Petr Vaníček

„Veškerý průmysl, bez ohledu na to, co vyráběl, to bylo jedno, buď musel převzít zakázky pro wehrmacht a pak měli občasný dozor z německé strany (to vůbec nedělali naši lidi, to všechno měli na starosti pracovníci buď wehrmachtu, nebo už přímo pracovníci SS. A nechali podnik běžet tak, jak běžel, jen musel převzít zakázky pro wehrmacht, kde byl předepsaný určitý objem výroby, který se musel wehrmachtu odevzdávat. A pochopitelně ten se hlídal - hlídal se příděl, to byla starost toho německého dozoru, především jestli je v souladu příděl vstupního materiálu a toho, co bylo potom odevzdáno jako produkt. Pokud nějaká firma odmítla, tak se s nimi udělal krátký proces. Šéf šel do koncentráku, bez diskuse, o tom se nikdo nebavil. Osazenstvo šlo na práce do Velkoněmecké říše, firma dostala nové obsazení včetně celého vedení. Pokud se tam tedy neobjevil někdo, kdo byl ochoten kolaborovat. Firma pokračovala vesele dál, ovšem s úplně novým obsazením, přičemž šéf byl skutečně říšský Němec. Takže všeobecně to vypadalo tak, že ti majitelé, nebo potom hlavní management tuhle situaci vysvětil osazenstvu a osazenstvo se v zásadě rozhodlo, jestli souhlasí s tím, aby byly přijaty zakázky pro wehrmacht nebo ne.“

„V roce 1942, to už se tady zaváděla v protektorátu takzvaná totální pracovní povinnost. Mnoho lidí se muselo nějakým způsobem zaměstnat a pokud možno se to všechno směřovalo tam, kde se vyrábělo pro wehrmacht. Tyhle firmy vesměs nabíraliy a braly do svého stavu lidi, kteří – poněvadž ten, kdo na tomhle nebyl účasten, tak ten byl posílán do říše a to už byla doba, kdy tam začínaly nálety a nebylo to, co to bývalo, takže pochopitelně se tam už nikomu nechtělo. Tam už to šlo z donucení. A tyhle naše domácí firmy tedy nabíraly lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem schovat, a tím je vlastně kryly, aby nemuseli do říše. Nehledě k tomu, že lidi, kteří byli podezřelí z toho, že jsou příživníky, tak ti buď šli do říše, nebo šli rovnou do nějakého sběrného tábora, což bylo ještě horší. Právě z těchto lidí se rekrutovali ti, kteří najednou udávali majitele, šéfy, dávali na ně trestní oznámení, a tito lidi pak byli hnáni k jakýmsi už lidovým soudům a byli souzeni podle malého nebo velkého dekretu. Zloba těch lidí, kteří by vlastně měli být spíš vděční, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku, tak to bylo svým způsobem příznačné už pro to období těsně poválečné čili pro rok 1945. A pochopitelně, z těchto lidí se pak rekrutovali ti národní správci a tato svoloč, která tu nejen dělala paseku mezi lidmi, ale ničila i to hospodářství.“ Tazatel: „A byl to případ i firmy Vašeho otce?“ - „Ano, i tam.“

„Můj otec a vůbec většina jeho generace, to byli neuvěřitelní pracanti a neuvěřitelně obětaví pracanti. A speciálně ti bývalí legionáři by byli bývali opravdu za tu republiku cedili krev. A většinou to byli lidi, kteří byli úžasně charakterní. Můj otec byl až chorobně poctivý a byl to dobrák. To byl určitý znak většiny těch podnikatelů v té druhé republice. Tam platilo, že zaměstnanec je svým způsobem do určité míry váženější a důležitější než člen rodiny. To si nedělám legraci, to je pravda! Já jsem jako malý kluk pětiletej, možná jsem byl ještě menší, dostal od svého otce první výprask: seděl jsem v autě a čekal jsem na otce, který ještě ve fabrice něco vyřizoval, a ten pracovník, který tam zametal dvůr, takový ten nádvorník, na mě dělal opičky, jako obvykle na děti děláváme. A já jsem na toho člověka vyplázl jazyk v momentě, kdy otec už byl u toho a už mě viděl. Tak za tohle jsem dostal! A bylo mi řečeno: ,Jak se opovažuješ na člověka, který se poctivě živí poctivou prací, něco takového udělat! Vůči každému takovému člověku je nutné mít vrcholnou úctu.‘ Víte, to byl postoj těch podnikatelů vůči svým zaměstnancům. Bylo nemyslitelné, aby například zaměstnanci nedostali mzdu. To bylo absolutně nemyslitelné, to bylo tak něco absurdního. Dneska to vidíte jak na běžícím páse, co by se kdo obtěžoval, prostě nedostanou plat a hotovo! A pan šéf pojede na výlet do Afriky. A kdyby si byl někdo něco takového dovolil, tak by byl totálně znemožněný ve společnosti. Ale totálně. S tím člověkem by už nikdo nemluvil. To byla ta atmosféra, ve které jsem vyrostl, kde nějaké žvásty o úctě k pracujícímu člověku vůbec nebyly fráze, to bylo bezpodmínečně a do důsledku dodržováno. A ne, že to budeme dneska hlásat a zítra budeme toho člověka okopávat. To je ten rozdíl, ten propastný rozdíl, mezi tím pojetím tehdejšího kapitalismu a toho pozdějšího komunismu.“