Pavel Tunák

„Dostal jsem kousek černého chleba, podobného na ten moskevský. Dvoukilogramová cihla. Rozkrájelo se to na dva díly, pak ještě na sedm dílů a ten jeden díl jsme dostali k snědku, polévku v plechové misce. Já jsem nosil dřevěnou lžíci a deset roků jsem ji nepoužíval, protože to byla vodička. To jsem vzal, vypil, a ještě když jsem nebyl šikovný, tak mi to vypil ten vedle. S mytím, škopek třílitrové vody, a když jste tu vodu rychle na sebe nedal, tak ten, co byl vedle, vám to ukradl a dal to na sebe a umyl se v tom on.“

„Přišel jsem na stání, kterému on určil dobu. Říkal mi, že za hanobení sovětského státu, jakože jsem o Sovětech řekl, že tam vládne bezpráví a tak dále a tak dále, tak že bych mohl dostat až osm roků. Ale že mám malé děcka, tak dostanu čtrnáct měsíců. On potom ten Alois Klar začal churavět. Já jsem se dověděl, že nemá jenom mě, ale lidi odsouzené na patnáct dvacet roků, kteří řekli něco o Sovětském svazu nebo o našem bezprávném životě.“

„Sověti se nemazlili. Měli takové metrové dřevěné hůlky a těma praštili sem po hlavě, jak nás sčítali z vagonů do vagonů. To fyzický bití bylo hrozné. Do vagonu strčit devadesát lidí, tak to bylo taky pod lidskou důstojnost. Tím pádem, že jsme prosili pannu Marii, tak jsme byli uchráněni toho pekla, toho zla a toho nejhoršího. Oni měli na nás puštěný psy. Ti na nás skákali a hryzali nás.“

„Úraz. My jsme na nákladní vagony, které byly omrzlé, nakládali klády. Takovýma tři a čtyři metry dlouhýma hákama. Bodli jsme do boku dřeva ten hák, tlačili jsme to po zmrzlých fošnách až na ten vagon. Tomu Korejci, co se mnou pracoval, ujely nohy. A jak letěl dolů, tak mu to spadlo na hlavu a na místě byl mrtvý. Já jsem potom byl asi tři týdny v lazaretu. Tam byla o kapánek lepší strava, než byla běžně.“

„Z Mossadu do gulagu se dostali tak, že dovezli na dvojích nebo trojích saních mražený ryby. A to byli lidi z Mossadu, kteří místo vězňů dovezli do skladu ryby a mražený ryby. V lágru se krátkou dobu zdrželi a od několika muklů se snažili získat naše jména a odkud pocházíme. Tak jsme jim to řekli. Ten byl Polák, ten byl Maďar, ten Němec, ten Rakušan. Tak jsme rychle vzali kousek papíru, dali jsme jim adresy, že jsme z Německa, Rakouska a různých států. Muži z Mossadu se pak dostali nejkratším způsobem na vrátnici. Vrátnému dali několik kartonů cigaret a nějaké whisky. My jsme to potom udržovali v tajnosti a během dvou nebo tří měsíců přišla depeše z Moskvy. Ten a ten bude repatriován, propuštěn.“