„Bydleli jsme nahoře na Evropské ulici, tehdy Leninova ulice. Tam jsme čekali celé hodiny, až se vláda bude vracet z Ruska. Od letiště tam stál člověk vedle druhého, všichni jsme byli napnutí, byla tam silná atmosféra a v ní kousek naděje, že to bude dobré. Ale oni nejeli, už bylo odpoledne a oni měli přijet už kolem poledne. Lidé se ale nedokázali rozejít a pořád tam čekali. A pak nám sdělili, že projeli jinou trasou. A nakonec nám sdělili tu ‚radostnou‘ zprávu.“
„To bylo v tom Keramoprojektu. Zavolala mě (vedoucí) a vysvětlovala mi, že se musím zapojit. Ona mě nechtěla pustit, potřebovala mě, protože ten jeden doktor inženýr pro zahraničí na něčem pracoval a já jsem mu to psala. Nebyla to žádná zajímavá práce pro mě, ale bylo to tam docela dobré, byli tam dva právníci, takže docela dobrá společnost. Ale vedoucí na mě chtěla, že prý se musím zapojit (do KSČ). Nechtěla jsem. Prý jen v maličkostech... Odporovala jsem, že mám dvě malé děti, že jsem ráda, že je konec pracovní doby a jdu domů včas a nemusím tam zůstávat. Ona říkala, že prý několik hodin najdu. Pak mi dala asi tři měsíce, aby viděla, jak se prý projevím. Asi za 14 dní mě ale zavolala, že musím odejít, že můžu jít do Konstruktivy, kam z Keramoprojektu odcházelo v té době asi deset až dvanáct lidí.“
„My jsme si žili pro sebe, to svoje jsme si vždycky nějak udělali. Nenaříkali jsme doma. Nechtěli jsme děti do ničeho namáčet. Smířili jsme se s tím, jak to je. Co se mohlo, to se pro děti dělalo. Děti se například učily jazyky. Paní třídní učitelka ale hned řekla (jízlivě) synovi: ‚No, ty máš ale chytré rodiče, ti to s tebou opravdu myslí vysoko – fotbálek, viď, a cizí řeči, no jistě... přece nepůjdeš nevybavený do světa!... Nepustí tě nevybaveného do světa...‘“
Eva Uhlířová, roz. Barejšková, se narodila 12. září 1924 v Praze do rodiny lakýrníka Josefa Barejšky a jeho ženy Kláry. Měla bratra Václava. Rodina žila v domě, který si její rodiče postavili v Řepích. Tam začala v roce 1930 chodit do školy. V roce 1937 ukončila měšťanku a na dva roky nastoupila do školy sester Boromejek na Malé Straně. Poté byla totálně nasazena do Ringhofferových závodů na Smíchově, kde v drsných podmínkách pracovala dvanáct hodin denně jako dělnice ve zbrojním průmyslu. Propuštěna byla po třech letech v únoru 1945. V květnu 1945 zažila nálet v Řepích, při kterém byl zničen sousední dům. Během osvobození v květnu 1945 se setkala s vlasovci, kteří Řepy osvobodili, načež je zastřelili sovětští vojáci. Po válce chodila do jazykové školy a zdokonalovala se v těsnopisu. V roce 1949 se provdala za Jana Uhlíře, který studoval na vysoké škole, ale po únoru 1948 musel studium ukončit a pracoval jako řadový úředník v Avii. Otec Josef musel s nástupem komunistů k moci zlikvidovat svou lakýrnickou živnost. V 50. letech se jí narodily dvě děti, poté pracovala v Keramoprojektu, kde odmítala vstoupit do KSČ, kvůli čemuž ji propustili. Po zbytek pracovního života byla zaměstnána v Konstruktivě, kde k nátlaku nedocházelo v takové míře. Do penze odešla v roce 1979, poté ještě pracovala v Pražském kulturním středisku. V 90. letech ovdověla a také pochovala předčasně zesnulou dceru. Vychovala syna a dceru a pečovala také o vnoučata. V roce 2023 žila v Praze. Eva Uhlířová zemřela v roce 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
