„‚Stůjte, stůjte!‘ Já jsem nedělal nic. On šel ke mně, já jsem odcházel a on říkal: ‚Stůjte!‘ A když už se přibližoval, tak jsem viděl, že už jde naostro a pustil jsem se do běhu. On začal střílet. Dvě, tři… Ale mně to bylo jedno. Byla tam fronta cestujících, chytli mě bez problémů. Nedělal jsem odpor.“
„V sedmačtyřicátém si vzpomínám, že bylo velké sucho. Neurodilo se ani to, co se zaselo. A po válce bylo všechno zničeno, spaseno dobytkem. Přebrali jsme po těch [odsunutých] Němcích jednu kravičku, nevím, jestli tam bylo tele, to už si ani neuvědomím. Ale ta kravička tam byla a museli jsme jí sehnat nějaké krmení. Ale stodoly byly vykradené a na poli nic nebylo. Všechno bylo spasené. Stáda, co měli Rusáci, všechno bylo udupané a nedalo se nic sklidit. To byla katastrofální bída.“
„To byly výslechy ve dne v noci. To už si nebrali servítky. To se vzbudilo, ještě oblblí a teď: ,Povídej!‘ Z levé, z pravé, z druhé strany a teď: ,Povídej!‘ A když ne, tak to lítalo. Krev nekrev, to nehrálo roli. To bylo běžné. Nad tím se nikdo nepozastavil. Uklízečka to uklidila a zase znovu.“
„Tam byla samotka. Čtyři stěny, kde nebylo nic, holé stěny. Bez sedačky a nesmělo se sednout na zem – chodit. Bylo tam kukátko a kontrolovalo se, jestli si nějak neodlehčuji. Únava, potřebovali nabudit únavu. To byla ta trýzeň.“
Krev nekrev, nad tím se nikdo nepozastavil. Uklízečka to uklidila a zase znovu
Václav Tymočko se narodil 12. dubna 1928 v Trenčíně. Kvůli složité rodinné situaci byl krátce po narození umístěn do sirotčince, kde vyrůstal do svých osmi let. Poté – v polovině 30. let – začal žít u tety Rozárie Bělotové v Horní Lidči na Vsetínsku, kde dokončil základní školu. Během válečných let sloužil u sedláků na hospodářstvích na Zlínsku. Po válce se usadil se „znovunalezenými“ rodiči Františkou a Václavem na statku po odsunutých sudetských Němcích ve Smolíně na Brněnsku. Když rodině v roce 1950 komunisté hospodářství zabavili, rozhodl se Václav pro ilegální přechod hranice na Západ. Pokus však skončil neúspěchem a následoval rok v táboře nucených prací ve Svatém Janu pod Skalou. Krátce po propuštění, okolo roku 1951, se dopustil dalšího přečinu. Společně s trestně stíhaným Miroslavem Čermákem – kterého doma ukrýval – podpálili stohy. Z vyměřeného dvanáctiletého trestu si nakonec odseděl přibližně deset let, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Poté se usadil v Brně, kde absolvoval svářečský kurz a svářením se živil až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Václav Tymočko v domově pro seniory v Rajhradu. Zemřel 9. května roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!