Prof. PhDr., DrSc. Oldřich Uličný

„No tak já jsem to prožíval tak, že jsem se tam velmi angažoval. 1961 jsem tam začal a sedm let, až do toho příchodu, jsem si docela budoval odbornou pověst, opravdu jsem na sobě velmi silně pracoval. Byl jsem školený naším předním lingvistou profesorem Vachkem v Praze, prostě byla tady ta odborná kariéra přede mnou. Věděl jsem, že z toho nic neplyne v postupu, pořád zůstanu na tom svém, ale šlo to. Když potom přišel rok šedesátý osmý, ve vedení fakulty byli opravdu takoví všelijací omezenci, i lidi bez vzdělání. Marxismus prostě, ti lidi neměli třeba ani maturitu, to se projeví, navíc když se mu nechtělo pracovat manuálně. Pár nás se tam dalo víceméně dohromady až při těch veřejných schůzích, které začaly po tom Dubčekově nástupu. Tak jsme se prostě tam angažovali a dopadlo to tak, že v šedesátém osmém jsme se angažovali moc, ale taky jsme se trochu báli a říkali jsme, co bude. Než přišel Husák, který to tak všechno zamotal, že zachránil lidi před deportací do Ruska, protože toho se bylo opravdu možné bát, když si vezmete, ta větší města byla plná jejich uniforem, stály na letištích tanky. Pravda je, že nás... Hradec Králové obsadili zpočátku Poláci a s těmi se dalo mluvit, i když i tam byli takoví všelijací ksichti, co na nás vytahovali pistole, ale nic podstatného se nestalo. My vylepovali plakáty, dělali všelijaké schůze, samozřejmě to k ničemu nebylo. Jen k tomu, že jsme se dostatečně zdiskreditovali k tomu, aby straníky okamžitě v šedesátém devátém okamžitě po nástupu Husáka vyhodili. Mnozí skončili opravdu špatně, protože fyzickou práci po padesátce dělat, to jaksi člověk, který celý život seděl za stolem a přemýšlel, nevydrží. Mnozí předčasně umřeli nebo šli do invalidního důchodu. Mně se podařilo dostat do té fabriky a tam jsem dělal překladatele technické literatury. Byla to fabrika, která se jmenovala Závody Vítězného února, dříve Škodovka. Založili to škodováci za první republiky, my jsme tomu posměšně říkali závody ‚U vítězného Nora‘. Tam to bylo velice příjemné, nicméně ještě pořád člověk tíhnul k té fakultě. Například jsem tam chodil pořád na ten basketbal. No dopadlo to tak, že jedna soudružka, která potom přišla na moje místo, v tom semdeátém druhém se postupně vyšplhala v té stranické linii ve vedení katedry a mohla nařídit, že nesmím překročit práh fakulty, takže jsem nemohl chodit ani na ten basket.“

„Když šla fronta zpátky – napřed šli samozřejmě ti Němci, ti se vždycky zdrželi. Musím říct, že nás sice vystěhovali, naštěstí ten statek byl velký, takže jsme se měli kam pohnout – zabrali tu hlavní světnici a vedlejší velkou síň a tam si pamatuju, že tam byli různé vysílačky a elektronické věci, to byl ještě wehrmacht. Ti se chovali slušně, dokonce dva bydleli u mé stařenky nějakých snad 14 dní, byli to takoví strejci už, Werwolf. Tak tu stařenku obdivovali a všelijak s ní hovořili. Ta neuměla ani slovo německy, myslela si, že Němec je od toho, že je němý, tak na ně křičela česky. Domnívala se, že když jsou němí, tak na ně musí křičet, aby ji trochu slyšeli. Říkali jí mamuška, byla to taková válečná idyla. Pak najednou zmizeli, přišli esesáci, to bylo trochu horší. Tatínek, který uměl z měšťanky docela slušně německy, dával najevo, že německy neumí. Jeden z nich po něm chtěl žebřík, otec dával pořád najevo, že nerozumí. Vojáček si to našel sám a otec utrousil na jeho adresu něco velmi sprostého česky. A on najednou říká česky: ‚Dávejte si pozor!‘ Byl to sudeťák, což se jaksi nerozeznalo, ale musím říct, že se chovali slušně. Nikoho neperzekvovali, přece jen nás považovali, Čechy a Moravany, za něco lepšího než Poláky, Rusy a Ukrajince, na jejichž životech jim nezáleželo. Takže jsme to nějak přežili, přišlo... osvobodili nás Svobodovi vojáci. Vesměs to byli Slováci, se kterými se dalo hovořit, nicméně byl najednou poplach, jak ti Američani lítali pořád ještě, tak jsme noc přespali v krytu, v takovém bramborovém krechtu vedle u sousedů. Pak jsme se vrátili, vojáčci Svobodovi byli pryč a s nimi i kapesní hodinky našeho tatínka, které neprozřetelně zanechal v kredenci za sklem. Ale byli jsme rádi, že nás osvobodili a o hodinkách se nemluvilo.“