„Vztah k církvi – hlavně se na něm podepsalo to, že když ho zavřeli, tak se o ně církev vůbec nepostarala, nepomohla, nevzala se za ně, ani trošičku. (A bylo vůbec jak, když byli všichni z církve pronásledovaní?) Oni nebyli všichni pronásledovaní, oni prostě drželi hubu a krok, nebyli všichni pronásledovaní. Když se manžel vrátil z vězení, kralupský farář mu řekl: ‚To jsi toho asi moc neudělal, když tě pustili na amnestii.‘ Jinak říkal, že si dělali v kriminále i tajné mše. Nevím, proč na církev tak zanevřel. Nebyl za celých dvaadvacet let v kostele, ani se tam podívat, když já jsem šla. Raději počkal venku. Naše děti byly nepokřtěné. Že bychom drželi půst, to nepřipadalo v úvahu. Řekl, že se toho za ta léta nadržel tolik, že si to ani Pánbůh nepřeje.“
„Taky je mlátili, pochopitelně. Taky bylo šest postelí sražených k sobě, na nich leželo dvanáct lidí, a když se jeden otočil, museli se otočit všichni. Vodu na pití měli jen ze splachovacího záchoda, jinak nic. A když jsem viděla v seriálu Zdivočelá země, že tam vězeň říká druhému ‚schoval jsem ti banán‘, tak to nebylo podle pravdy. Můj muž neviděl za celý kriminál ani půlku jablka. To vůbec nehrozilo. Bylo to kruté. (Psal vám?) Vůbec ne. Protože se nechoval dobře, měl všechno zakázané. Balíčky, návštěvy... (V čem se nechoval dobře?) Tak třeba jim nedali čtrnáct dní maso a pak na Velký pátek, kdy kněží drželi půst, jim dali karbanátky. Ne že by to těm kněžím tak strašně vadilo, že by se tak prohřešili, ale z trucu to nejedli. A to už bylo zle. Museli za trest na korekci, na samotku, za to, že nesnědli to maso.“
„Byl to krásný chlap a byl společenský a my jsme ho milovaly i v té třídě, kde nás učil náboženství. Byl to můj učitel, o dvanáct let starší než já. Když mi bylo patnáct a šla jsem do rodinné školy, on se stěhoval ke Strakonicím a tam byl zatčený, protože přečetl takzvaný Pastýřský list. To už ti bolševici věděli, že to kněží dostali a kdy to bude číst. Manžel říkal – když jsem vylezl na kazatelnu, už jsem tam ty chlapy v podloubí viděl. Bylo mu sedmadvacet let, byl zapálený pro spravedlnost, bolševici strašně šli po katolických kněžích, a tak to přečetl a oni ho hned sbalili.“
Jana Vacíková, rozená Pencová, se narodila 26. srpna 1933 ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou do dělnické rodiny instalatéra Čeňka Pence a Jany Pencové. Měla o rok staršího bratra a později o dvacet let mladší sestru. Žili s babičkou, která provozovala malý krámek, jenž v obdobích nouze držel rodinu nad vodou. Za první republiky zažila hlad a za války bombardování Kralup i Veltrus. Vzpomíná na osvobození i na sovětské vojáky, kteří u nich bydleli od května do podzimu 1945. Po válce otec vstoupil do KSČ a zároveň začal podnikat. Když mu po únorovém převratu komunisté živnost sebrali, rozloučil se i se stranou. Pamětnice navázala v roce 1960 vztah s o dvanáct let starším katolickým knězem Josefem Vacíkem, který se právě vrátil na amnestii z kriminálu. Odseděl si jedenáct let z patnácti za to, že na svátek Božího Těla 19. června 1949 přečetl zakázaný pastýřský list, čímž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby se církev podrobila státní moci. Po návratu na církev zanevřel a již nikdy nevkročil ani do kostela. Jana Vacíková s ním začala žít proti vůli svých rodičů a až do dvou let věku jejich prvního syna spolu byli nesezdáni. Žili ve strachu, že Josefa mohou kdykoli znovu zavřít, protože byl v desetileté podmínce. Podlomené zdraví z uranových dolů mu zkrátilo život. Zemřel v roce 1983 na rakovinu plic. Až do roku 1989 byla rodina sledována StB přesto, že byl Josef Vacík rehabilitován. Jeho děti měly problémy s přijetím na školy. Jana Vacíková zemřela 24. června 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
