Eva Václavíková

„Jmenuji se Eva Václavíková, rozená Binnhacková. Matka Irma Binnhacková, roz. Kohnová. Jsem Eva Sulamit židovským jménem. Narodila jsem se 27. 2. 1933 ve Strakonicích. Zrovna hodně vyhazovali z práce a byly tu velké stávky. Můj dědeček Edmund Kohn, který byl Žid, byl vyhozen z práce za stávku s dělníky, a protože fezárny byly židovské, a i když mu ještě nebylo šedesát let, dostal důchod a začal obchodovat se zvěřinou. Ráno mě maminka odvezla k babičce Malvíně a Edmundu Kohnovým, kteří mě opatrovali. Protože dědu vyhodili z práce a byli to Židé, tak zaměstnali moji maminku jako úřednici a moji tetu jako úřednici ve fezárnách. Tady byla velká nezaměstnanost. Ve třech letech jsem dostala dětskou obrnu, ze které mě zachránil, život mi zachránil Žid Dr. Deiml, který byl strýcem bývalé americké ministryně zahraničí Albrightové. Jeho dcera Milena Deimlová byla moje kamarádka, Dáša byla starší, s tou jsem se ani moc neznala. V roce 1939 zemřela moje babička, k dědovi se nastěhovala maminky nejstarší sestra a byla jsem tam ještě rok, do roku 1940. V roce 1940 umřel děda a v roce 1942 jsme všichni dostali židovské hvězdy.“

„V roce 1942 jsme dostali židovskou hvězdu. Protože byl otec křesťan, tak nás chránil. Chránil matku, ale já jsem byla Židovka a čekalo se, kdy půjdu do transportu. Dříve než matka. V knize Oty Pavla šly děti samotné. Tak já jsem měla jít taky. Češi nám většinou dávali echo o transportech, tak mě otec vždy odvedl. Měl sestru v Mutěnicích, tak jsem byla v Mutěnicích, pak odjely transporty, tak jsem šla domů. Takhle se to řešilo, když přišlo echo. Když měla jít matka poprvé, tak jí napsal lékař, že není transportu schopná, a nemusela jet. Doktor o mně a o ní napsal, že nejsme transportu schopné, tak jsme prvním transportem nešly. Čili jsme šly až v roce 1944, kdy napsali, že kdo není transportu schopný, že pro něj přijedou. To by bylo ještě horší, to by se šlo rovnou do plynu. Bylo to také velmi riskantní od doktora. Stejně jako mě v roce 1940 pokřtil profesor Voráček. Byl to tátův kamarád, tak mě pokřtil, ale již to neplatilo. Co bylo po roce 1936, už neplatilo. Taky by měl z toho nepříjemnosti a možná i koncentrák.“

„Babička mi vždycky říkala: ‚Táta se ti vrátí, až bude po válce, ale máma se ti nevrátí. Ta to nepřežije. Terezín je mnohem horší než Bystřice.‘ Tak jsem byla připravená, že matku už neuvidím. Tím větší radostné překvapení bylo, když 11. května zastavilo před hostincem nákladní auto, vyskočil otec a podal ruku takovému drobečkovi. Sundal ho z auta jako dítě. Moje máma měla třicet šest kilo a byla dohola ostříhaná. Otec utekl z Bystřice do Prahy k přátelům těsně před revolucí a máma utekla z Terezína 4. května. Přijel pro ni jeden nádražák a přivezl ji do Prahy, kde se setkala s otcem. Táta hájil sokolovnu a máma stavěla barikády (při Pražském povstání – pozn. autora). Setkání s nimi byla jedna z nejkrásnějších věcí v mém životě, vyjma toho, že jsem sama měla dvě děti.“

„Neměli jsme potravinové lístky, až na otce. My (já s matkou) jsme měly pouze oražené lístky a všude na nich nápisy Jude. Takže místo půl kila mouky jsme měly půl kila chleba, místo pěti rohlíků jsme měly pět deka mouky. Neměly jsme vůbec potravinové lístky. To jsme se dozvěděli až po válce, možná otec to věděl, ale mně ani matce to neřekl, že pan Marek nám dával jeden dětský lístek, protože měl dvě děti. Nádobí v té době nebylo, a co oni vyráběli (výroba nádobí p. Marka – pozn. autor), se dalo prodat nebo vyměnit za potraviny. Čili nás tak zásoboval. Když zavřeli mého otce, tak vždy na začátku měsíce jsme našly potravinové lístky ve schránce na dopisy. Někdo nám je dal, tenkrát jsme nevěděly kdo. Chodili nám jídlo nakupovat naši hodní sousedé, do obchodů jsme nemohly. Měly jsme opravdu hodné sousedy. Byli tam třeba nějací Rottů, chudí Němci, a paní Rottová mi vždy večer přinesla něco na přilepšenou. Nevím, co se s nimi po válce stalo. Na druhé straně existoval velmi zlý Čech a před ním jsme se museli mít na pozoru.“