„To jsme byli tak dvakrát do roka vyhnaní do ulic. Měli jsme chodit od bytu k bytu, jestli nemají starý papír, kosti, železo, prostě sběr. Vždycky jsme šli dva tři kluci. To bylo hrozný, to jsem se poprvé setkal s pojmem antisemitismus. Když jsme začali chodit do gymnázia do Dušní ulice, tak všude bylo žluto hvězd. To bylo plno židovských obyvatel. Kde jsme zazvonili, otevřeli nám s hvězdou na hrudi. Většinou nás slušně vypoklonkovali, že nic nemají. No a pak jsme konečně dostali někde nějakou plechovku nebo něco. Našli jsme si nějaké teplé místo u sklepa a tam jsme přežili do hodiny návratu. Přinesli jsme hřebíky a dali je do sběru. Za rok, rok a půl, už nám otevíraly Němky, takový ty vyčesaný, co tam měly tu tvrdou vánočku, nebo nějakej esesák přiožralej, a ti nás vždycky sprostě vyhnali.“
„7. května jsem já s tátou přeběhl z Kazaňské zadem k vladařům. To byl vchod z Národní ulice, z dnešního náměstí Svobody, předtím to bylo Dürichovo a za války nevím. Tam byl wehrmacht, to bylo to hlavní průčelí. Naproti byla moje rodná obecná škola, tam bylo SS Scharnhorst Schule. V ministerstvu už se to nachýlilo, podepsali to příměří, takže jsem na vlastní oči viděl, jak wehrmacht skládá zbraně vladařům, na tom nádvoří. Ministerstvo národní obrany byl uzavřený blok, akorát přepažený drátěným plotem, severní strana byla wehrmacht, jižní strana byla vládní vojsko. Kus toho wehrmachtu byl takzvaně na matracích a střílel se s esesákama, protože ty na to nechtěli přistoupit.“
„Já najednou začal slýchat ‚druhá republika‘. Trochu jsem tomu nerozuměl, ale najednou jsme seděli ve třídě po třech, protože přijeli z pohraničí vystěhovaní spolužáci. Najednou se objevili z Podkarpatské Rusi Petkevič a ještě nějakej. Bylo před Vánoci a řekli nám, abychom si druhý den přinesli nějaký peníz. Tak jsme to řekli doma, dostali nějaké penízky. Druhý den paní učitelka přinesla obrovskou krabici, začala vybalovat a říkala: ‚Tak, děti, tohle jsou výrobky českých sklářů, kteří museli opustit Sudety. Tady vyrobili vánoční ozdoby, aby se uživili. Kupujte si je, abyste jim pomohly.‘ Většinou byly z nějakého tuhého papíru, posypané skelným prachem a dobarvené. Byly krásné. Dlouho jsem je měl, nějaké letadýlko…“
Vladimír Valta se narodil v Praze 5. ledna 1932. Jeho otec Václav Valta bojoval nejprve na ruské frontě a později na italské frontě, nechal se zajmout a vstoupil do československých legií. Zúčastnil se bojů proti Maďarům a do Prahy se vrátil roku 1920. Vstoupil do Jednoty českobratrské a v roce 1926 se oženil s Vlastou Srbovou. Mimo období protektorátu sloužil celý život ve vojsku, vášnivě maloval a stýkal se s mnoha předními výtvarnými umělci první republiky. Vladimír Valta prožil dětství v Nuslích na Přemyslově náměstí. Před jeho nástupem do obecné školy se rodina přestěhovala do Bubenče, nedaleko od budovy ministerstva národní obrany, kde tatínek pracoval. Odmaturoval na Benešově reálném gymnáziu ve Velvarské ulici v roce 1950. Nedostal se však na vysokou školu, a nastoupil proto do archeologického oddělení Muzea hlavního města Prahy, kde pod vedením Bohuslava Novotného zpracovával nálezy. Později pracoval jako hospitant ve Střešovické biochemické laboratoři a nakonec nastoupil jako konstruktér mechanických součástí elektronických přístrojů v závodě Tesla na Karlově náměstí, kde působil v anténovém oddělení. Na radu kamaráda Jiřího Valtra si podal přihlášku ke studiu lékařství a na odvolání byl přijat ke studiu stomatologie na Lékařské fakultě Karlovy Univerzity. V roce 1956 se oženil s Hermínou Eslerovou, následujícího roku dokončil studium a dostal umístěnku do Litoměřic. V roce 1962 se jim narodila dcera Vladimíra. Věnoval se dětské stomatologii až do roku 1983, kdy po onemocnění zraku nastoupil na místo vedoucího odboru sociálního zabezpečení v Litoměřicích. Po odchodu do penze provázel šestnáct let na zámku Ploskovice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
