„Měl jsem konflikt s paní učitelkou Křížkovou, protože jsme měli mít taky cizí jazyk, ale neměli jsme učitele, jenom nějakého, který uměl německy. A já jsem tam zorganizoval stávku. Protestoval jsem proti tomu, abychom se učili německy.“
„To byla ta takzvaná Kvasilovská skupina vojáků Československé armády. Po vesnicích je rozmístili na určitou dobu na obživu a nocleh. U nás byl nějaký Kohout. Já jsem se chtěl blýsknout, že umím německy, tak jsem řekl: ,Herein!‘ A málem jsem dostal facku.“
„Jak vypalovali vesnice, jmenovalo se to tam Kupitkiv, tam vypálili půlku vesnice. To byly doby, kdy člověk vyšel ven a koukal - tam je záře, tam je záře. O Českém Malíně jste slyšel. A ještě jednu vesnici, tu vypálili společně s Ukrajinci. Sergijevka se jmenovala.“
„My jsme měli ťáplýho šéfa, on měl spoustu znalostí, ale měl to popletené. A on mi mimo jiné přidělil přísně tajný úkol ,Rostlinný patogen jako bojový prostředek‘. Tak jsem na to koukal jako jelen a on povídá: ,To víš, Josef, přiletí sem Amerikáni a rozhodí sem listy jetele nakažené antraknózou a na poli všechen jetel zhyne! A čím se budou krmit koně?‘ A já jsem tak koukal a pak říkám: ,No jo, ale dneska je už armáda mechanizovaná, kanony už netaháme koňmi.‘ A on: ,A jo, a jo... Máš pravdu, máš pravdu...‘“
„Můj pradědek patřil ke Klimentíkům a oni tohle všecko ušli pěšky. A majetek si vezli na vozíku, čtyřkoláku a zapřaženého měli bernardýna! Až na Volyň.“
Josef Vacke pochází ze Zdolbunova v polské části předválečné Ukrajiny. Narodil se 1. dubna 1929. Jeho rodina udržovala pravidelné kontakty s Československem, otec se vyučil u firmy Laurin & Klement a pokoušel se na Ukrajině podnikat. Na podzim roku 1945 odjel Josef Vacke s transportem vojáků do Československa a začal chodit na gymnázium ve Zlíně. Rodiče s bratrem ho za dva roky následovali. Vystudoval vysokou zemědělskou školu a stal se specialistou v oboru virologie obilovin. Po studiích nastoupil v roce 1953 do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze. V 50. a 60. letech řešil nákazy, které se objevily v důsledku kolektivizace zemědělství. Je autorem více než dvou set odborných článků v několika jazycích. Zemřel v létě roku 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
