Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ljuba Václavová (* 1941)

• narodila se 19. května 1941 v Praze

• studovala operní zpěv na konzervatoři

• v roce 1961 vstoupila do KSČ

• v roce 1966 byla ze strany vyloučena

• pracovala jako asistentka režie v Československé televizi a ve Filmovém studiu Barrandov

• v období normalizace žila v profesním ústraní

• aktivně se účastnila revolučního dění kolem 17. listopadu 1989

• po sametové revoluci působila v Nezávislém tiskovém středisku, Občanském fóru, týdeníku Respekt, spolupracovala s Československou a poté Českou televizí

• je autorkou debatního cyklu Respektování a mnoha filmových dokumentů

• jako fejetonistka spolupracovala s Lidovými novinami, českým vysíláním BBC a Rádiem Česko

Její otec měl, jako člen odbojové organizace Jindra, ošetřovat v kryptě katy Reinharda Heydricha. Její maminka, známá modistka s chorvatskými kořeny, nosila za války s Věrou Ferbasovou jídlo zajatcům. Život režisérky Ljuby Václavové (*1941) je doslova nabitý silnými momenty, které v průběhu 20. století vyšly z klíčových dějinných událostí – druhá světová válka, Vítězný únor 1948, padesátá léta se stigmatem justičních vražd, zoufalá snaha rozvrátit komunismus zevnitř anebo drsné momenty mezi vodními děly na Václavském náměstí. 

Ve stínu smrti a přepychu hvězd

Ljuba Václavová coby režisérka, scénáristka a dramaturgyně natočila několik krásných, silných a důležitých dokumentů - ať to jsou cykly o dětech přistěhovalců, o dětech bez domova anebo o lidech, kteří se narodili pod slavnou hvězdou- potomci Boženy Němcové, Bedřicha Smetany či Jiřího Trnky. Také dojemný dokument Žena básníka, který je o manželce režimem vězněného Jana Zahradníčka. Kdyby měl někdo natočit film o Ljubě Václavové, byl by to nejspíš mnohadílný životopisný román. 

Ljuba – původním jménem Ljubica, díky svým chorvatským předkům z maminčiny strany, přišla na svět v pohnuté době. Narodila se v roce 1941. Brzy po jejích prvních narozeninách došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora a architekta holocaustu Reinharda Heydricha. Začalo peklo. Její tatínek, lékař a člen protinacistické odbojové organizace Jindra, MUDr. Václav Černý, byl vybrán jako jeden z těch, kdo budou v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje ošetřovat raněné a prostydlé atentátníky. Gestapo se k němu nedostalo jen díky sebevraždě člověka, který do krypty skutečně chodil – MUDr. Břetislav Lyčka se před zatčením zastřelil a spolu s ním zemřela i stopa vedoucí k rodině Černých. 

Ljubina maminka Ida se kdysi z chudobných poměrů vypracovala až k vlastnímu, bohatými Pražankami respektovanému módnímu salonu, v němž šila pro superhvězdy tehdejšího stříbrného plátna, jako byly Lída Baarová, Adina Mandlová či Věra Ferbasová. Ida se s „Ferbaskou,“ jak lidé oblíbenou herečku familiérně nazývali, spřátelila. „Maminka neměla ráda ani Baarovou, ani Mandlovou, byly to velké dámy a příliš jí sekýrovaly. Zato s Věrou Ferbasovou se zbožňovaly. Máma vzpomínala, jaká to byla úžasná ženská. Společně v Praze chodily s jídlem za válečnými zajatci a Věra vždy říkala: ,Neboj, žádnej českej četník přeci nezatkne Ferbasku,´“ vzpomíná Ljuba Václavová. 

Jiné zákaznice tolik štěstí neměly. Ida Černá vedle hereček oblékala také bohaté Židovky. Od jistého dne si pro nové šaty, šité z luxusního padákového hedvábí, přestaly chodit. Ida vždy šaty smutně pohladila očima: „Tak pro vás si už nikdo nepřijde…“

Přes všechny válečné hrůzy měla Ljuba krásné dětství: „Válka byla k dětem laskavá. Lidé se báli a byli hodnější než kdykoli potom. Pamatuji si samá pohlazení a občas nějaký bonbón, co jsme dostali.“ Jedno strašidlo se ale přeci jen našlo – zhmotnilo se v náletech, jež ke konci války podnikali spojenci na klíčová místa v zemi. Tehdy byla tma skutečně černá. 

„Pamatuji si ty strachy, když nás uprostřed noci budili a utíkalo se tmou do sklepního krytu. To jsme to ještě jakž takž brali jako dobrodružství. Ale potom, za velkého bombardování Prahy v únoru 1945, kdy to strašně odnesly nedaleké Vinohrady, se ten strach zhmotnil,“ dodává Ljuba Václavová. 

Maminku zachránil vlastní soucit

Pak válka skončila. Stejně jako v maminčině salonu zůstaly viset netknuté šaty, v pohraničí, odkud Češi za často krutých a dramatických událostí vyháněli sudetské Němce, zůstaly hračky bez dětí: „Můj strýc vedl v Aši bývalou německou továrnu. Byli jsme se za ním podívat – všude prázdné, veliké německé domy a v nich spousta hraček. Krásné panenky i s pokojíčky, o něčem takovém jsme jako válečné děti vůbec netušili, že to může existovat. Jednu panenku jsem si chtěla půjčit, a tatínek řekl: ,Na to nesahej, to není naše, ti lidé museli odtud odejít jen s kufrem.‘“

Morální kredit rodiny byl na rozdíl od mnoha jiných vysoký – v okamžiku, kdy Ida Černá zjistila, že pražští sousedé nosí nakradené německé kožichy, přerušila s těmito dosavadní přátelské styky. Slušnost a jemná sociální inteligence jí pak výrazně pomohly v dobách po tzv. Vítězném únoru 1948, když měl být vyvlastněn její salon. V řeči komunistů to znamenalo jediné: „Známá modistka kapitalisticky vykořisťovala jednadvacet zaměstnankyň.“ 

Ale holky od jehel se za Idu svorně postavily. „Maminka je zaměstnávala již za války, a protože měla velké sociální cítění, nabídla takto práci děvčatům z chudých vesnických poměrů. Dvě z nich byly dokonce hluchoněmé. A tyhle holky pak většinou všechny hned po převratu vstoupily ke komunistům. A zastaly se mámy, takže dokonce v salonu směla zůstat a dále tam pracovat, přestože měla menší plat než tehdy ony,“ říká Ljuba Václavová. Její maminka měla skutečně štěstí, protože většinu modistek tehdy režim odsoudil k několika letům vězení. Běžná praxe byla, že Státní bezpečnost (StB) do salonu podstrčila drahou látku a potom jeho majitelku zatkla za to, že nemá jak prokázat původ zboží.

Rozhodli jsme se, že rozbijeme buržoazii hlavu

Nová doba však nepoznamenávala jen dospělé. V době po tzv. Vítězném únoru chodila Ljuba Václavová do druhé třídy. Režim od počátku tvrdě likvidoval opozici a zároveň dělal čistky i ve vlastních řadách. Lidé měli strach, žili v obavě a nejistotě. „Byla to doba, kdy mamince znárodňovali salon. A ještě než se za ni ty holky z dílny postavily, se máma strašlivě bála. Každé ráno, když jsme se sourozenci šli do školy, strašně plakala a loučila se s námi. Nevěděla, jestli si pro ni mezitím nepřijdou a kdy se zase – a jestli vůbec – uvidíme.“ 

Že se ve společnosti děje něco tíživého, vnímaly i další děti. „Stál jsem v řadách Lidové milice na Staroměstském náměstí a tam jsme se rozhodli, že rozbijeme buržoazii hlavy,“ oznámil vyjukaným druháčkům nový učitel a zároveň ředitel školy. Další z kantorů byl švec z Podkarpatské Rusi – o fyzice nevěděl téměř nic, za to ji učil v ruštině. Ale kde je stín, musí být i světlo. Jednu učitelku žáci přeci jen milovali – liliputku Aloisii „Toničku“ Kollingerovou: „Jednou vešla do třídy a hodinu s námi měl zrovna ten fyzikář z Rusi. Změřil si ji ve dveřích, a jak byla malá, spustil na ni: ,Děvočka, pozdno ty prišla!´ A Toničku to dožralo tak, že si šla stěžovat na úřad s tím, že v české škole se má podle zákona mluvit česky. A toho ševce pak vyhodili,“ usmívá se Ljuba Václavová. 

Ne všechny školní historky jsou veselé. Třída měla v době komunistického puče za katedrou učitele Karla Veselého. Jednoho dne si pro něj přišli přímo do školy a od té doby jej nikdo z dětí neviděl. Místo něj nastoupil další milovaný třídní – Otto Radechovský, který s pošetilou odvahou dětem na konci školního roku v hodině dějepisu řekl: „Byla strašná válka a po ní jsme začali šťastně žít. Ale přišli lidé se zlými úmysly a už v tom nežijeme.“ Ta věta se donesla ke špatným uším. Zatímco hrstka rodičů sbírala podpisovou petici za odvolání Radechovského, Ljuba s několika kamarády obcházela další rodiče, aby sehnali co nejvíce podpisů na učitelovu podporu. Výzvu podepsalo 40 lidí – tu druhou, trestnou petici, signovali jen asi čtyři. „A pak jsme se s tou naší peticí vypravili na Hrad na ministerstvo školství, kde jsme chtěli mluvit s ministrem Nejedlým. Slíbili nám, že to prošetří a že se nám po prázdninách pan učitel vrátí. Nevrátil,“ upřesňuje Ljuba Václavová. 

Humanita, soucit a pomoc potřebným jsou témata, která se v dílech Václavové protínají a promlouvala k ní odmala. Ljuba ještě na základní škole těžce nesla, jak krutě se někteří kantoři chovají k dětem živnostníků. Tyto děti byly – jen kvůli třídní nenávisti – bez šance na přijetí do školy, kterou si samy chtěly vybrat. Tehdy Ljuba Václavová, na radu učitelky „Toničky“, ještě s několika dalšími premianty založila místní buňku Československého svazu mládeže (ČSM). Pointou bylo, že svazáci mohli psát na své spolužáky kádrové posudky: „Ty jsme pak skutečně psali. Našli jsme způsob, jak dostat na dobrou střední školu většinu spolužáků. Nepodařilo se to jen u jednoho kluka, jehož tatínka zrovna odsoudili v politickém procesu.“

Rozhodla jsem se rozbít komunismus zevnitř

Ljuba Václavová nastoupila po základní škole na gymnázium, odkud brzy přešla na pražskou konzervatoř. Dívka měla odmala dobrou hudební průpravu – doma se zpívalo a hrálo a jít studovat zpěv bylo jen logickým vyústěním ve školním životě premiantky. 

Gymnázium a konzervatoř byly zcela odlišné světy. Zatímco na prvním vládla železnou rukou kovaná komunistka, která se nestyděla vyhazovat studenty za to, že nosí bundu v červené barvě, což pro ni znamenalo neúctu k dělnické krvi, hudební školu zase vedl prof. Václav Holzknecht (1904–1988), o kterém – i o celé jeho tehdejší konzervatoři – hovoří Ljuba Václavová s láskou: „On posbíral všechny skvělé kantory vyhozené odjinud a koncentroval je na konzervatoři. Ta škola byla prostě výborná. I v těch 50. letech se tam dalo svobodně nadechnout.“

Konzervatoř je jedním z nejzásadnějších milníků v životě Ljuby Václavové. Již v 15 letech zde poznala svého nastávajícího manžela, pozdějšího hudebního skladatele a režiséra Jiřího Václava (1940–2020). A společně s ním, na radu oblíbeného profesora Barvíka, vstoupila do komunistické strany. „Profesor nám říkal: ,Dokud tam nepřijdou noví lidé, nemáme šanci na úspěch. Ta strana se musí rozložit zevnitř. Tehdy jsem udělala životní chybu, za kterou se dodnes strašně stydím,“ říká Ljuba Václavová, která stranickou knížku získala v roce 1961. Rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat. Stranické schůze vždy začínaly klábosením na chodbě. Lidé se tu radili, rokovali a někteří horovali pro změnu. Jakmile však schůze začala, každý, kdo měl až dosud velké reformní plány, zmlkl strachy. Ljuba i Jiří záhy pochopili, jak moc se zmýlili – stranická morálka se přísně dodržovala, cokoli měnit zevnitř nebylo možné. Po třetí schůzi se pamětnice psychicky zhroutila a začala s režimem hrát hru na „mrtvého brouka“ – doufala, že když se přestane účastnit dění, zapomenou na ni. 

Nezapomněli. Když i po několika letech byla stále členkou strany, zkusila to jinak. Tehdy, v roce 1966, již pracovala v Československé televizi jako asistentka režie. Zašla tedy za ředitelem Jiřím Pelikánem (reformní komunista, pozdější vydavatel exilových Listů) s tím, že chce vystoupit: 

„Z této strany se nevystupuje, můžu tě jedině vyhodit.“ „Tak mě vyhoďte.“

Touto cestou, tedy dveřmi ven, pak skutečně ze strany odešla. A ještě je třeba říct, že během těch let, kdy byla její členkou a kdy si to také dennodenně vyčítala, odmítla se ze slušnosti hlásit na vysokou školu: „Strašně jsem toužila po studiu operní režie. Ale věděla jsem, že by mne přijali hlavně z důvodu, že jsem komunistka – a to jsem nemohla překousnout.“ 

Nová doba pobělohorská

„Vy máte muže v televizi, ten už určitě nežije, vždyť se tam střílí,“ řekl Ljubě Václavové v den 21. srpna 1968 pošťák na venkovském rynku, kde pamětnice i s dětmi trávila část léta. Jiří Václav tehdy již jako hudební skladatel s Československou televizí spolupracoval. Katastrofický scénář se nenaplnil. Jiří přijel za rodinou hned následujícího dne. Většina Čechoslováků byla ochromena šokem z „bratrské pomoci“, jak režim invazi vojsk Varšavské smlouvy nazýval. 

„Toto je nová Bílá hora,“ křičel stařeček na zastávce a držel si hlavu v dlaních. 

Ljuba Václavová se sice z partaje nechala vyhodit, ale strana si dala na zřízení nových, normalizačních pořádků záležet. Pamětnice i její manžel byli proto ještě jednou – za trest – vyškrtnuti. To už znamenalo vážný kádrový problém, který se dotkl především Ljubiny kariéry, ale i studijního života jejích tří dětí – Táni, Petra a Veroniky, kteří měli, ve stínu svých rodičů, problémy s přijetím na vysoké školy. Ljubě Václavové nezbylo než se stáhnout do profesního ústraní a vykonávat jen méně důležité práce na smlouvu bez zaměstnaneckého poměru.

Normalizace však s sebou přinesla jednu zásadní věc – Ljuba Václavová se přes svoje děti, které navštěvovaly skautský oddíl, maskovaný jako turistický, seznámila s pozdějšími signatáři Charty 77 Jiřinou Šiklovou a Petrem Pithartem – jejich děti se s těmi Václavovými skamarádili a stejná věc spojila i jejich rodiče.

„Chartu 77 jsem nejdřív nepochopila. Měla jsem za to, že s komunisty se nemá vůbec mluvit, komunikovat. Já bych se s tím režimem nebavila! Potom jsem pochopila a chtěla ji podepsat – Petr Pithart mi to tehdy rozmluvil s tím, že bych byla moc na očích a nebyla nic platná. Takhle k nám tihle lidé mohli v pohodě jezdit na chalupu, kde jsme se pravidelně setkávali,“ vypravuje Ljuba Václavová, která se přes pražský disent dostala i k občasnému přepisování samizdatů.

Prohlášení Charty 77 vyvolalo smršť a okamžitou reakci režimu – začaly perzekuce a pronásledování, které vedly až ke komunistické Akci Asanace, jež si kladla za cíl vyhnat chartisty ze země třeba i násilím. Režim do měsíce po zveřejnění Charty svolal vlastní podpisovou akci, tzv. Antichartu, kterou, až na výjimky, signovala většina tehdejších umělců. Ljuba Václavová měla hezký, osobní vztah k Janu Werichovi, v 60. letech se jejich cesty profesně proťaly: „Když jsem ho v televizi viděla na Antichartě, rozplakala jsem se.“ 

Chvíle před sametem

Že se čas komunistického režimu chýlí ke konci, se v mírných náznacích projevovalo od druhé poloviny 80. let. V posledním z těchto roků postupně přibývaly pády režimů v okolních satelitech Sovětského svazu. V Československu byly jedním z velkých předobrazů sametové revoluce série demonstrací, dnes známé jako palachiáda či Palachův týden, kdy si lidé chtěli připomenout odkaz stejnojmenného studenta, jenž se 16. ledna 1969 na protest vůči narůstající občanské apatii upálil na Václavském náměstí. „Jan Palach, to bylo jediné velké hrdinství té doby. Obrovský symbol a obrovské hrdinství. Viděla jsem jeho pohřeb – a to byla poslední důstojná věc, kterou jsme jako lidé udělali, než jsme se nechali pokořit.“ 

První vážná demonstrace, které se Ljuba Václavová zúčastnila, proběhla ještě před palachiádou – dne 28. října 1988 při příležitosti oslavy 70 let od vzniku Československa. Disident Petr Placák, jeden z hybatelů tohoto setkání, o něm říká: „Byla cítit totální vzbouřenecká atmosféra, což byl neuvěřitelně osvobozující pocit po letech, kdy se všichni koukali do země a dělali, že nic nevidí a neslyší, tak najednou lidi, kteří se neznali, spolu otevřeně a hlasitě nadávali na bolševika.“ Demonstrace byla brutálně potlačena pořádkovými silami. 

Ljuba Václavová šla toho dne centrem Prahy. Najednou si uvědomila, že dveře od domů a průchodů, jindy volně přístupné, někdo zamkl. Aby se lidé utíkající před policejní mlátičkou neměli kam schovat. „Řekla jsem si, že půjdu domů, ale pak jsem si uvědomila: ,Ty to děláš ze strachu, ty se poprvé bojíš.´ A teď vidím, jak kamarád směrem k té demonstraci tlačí na vozíku doktorku filozofie Neumannovou a v tu chvíli jsem se napřímila a řekla si: ,Když se nebojí bezmocná žena, tak ty se taky bát nebudeš.´ A šla jsem se nechat polít vodou, jak tomu říkali Kaiser s Lábusem, když na tyto demonstrace, kde byla v akci vodní děla, oba chodívali.“

Od té doby se Ljuba Václavová účastnila téměř všeho. I Palachova týdne, kdy znovu létaly obušky a vzduch byl prosycen slzným plynem: „To bylo něco, co se nedalo odpustit. Pustit slzák do dětí! Když jsme se vraceli domů, běžely kolem nás malé děti, holčičky, co šly z baletu, a takhle jim od slzného plynu tekly oči.“ 

Pamětnice na drastický výjev reagovala po svém. Napsala ostrý článek, který donesla do tehdejší redakce Mladé fronty: „Paní, vy jste blázen, tohle nemůžeme otisknout, to by nás všechny zavřeli. Jděte, prosím, domů.“

Tohle musí dobře dopadnout!

Demonstrace na Albertově, která byla oficiálně povolená a která vyšla na 17. listopadu 1989, Ljubu Václavovou nezajímala. Byla totiž legální. Toho dne pamětnice hlídala vnouče na venkově. Jaké bylo překvapení, když se z telefonu ozval hlas její švagrové: „Je to nádherný! Nábřeží plný lidí, svíčky, to je taková krása, že to musí dobře dopadnout!“

Na druhý den přijela za Ljubou mladší kamarádka se zády modrofialovými od policejních obušků. Začala revoluce. Ljuba Václavová se do ní zapojila tak, že bezprostředně potom dala podnět k sepsání ženské petice, které se zúčastnily přední české spisovatelky, herečky, ale i ženy různých dalších povolání: „Jsme mámy, jsme babičky a tohle nechceme. Nechceme, aby nám mlátili děti.“ Petici pak odevzdala v Občanském fóru, kde později také nějakou dobu pracovala. Zároveň se do dění zapojila jako produkční v Nezávislém tiskovém středisku. Během jednoho z revolučních dnů potkala na Václavském náměstí „u koně“ svou kamarádku Jiřinu Šiklovou a hned od ní dostala úkol – Šiklová potřebovala zatelefonovat čerstvé informace do Rádia Svobodná Evropa. Hovor se odehrál v telefonní budce, a aby jej neslyšely nezvané uši, zastavovala Ljuba Václavová kolemjdoucí a zapřádala s nimi hlasité rozhovory. 

A proč jí pak na ulici disident Ota Veverka poděkoval okázalým gestem? Ljuba Václavová se z důvěryhodného zdroje, který měl blízko k Pavlu Tigridovi, dozvěděla, že v klášteře u Panny Marie Sněžné, přesně naproti sídlu Občanského fóra, čekají na pokyn červené barety. „Tak jsem tam letěla a řekla to někomu z těch chartistů. A na druhý den za mnou Ota přišel, klekl přede mnou a políbil mi ruku: ,Děkujeme, už tam nejsou.´“

Vše, co jsem předtím nestihla

Profesní dráha Ljuby Václavové směla vykvést až v dobách po sametové revoluci. Sociálně-humanitní témata k ní přicházela již dávno, ale za totality nebylo možné se jim svobodně a do hloubky věnovat. Vedle již zmíněných životopisných dokumentů začala hned s pádem režimu pracovat v Nezávislém tiskovém středisku, v Občanském fóru a potom i v nově vzniklém časopisu Respekt – odtud se pak odvíjela další cesta. Natočila několik pořadů v Nezávislé televizi, tato však měla jen jepičí trvání a brzy zanikla. Zásadním počinem pamětnice je Respektování, tedy série debat na různá společenská témata, k nimž se naráz vyjadřují odborníci i laická veřejnost. Za tento pořad, resp. za jeho režii a dramaturgii obdržela Ljuba Václavová v roce 1993 cenu Trilobit, kterou jí udělil Český filmový a televizní svaz. V témže roce se profesně rozešla s Respektem – další debatní pořady natáčela pro Nadaci film a sociologie. Také byla členkou správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. 

Co nemohla za komunismu, dohnala v demokracii. Když se začala věnovat svému osudovému tématu, kterým byly opuštěné děti, bylo jí 55 let. „Tehdy klapla první klapka,“ uzavírá s úsměvem Ljuba Václavová.