky. A já jsem ho dávala už asi od osmnácti, bylo to ještě před tou mateřskou školou, byly to nějaký jesle. A teďka ráno už se strojim, že ho tam odvezu, a teďko byl nějakej ruch na ulici. Furt tam lidi křičeli: ‚Oni jsou tady! Oni nás zabrali!‘ A takhle. Tak jsem si pustila rádio a teď jsem tam slyšela, že se teda něco děje. Tak jsem si říkala: ‚No tak, holka, do práce nepůjdeš.‘ První, co je, vždycky člověka napadne maminka a tatínek, jo. No tak jsem říkala, tak se musím vrátit domů. Tak jsem kluka vzala. No, a jeli jsme tramvají, a což teda opravdu, to ještě dneska takovej divnej pocit. Ty lidi se tam bavili, že jo, nadávali. Strach byl, co asi bude a to. No, dojela jsem domů, naše mamka nás chytla všechny, říkala: ‚To jsem ráda, že jste tady.‘ Takže jsme tam bydleli asi čtrnáct dní nebo tři neděle. Já jsem nechodila do práce, já jsem zavolala do práce. A ono tenkrát v tý době mi to omluvili. Takže jako jenom jsem pak slyšela ty, co chodili do práce, jak to tam probíhalo. Oni tam jako vlastně byli na tom Václaváku, taky, že jo, stříleli nahoře do Muzea a ten rozhlas. Ale byli i v tý ulici, co já jsem byla, v Charvátový. On to byl dům Škodovky, tam na Národní třídě. Zrovna tam bylo nějaký lešení. Tak říkali: ‚No, člověče, my jsme je měli tady taky. Tady chodili takoví.‘ Oni tenkrát opravdu to byli buď sebraný ňáký, já nevim, mladý lidi, anebo takoví strejcové, jako opravdu starý. Oni byli odrbaný, opravdu, jako byl na ně smutnej pohled.“
