Hana Truncová

„Vítr foukal a my jsme se schovaly pod vchod bloku A. A říkaly jsme si: ,Jiřino, kdybychom měly aspoň jednu větvičku chvojí. Ano, jen jednu větvičku chvojí.ʻ Vy mně nebudete věřit, ale ta větvička chvojí spadla k našim šněrovacím botám v tom prosincovém větru. Ale nebyl to nějaký splín… Byla to větvička. My jsme tu větvičku schovaly a pak jsem na to napsala krátkou povídku. Tu větvičku určitě někdo prošmelil nebo někde našel, děvčata chodila uklízet do kanceláře v Pardubicích, tam ji třeba ukradly, nebo měl někdo to štěstí, že si ji přinesl od návštěvy… Ale na cele tenkrát v roce 1953 nesmělo být ani stéblo trávy, vůbec nic, co by připomínalo přírodu. To byly holé šedé ošklivé vysoké cely. Kdo si ji eventuelně přinesl, měl ji přivázanou zvenku, zavěšenou v okně. To byly třípatrové budovy. Co viselo zvenku, nebylo vidět. Ta větvička nám spadla k nohám. My jsme ji schovaly a na cele neřekly vůbec nic. A když byl Štědrý večer, měly jsme díky Jiřině Fárkové, která měla vynikající soprán, potichu nacvičené vánoční koledy a už po večerce jsme úplně potichu zpívaly vánoční koledy, vytáhly jsme tu malou větvičku, holky koukaly, bylo nás tam šestadvacet na té cele, 8 x 5 rozměr, koukaly, kde jsme vzaly tu větvičku.“

„Já jsem se ozvala rokem 1939 a to byla Křišťálová noc, v Teplicích. Jmenovitě – věděla jsem přesný počet, kolik rodin přepadli, ale dnes bych nemohla říct přesný počet. Naši rodinu přepadli třikrát za tu noc. Nacisté v uniformách, dlouhé železné tyče. Naši rodiče byli po velké chřipce a nebyli doma a strýc dostal večer echo a byl na ně připraven. Ani nešel spát, třikrát se schovával na různých místech, aby ho nechytli. Naštěstí neměli psy. A počasí bylo takové, že sněhová fujavice tu noc zavála stopy, takže strýc se mohl schovat v dřevníku, potom zas jinde. Žádné stopy ve sněhu nezůstaly. My dvě děti, sestře bylo 9 a půl, mně bylo 14 a půl, jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost přijít s velkým rámusem do našeho domu. Oni vyhákli železnými tyčemi velkou domovní bránu, to byl vlastně průjezd, ty rány byly slyšet v celém domě. My jsme si nedokázaly představit tu hrůzu. Všechno rozmlátili těmi tyčemi, proto se říká křišťálová noc. Tisíce střepů všude. Hotový nábytek... To byly jednopatrové dílny, po celém přízemí rozmlácená veškerá skla. My jsme se šly na ně podívat. Mezi námi byly poslední schody. Oni stáli jako na obrazu Rembrandta, stáli, jako by měli prapory, ale měli jen ty železné tyče. My jsme se jim dívaly do očí a oni nám. To nečekali.“

„Byla jsem u raportu jako na vojně, přede mnou rozevřená velká, převeliká kniha a tam byl zapsán trest: na moje svobodné jméno, Hana Johnová, 10 tvrdých loží, poloviční strava, korekce na Pankráci. A za co? Jelikož jsem takhle mávala na svého otce a na svého snoubence v podzemí Pankráce, když nás vedli střídavě zas do cely a pak zas do soudní síně. A mně bylo jasné, že se nemůžeme na léta rozloučit ruky tiskem, obejmutím, ani náhodou. Využila jsem té situace kroucení cesty, pootočila jsem, zamávala jsem a bachař mě okřiknul. A já jsem mu řekla, že se budu hlásit ke svým rodičům kdykoliv a kdekoliv. A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál. A on mě dal k raportu. Příští ráno už jsem byla v eráru a měla jsem šátek na babku. Vedle mě tam mladý bachař, otevřel mi dveře, já jsem přišla dovnitř a řekla jsem: ,Dobrý den.ʻ ,Ven! Ven!“ Ale já jsem nevěděla proč. Bachař mi to nevysvětlil. A já jsem znovu řekla: ,Dobrý den.ʻ ,Ven!ʻ A pak mě onen bachař přede dveřmi teprve instruoval, že nemohu pozdravit pozdravem ,dobrý denʻ, ale musím se ohlásit svým číslem. Už nevím, jaké jsem měla to číslo na Pankráci. Takže jsem se potřetí, když jsem tam kráčela, ohlásila svým pankráckým číslem, a teprve poté to bylo OK.“

„Proto jsem se ani nebála, když mě komunisté za trest strčili na StB do temnice. Já jsem nevěděla, že se tomu říká temnice. Strčili mě někam, kde nebylo světlo, byla tam mokrá zem. Musela jsem chodit, ale nebyly omítnuté stěny, to jsem cítila. Dostala jsem poloviční stravu a ten kus žvance mně servírovali v gumové nádobě, ve které v tu dobu míchali zubaři amalgám. Žádnou plechovou lžíci k tomu nedali, protože bachař mě nemohl vidět. Bylo tam kukátko, ale byla tam tma. Mohla bych tu lžíci třeba zlomit a nedejbůh si s ní ublížit. A já jsem byla cenná vězenkyně, potřebovali mě do počtu. Pud sebezáchovy je silný, pokud chce člověk přežít za každou cenu. Takže ten žvanec jsem z té gumové nádoby nějakým způsobem vysrkala. To byla poloviční strava. Žádné WC tam nebylo, takže vězeň ani nevěděl, do čeho šlápne. O tom jsem léta nehovořila. Ani celých devět let v kriminále. Protože nikdo kromě mě o žádné temnici nemluvil.“