Ljuba Václavová

„Tenkrát bylo, tak veliký šok a já si pamatuji, jak s námi o tom rodiče mluvili, že neexistuje, aby někde na světě někdo popravoval ženu. Když jsme mluvili předtím o tom feminismu, nebo jak si ženské [...], tak prostě opravdu se to nedělalo. V civilizované společnosti se to nedělalo a samozřejmě za nacismu jo, ale nikoli – nikoho nenapadlo, že v zemi, která o sobě tvrdí, že je demokratická, i když socialistická, ale demokratická, to prostě bylo něco absurdního. A také kdekdo tehdy, vím, že mi táta na tom vyložil, kdo to je Einstein, protože ten protestoval, protestoval proti tomu celý svět."

„Ferbasová byla pořád veselá a dobře se s ní – já si ji nepamatuju, to skončilo po válce, ona potom měla dokonce nějaké veliké problémy, poválečné, z války to být nemohlo, protože máma vždycky vzpomínala, jaká byla úžasná, jak spolu chodily, když věděly, že jsou třeba zajatci někde na Karlově náměstí za plotem, tak Ferbasová se nebála, sehnaly jídlo a nosily jim tam jídlo a říkaly: ,Přeci žádný český,´ protože tam je hlídali Češi, tak říkaly: , Žádný český četník nebo policajt přeci nezatkne Ferbasku.´"

„... a tam jsem si sedla do metra, jela jsem do Respektu – to jsem se během té doby rozhodla –, jela jsem do Bolzanky, protože jsem věděla, že jsou tam. Zaklepala jsem. Hrabina, který to vedl produkčně nebo jak by se to řeklo, otevřel dveře a říká: ‚Já tě celý den sháním. Já jsem dostal stipendium do Ameriky a potřebuju tady zástup.‘ A já jsem říkala: ‚No vidíš, a já jdu za tebou, protože tady potřebuju pracovat, abych přišla mezi normální lidi.‘ A už jsem tam zůstala. Vymyslela jsem jim Klub Respekt, aby politický týdeník měl svůj klub, a začala jsem to točit pro Českou televizi. Manžel řekl: ‚Nikdy jsi mě nic nestála,‘ a půjčil mi kamery. Zpracovali jsme do týdne jeden pořad z klubu z Řeznické. Já jsem to sestříhala, přinesla jsem to do televize a večer to odvysílali. A takhle jsem se chytla v televizi. A dělala jsem ty kluby Respektu, jmenovalo se to Respektování, dostala jsem za to cenu FITES Trilobit, protože okamžitě psali v novinách, že to je jediný správně vedený diskuzní, debatní klub. Protože já jsem to nedělala živě, to znamená, že se blbosti vystříhaly, když lidi kecali. Já jsem tam zvala politiky, normální lidi a uprostřed stolečku byli odborníci na to téma. Takže jsme první dělali Českou republiku.“

„A šla jsem opravdu dělat jenom na smlouvy, abych nikde nemusela říct, že v té partaji jsem. Šíleně jsem se bála proti tomu něco udělat a vystoupit. Já jsem z nich dostala prvně v životě strach. Poprvé a naposledy jsem se v životě skutečně bála toho mlčení, té příšerné organizace. Sehnala jsem místo asistentky v televizi, ale opravdu říkám – zase na smlouvy a zase jsem to tam neřekla. Prostě jsem doufala, že když takhle zmizím, tak se na mě zapomene. Prostě nesmysl. Já jsem vždycky byla racionální, ale tady mně to vůbec nemyslelo. No a pak na mě nějaký soudruh zařval na chodbě: ‚Václavová, pojď sem! Ty patříš k nám. My jsme si tě našli.‘ No a já jsem potom, ještě tak asi půl roku, si říkala, že nevím, co budu dělat. Pak jsem šla na nějakou schůzi, tam jsem se nějak zeptala nevhodně a oni mně vlastně řekli, ať tam nechodím, že tam nejsem zaměstnaná a ať si to nějak vyřeším. A to byl ředitel Pelikán. A já jsem šla na schůzi, legitimaci jsem odevzdala a řekla jsem jen, že se stydím, že jsem tam byla tak dlouho, a že jim to vracím, že prostě odcházím. A on říkal: ‚Vy nemůžete vystoupit. Já vás můžu jenom vyhodit.‘ ‚Tak mě vyhoďte.‘ A opravdu jsem hrdě odešla středem.“

„Poučená tím, jak jsme si udělali tu organizaci na základní škole, abychom se dostali na střední školu, tak jsem si myslela, že když je člověk šikovný a chytrý, tak že i tenhle režim může nějakým způsobem obejít. Bylo po Stalinově smrti, po Gottwaldově, byl Zápotocký, když jsem na té škole byla. Samozřejmě ještě existovaly ošklivé věci, ale přesto jsme si mysleli, že se dá něco dělat. A dělali jsme. Já jsem tam [na konzervatoři] zase vstoupila do výboru ČSM. Vydávali jsme ten časopis díky tomu... Tak jsme se tenkrát radili s rodiči, opravdu poctivě, a já jsem říkala: ‚Vy jste nikdy nic neudělali,‘ a táta mně na to řekl: ‚To se dá udělat jedině, kdybys mezi ně vlezla a šla a začala to rozdělávat zevnitř. A na to nikdo nemáme.‘ A já jsem tehdy řekla: ‚My na to máme!‘ A já jsem tam skutečně šla, manžel a několik kamarádů, domluvili jsme se s několika kantory a říkali nám: ‚Ano, my vám pomůžeme a prostě začneme tady tu organizaci spravovat s tím, že ty stalinisty vy vyšoupnete. Jako mladí přijdete, my vás zvolíme.‘ A mě tahleta věc úplně, úplně sesypala. A viděla jsem hlavně, že ti lidi, s kterými jsme se bavili na chodbě, byli normální a slibovali nám, že nás tam podpoří, když s něčím přijdeme. A ve chvíli, kdy se zavřely dveře a byla ta schůze, tak tam se držela ta stranická morálka. Nikdo si nedovolil říct svůj názor, ten říkal zas až na chodbě. A já jsem si uvědomila, do čeho jsem to vlezla a že jsem vlastně poprvé udělala něco proti něčemu. A já jsem poprvé šla destruktivně. A to se nesmí udělat! Já to od té doby vím, že se to nesmí udělat. Já jsem tam skutečně přestala chodit, vymluvila jsem se, že jsem v jiném stavu. Vůbec nevím, jak to bylo dál. Já jsem to léta mazala z hlavy, ale vím, že jsem se rozhodla, že prostě nepůjdu na výšku, protože jsem věděla, že když bych se tam dostala, tak se tam dostanu jenom díky tomu, že jsem v té partaji. Nebo by si to lidi mysleli, že jsem se tam dostala kvůli tomu. Tak jsem vůbec nepodala přihlášku, ačkoli jsem strašně chtěla dělat operní režii.“