Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Moje heslo je: Vydržet!
narozen 1. dubna 1929
česká rodina na Volyni
česká škola ve Zdolbunově
popravy Židů během války
vypalovní vesnic
přesídlení do ČSR na podzim roku 1945
Vysoká škola zemědělská
působení ve výzkumu virologie obilovin a travin
ideologické souvislosti zemědělství v 50. a 60. letech
zemřel v létě roku 2013
Část předků pamětníka Josefa Vackeho pocházela od Berouna. Jmenovali se Klimentovi. V 19. století se vydali pěšky na Volyň. Všechen majetek si vezli na čtyřkoláku, do kterého zapřáhli bernardýna. „Můj děd se narodil ještě tady. A ten později vyprávěl své dceři: ,Bylo to hrozné, já jsem měl pět nebo šest let a já musel capat a capat a capat... Jen občas mě posadili na čtyřkolák...,‘“ usmívá se jeho vnuk Josef Vacke. „Dědeček měl heslo: Vydržet! To jsem si často připomínal i já,“ hlásí se Vacke k rodinnému odkazu.
Josef Vacke se narodil 1. dubna 1929 ve Zdolbunově, průmyslovém městě na Volyni, kde byla i početná česká menšina. Jeho otec Rudolf Vacke pocházel z České Hulče, maminka Marie, za svobodna Klimentová, se narodila v Brestu nad Bugem, který byl stejně jako Zdolbunov součástí Polska.
Otec se před první světovou válkou vyučil v Čechách u automobilové firmy Laurin & Klement. Odsloužil v Čechách vojnu a vrátil se na Ukrajinu. Později prošel zákopy první světové války, byl členem České družiny, v níž se v rámci ruské carské armády soustředili čeští vojáci. Do konce života otec vzpomínal na setkání s T. G. Masarykem. Po vzniku Československa měl možnost zůstat ve vlasti svých předků, ale odešel na Volyň podnikat. Otevřel si s bratry v Kyjevě autodílnu. Sovětský režim nebyl podnikání nakloněn a v roce 1923 musel ukončit činnost. Otec byl ovšem celou svou povahou podnikavý a činorodý člověk a jeho aktivity tím neskončily. Kromě autodílny provozoval opravnu šicích strojů, měl s bratry pronajatý mlýn, pronajímal mlátičku na obilí, za války vyráběl nedostatkové zboží: nádobí z hliníku ukořistěného z havarovaných válečných letadel.
S manželkou se ve dvacátých letech usadili v polské části Volyně, ve Zdolbunově a zde se narodili oba jejich synové, starší Josef a mladší Jiří.
Oba synové chodili do české školy, ovšem Josef do zdolbunovské, která byla velká, měla učitele z Čech a vzdělávala děti až do 7. třídy, a Jiří do novokrajevské, kde se česky učilo jen v rámci místních možností v malotřídce. Josef vzpomíná na incidenty s Poláky ve Zdolbunově v roce 1938, kdy panovalo napětí mezi Polskem a Československem o pohraniční území. Jednou například našli stěny školy znečištěné výkaly a podobně. Za německé okupace měl osobní konflikt s českou učitelkou Křížkovou. Uspořádal tehdy protest proti tomu, aby se učili německy. „Já jsem tam jakoby zorganizoval stávku. Tak mi dala dva pohlavky,“ vzpomíná Josef Vacke.
V letech německé okupace zažil například noční nálet na Zdolbunov. Během náletu přišel o život jeho spolužák Jiří Otmar. Rodina Otmarova se ukryla v dobře stavěném sklepě, ten však bohužel utrpěl přímý zásah leteckou pumou. V době nacismu byli také popravováni místní Židé. Josef Vacke tvrdí, že popravy proběhly ve dvou vlnách. První organizovali němečtí nacisté, druhou Ukrajinci. Dějištěm první popravy se stalo hliniště nedaleko domu Vackeových: „Oni je tam vždycky přivedli na takový svah, skopali je dolů, a jak ti lidé padali, tak je Němci popravovali.“ Druhá vlna poprav se odehrála na takzvaných Jelínkových polích, o ní už Vacke slyšel pouze z doslechu. Celkem prý za války přišlo v patnáctitisícovém Zdolbunově o život asi 9000 lidí.
Rodina žila stranou města na samotě, a byla proto první na ráně pro banderovce a nejrůznější bandity a partyzány. Otec zajistil chlévy vnitřními závorami, aby předešel krádežím dobytka. Přesto byl jednou dům poškozen střelbou. Jedna z rodinných fotografií dokumentuje okno zničené střelbou a zatlučené provizorně prkny. Jindy se otec rozhodl ukrýt partyzána, když se ale blížili němečtí vojáci, půjčil mu koně, aby se odjel schovat do lesa. Koně pak už nikdy neviděl.
Jejich rodina přežila válku relativně dobře. Někteří bratranci padli na frontě, spolužáci umírali při náletech, docházelo i k lokálním násilnostem nebo i k vypalování vesnic. „To byly doby, kdy člověk vyšel ven a koukal – tam je záře, tam je záře...“
Bezprostředně po válce rodina vyslala staršího syna do Československa na studium. Nejenže to byla v rodině poměrně osvědčená tradice, ale Volyň byla po válce zdecimovaná opakovaným průchodem fronty a řáděním banderovců. Mladší bratr později vyprávěl, že když Josef odjel, byl v zimě 1945–1946 svědkem toho, že z venkova do Zdolbunova utíkali zoufalí a vyhladovělí lidé na otevřených korbách nákladních vagonů. Cestou umrzli a byli pohřbeni na zdolbunovském hřbitově do hromadného hrobu: „Přišlo pracovní komando, vyrylo jámu a pak na nákladních vozech tam dovezli ,skrčence‘. Vysypali je tam a zahrnuli...“
Josefův strýc z matčiny strany žil v Baťově (dnes Otrokovicích), sám v Československu vystudoval chemii a pracoval v Baťových závodech. Josef měl možnost získat u něj doma zázemí. Jak se ale sám tak daleko bezpečně dostat? Ve Zdolbunově se po válce organizoval návrat volyňských vojáků do Československa. Josefovi bylo teprve 16 let. Podplatil tedy československého důstojníka, který akci řídil. „Stálo to dvě kila másla a dvě zlaté pětirublovky. Dokonce mi věnoval vojenskou uniformu a vím, že tam byl krejčí, který mi to tak různě došíval, protože to na mně všecko viselo...“ vzpomíná Josef Vacke se smíchem. A v říjnu 1945 mohl opravdu odjet. Rodiče s bratrem repatriovali v roce 1947 v rámci mezinárodně sjednané opce.
Po maturitě na gymnáziu ve Zlíně se Josef rozhodl pro studium Vysoké školy zemědělské v Praze. Po absolutoriu v roce 1953 se začal pracovat ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. Postupně se stal uznávaným odborníkem v oboru virologie obilovin a travin. Ze své profesní kariéry vzpomíná na období, kdy působil na Českomoravské vrchovině. Zde se objevila kalamita neznámé choroby způsobující zakrslost ovsa. S kolegy byl vyslán do terénu s výzkumným autobusem, sledoval desítky kontrolních stanovišť. Tomuto úkolu se věnoval po celá 60. léta. „Najezdil jsem tam na motocyklu na 600 000 kilometrů!“ Výskyt nových nemocí souvisel s kolektivizací zemědělství a scelováním polí. Monokultury byly velmi dobrým prostředím pro šíření přenašečů nemocí, což byl v případě této nemoci hmyz křísek.
Pro 50. léta byl typický ideologický pohled na celou společnost. Nevyhnul se ani vědeckému zkoumání zemědělské výroby. Ostatně nemoci obilí měly i nezanedbatelný ekonomický dopad. Byla to doba „amerického brouka“, mandelinky bramborové. Podobně se chápaly i rostlinné nemoci: „Náš šéf měl spoustu znalostí,“ vzpomíná Vacke, „ale měl to popletené. A on mi mimo jiné přidělil přísně tajný úkol s názvem: Rostlinný patogen jako bojový prostředek. Tak jsem na to koukal jako jelen a on povídá: ,To víš, Josef, přiletí sem Amerikáni a rozhodí sem listy jetele nakažené antraknózou a na poli všechen jetel zhyne! A čím se budou krmit koně?‘ A já pak říkám: ,No jo, ale dneska je už armáda mechanizovaná, kanony už netaháme koňmi.‘ A on: ,A jo, a jo... Máš pravdu, máš pravdu...‘“ Práci Josefa Vackeho na Vysočině zachytil ve své reportáži Tichá bitva i přední rozhlasový dokumentarista Josef Branžovský.
Josef Vacke byl od vojny členem KSČ. „Možná i z trucu vůči otci, který byl zapřisáhlý antibolševik,“ vysvětluje si své tehdejší rozhodnutí. V roce 1969 byl ze strany vyloučen. Protože sympatizoval s obrodným procesem, nedaly na sebe důsledky dlouho čekat. Jeho odborná práce byla omezena, možnosti publikování a cestování též. Přesto je autorem asi 230 odborných publikací a za svou práci získal i státní vyznamenání. V oboru zůstal aktivní až do roku 2003, kdy odešel do penze
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)