Ing. Václav Tuček

„Pamatuji si, když táta ještě vypravoval z toho lágru, tak třeba, když byla v Maďarsku ‚kontrarevoluce‘ v roce padesát šest, jak tam pak pověsili toho Imre Nagyho. Tak oni měli strach, všichni měli v republice strach. To byla snad četnická a vojenská mobilizace a tahle vězeňská služba, ty snad byli všichni mobilizovaný. Všichni byli ozbrojený a všichni čekali, že tady se něco zvrtne jako v Budapešti. Ten den, co tohle vypuklo, a když se to tam nějak srovnalo, tak všichni vězni na všech táborech v té Příbrami stáli venku jenom v hadrech celou noc a proti nim stáli ozbrojený bachaři ze všech stran. Strážní věže a všechno bylo ozbrojený a oni stáli nastoupený s holejma rukama před těma barákama. Oni měli strach i v těch věznicích, že bude vzpoura. To se dozvěděli, co se tam děje. To se na ty baráky přeneslo přes tu práci. Ty měli strach, ty měli opravdu nahnáno, tenkrát. Tak tam stáli celou noc venku. Pršelo pak taky k ránu.“

„Když toho tátu zavřeli, tak to ho zavřeli, nebo to ho zatkli, na poloviční cestě mezi Bučovicema a Heřmanicema na silnici, když jel s koňma pro vejpalky. Musel otočit. Jet domů. Uvázat koně. A tak, jak byl v těch vysokejch botech, hubertusu. Nesměl si nic vzít, nic převlíknout, to, co měl v kapse, tak šel na tři roky. V tu dobu byla moje máti v osmém měsíci těhotenství.“

„Šel jsem ze Spytic ze školy, bylo to 29. listopadu padesát pět, a na návsi stály dvě černý auta, u tý zvoničky. Bylo už odpoledne, měli jsme odpolední školu a už bylo navečír a už se, jak se v listopadu stmívá brzo, a ještě bylo zamračený počasí. A šel jsem z návse domů přes pastviště zadem do statku a za těma jedněma vratama u nás před tím štítem toho chlíva byl esenbák v modrý uniformě, tam stál a čekal. No a já jsem přišel teda, tak jsem koukl, věděl jsem asi, protože doma se o všem mluvilo. Já už jsem byl informovanej, co se bude dít. Děda, ten mě informoval vždycky o všem, abych věděl... a na zápraží už jsem potkal tátu. Tak jsme se akorát rozloučili a pak jsem ho neviděl tři roky. Doma to bylo pláč a skřípění zubů.“

„On [táta] byl na tom třetím, Bytízu. Tak nejdřív fáral v dole jako horník a říkal, že to už bylo lepší, protože tam dolů už s nimi nikdy nefárali žádný bachaři a vždycky s nima fárali civilisti. Normální horníci, který tam jezdili do práce. Tam už se dostal do hovoru s různejma lidma a různý věci se dozvěděl, a taky se dozvěděl, že mu devatenáctýho prosince v roce padesát šest umřel táta. Máti mu to psala v dopise v padesátým šestým roce, aby ho pustili, a žádala je, aby ho ještě pustili na pohřeb, a tak ty dopisy byly zlikvidovaný cenzurou. Ty se k tátovi vůbec nedostaly. A že mu umřel táta, se dozvěděl za tři měsíce dole v šachtě od jednoho známýho vězně, kterej byl tam od nás od Vilémova, z Točic, je to pan Kudrna, a tomu to psali taky. Jenomže tam to cenzura nezachytila a on se to z toho dopisu dozvěděl až potom. A dole pod tou zemí to teprve tátovi řekl. Tak tak se táta dozvěděl, že mu umřel otec. A děda teda umřel v souvislosti s tím tátovým zatčením a tím stresem, kterej byl.“

„Advokáta, ten byl dosazenej u soudu, toho jsme si my nemohli žádnýho vybírat. To tam dosadili advokáta tátovi, kterýmu samozřejmě o nic nešlo. Tak když byl ten rok, tak ještě jsme to brali. Ještě jsme říkali, že to není tak hrozný. Jenomže těm soudruhům se to zdálo málo, tak prokurátor se odvolal, táta se nedovolal. Prokurátor se odvolal, a za dva měsíce teda mu dva roky přidali.“