„Oni přišli a chtěli jako spolupráci. Jenomže ta trvala jenom čtyři dny a pak bylo po všem, protože jak jsem měl přinést fotku, tak už jsem tam nepřišel. (...) Mě by bejvali nikdy... To bych nevylez’ ani z baráku.“
„Vy jste to tedy podepsal, oni po vás něco chtěli a to vy jste pak odmítl?“
„Ne, teprve jsem měl dostat úkol, příští týden v pátek jsme se měli sejít na zastávce, ale tam já už jsem nepřišel. Čili oni věděli - už uhýbá - tak si pro mě přišli. Taky mi řekli, že budu hlídanej. Taky jo. Franta Hrubeš mě hlídal ráno i odpoledne, jestli jdu domů. Řekli: ,Nepokoušejte se o útěk do zahraničí, budete lapenej na místě.‘ My jsme byli ještě s manželkou ten den, když byli u mě, na sokolským plese ve Mšeně. Večír jsem viděl u měšťanky, jak jsou ty pilíře, jejich palice. Byli i tam, tam jsem je viděl.“
„Co jste si myslel, když vám to dali podepsat, že bude?“
„No, že je převezu, že je každopádně, že s nimi udělám habaďuru, nic jiného. Oni mě ale upozornili. ,Rodinu nebudeme šetřit, když na nás uděláte podraz, s tím počítejte.‘ - ,Hmm, to se nedá nic dělat.‘ To já věděl, že to je na pět let - pět let, zabavení majetku, pokutu a další tresty. Ale to byla jenom sobota, neděle, pondělek, úterý, středa... Za pět dní, pátej den přišli. V pátek jsem se s nimi měl sejít, ale k tomu už nedošlo. Tam jsem měl přinýst fotku a dostat k tomu úkol...“
„A kde vás drželi ve vazbě? V Litoměřicích?“
„Osm měsíců. Tam jsem byl sedm měsíců na StB, tam mi dali spoluvězně v montérkách, aby ze mě tahal rozumy, to byl fízl zase. Za tři dni ho zase odtáhli, když viděli, že ze mě nic (nedostane), pak si ho vzali, protože ze mě nic nedostal. Oni chtěli víc, věděli, že něco mám. Ale nedostanou ze mě, toho si nejvíc považuju. A to je krédo, který se mnou půjde až za hrob. Takový měli bejt všichni, a ne shazovat, do něčeho lízt a pak shodit, to ne! To nehraju! Ani bych do toho nešel.“
„Tohle byla nejlepší vrstva národa - členové Sokola a členové národně socialistické strany. Kdyby v osmačtyřicátým někdo řek’: ,Jdeme do toho‘, tak bychom do jednoho šli! I beze zbraně, my bychom si ty zbraně opatřili.“
„A na to ta Mrňáková říkala, že si vezme ze mě kousek provazu pro štěstí, až mě budou věšet. To si říkám: ,To je žena? Matka? Ne.‘ A kdybych neznal jejího tátu, tak bych to... Já jsem věděl, že se jmenuje Mrňáková. Pak, když jsem se vrátil a potkal ji, tak jsem si před ní odpliv’. Oni ani lidi nevěděli, ani Roudničáci, že tam nahoře za tím katrem byla tahleta.“
Vítězslav Evermod Vaněk se narodil 16. 7. 1922 v Roudnici nad Labem v rodině italského legionáře a vlastence Karla Vaňka. Vyučil se mechanikem a byl v roce 1941 povolán na práci do Říše. Většinu času odpracoval ve vojenském prostoru v Eicherloch, kde nacisté stavěli polopodzemní rafinerii firmy Benzina. V roce 1943 se podařilo Vaňkovi uprchnout se skupinou Bulharů zpátky do protektorátu a nějaký čas se musel skrývat u příbuzných na Kokoříně. Konec války prožil v rodné Roudnici a účastnil se odzbrojování a pokojného odsunu německého obyvatestva. Po válce Vaněk dostal modrou knížku a vystudoval střední odbornou školu živnostensko-kovodělnou. Ve své době byl na Podřipsku populární osobností, v Roudnici vedl mládežnickou organizaci Československé strany národně socialistické a byl úspěšným závodníkem v běhu na 25 kilometrů. Po roce 1948 byl nucen přestat se veřejně angažovat pro národně socialistickou stranu, které se ujali kolaboranti, a stáhl se do soukromí. Od roku 1949 pracoval jako úředník na krajské sokolské župě. V roce 1951 mu StB nabídla spolupráci, kterou nejdříve ze strachu přijal a za několik dní ji znovu rozvázal. Svůj nucený závazek navíc prozradil svému okolí. Byl zatčen a po osmi měsících tvrdého vyšetřování v Litoměřicích odsouzen k pěti letům odnětí svobody, pokutě a pěti letům ztráty občanských práv za ohrožení státního tajemství. Svůj trest si odpykal v kamenouhelném dole v Mariánských Radčicích a v kamenolomu v Korozlukách, kde utrpěl vážné zranění nohy s trvalými následky. Na svobodu se dostal v roce 1955. V roce 1968 se angažoval při zakládání klubu politických vězňů K 231. Od roku 1975 žije v Jablonci nad Nisou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
