Byl jsem pozván do druhého štábu. No, to znamená, že první byl, řekněme, před útokem, než byl dobyt Ukrajinský dům. A po útoku, když on byl odražen, už bylo vytvořeno druhý štáb — tam už jsem měl takříkajíc pozici, ve štábě. Přitom pozice, kterou jsem získal, byla takříkajíc báječná: došlo k několika skandálům s tím, že ti, kdo byli za peníze zodpovědní, krádli a přišli o reputaci, důvěru, peníze a tak dál. No, a jednou jsme diskutovali o budoucích funkcích našeho štábu. Tehdy… Pokud chápu dobře, za prvního štábu, na úrovni ředitele štábu… tehdy rozhodl o tom Oleksij Hrycenko a navrhl do vedení štábu svého známého, Ivana Rudjaka. Ivan Rudjak začal tento štáb formovat. V té době jsme již měli určitou skupinu podobně smýšlejících aktivistů, kteří se skutečně věnovali Automajdanu. A mluvili jsme o organizace práce ve štábu.
Něco mi tam nabídli, už si nepamatuji co. Pamatuji si, že jsem také dělal nějaké návrhy. A jednou se tam objevím a oni mi říkají: „Viktore, tak to nebude. Protože máme zcela nezajištěný směr.“ Říkám: „Který?“ A on: „Zodpovědného za peníze.“ Já na to: „Matka Boska!“ Po třech skandálech se zloději… těmito… A Ivan říká: „A ty se rozhlédni. No, navrhni někoho jiného, kdo to v zásadě zvládne lépe než ty.“ No, musel jsem souhlasit. Myslel jsem, že bude po mojí pověsti za měsic nebo dva. Všechno se však ukázalo být jednodušší: aby se nedostalo do skandálu s ukradenými penězi, tyto peníze prostě netřeba krást. (směje se) A musíte pořádně vést účetnictví. Demonstrativní, hezkou, aby všichni ji viděli.
Lidé byli zděšeni krví, která byla prolita. Lidé byli zděšeni tím, jak hořel Dům odborů. Opravdu hořel docela strašně. Čiré zoufalství, když to vidíš. A chápeš, že jsi, řekněme, 200 nebo 100 metrů od toho Domu… A že už to hoří naplno. Že… A vidíš, jak člověk vyleze z okna někde z hořící budovy, snaží se podél vnější zdi dostat do nějaké místnosti, která ještě… ještě nehoří, je to opravdu dost těžko vidět.
Když skončilo třetí kolo voleb a bylo vyhlášeno vítězství Oranžového Majdanu, klidně jsme se pustili do svých věcí, a pokud si vzpomínám, nikdo z našich přátel z Oranžového Majdanu se ani nepokusil dělat nějakou politickou kariéru nebo něco podobného. Chápali jsme, že musíme prostě obrátit zemi správným směrem, a pak jsme se svěřili těm politikům, kterých jsme tehdy v zásadě dostali k moci. Možná je to právě to, co jsme tak trochu… nedotáhli.
Kdyby se v té době občanská společnost aktivněji dožadovala jednoty a věrnosti ideálům, možná by nedošlo k šíleným rozkolům v oranžovém týmu a v důsledku toho by Juščenko sám nepředal Janukovyčovi moc v zemi. Věřím, že to byl z jeho strany naprosto vědomý kompromis. Neměl… ohledně národního rozvoje a obecně sebeuvědomění Ukrajinců udělal hodně, ale v jiných věcech se ukázal jako příliš slabý prezident. A ve skutečnosti on sám přivedl Janukovyče.
Ve vztahu k Rusům tehdy nebyly takové emoce, které teď má každý uvědomělý člověk, protože v té době se v Moskvě ještě protestovalo proti srpnovým pučistům, tentokrát vyšli lidé, potlačovali je tanky. Tehdy se nezdálo, že by Rusové byli tak zarputilí imperialisté, zdálo se, že se také chtějí vymanit z této sovětské bažiny. Ale pocit, že jsme Ukrajinci, že žijeme na Ukrajině, jsem měl vždycky. To znamená, že jsem se nepovažoval… ne, chápu, že jsem měl v prvním pase státní znak Sovětského svazu. No, každý to měl v té době na svém prvním pasu – státní znak SSSR. Rozhodně jsem se ale nepovažoval za Rusa. V srdci jsem se nepovažoval za občana Sovětského svazu, vždy jsem chápal, že žiji na Ukrajině a že jsem Ukrajinec.
Mimochodem, o ukrajinství a o pokusu o rusifikaci. Když nám bylo 16 a vyplnili jsme vyplnili, no, žádost o pas, tak se to dělalo… všechny ty žádosti sbírala správa domu. A náš dům byl družstevní a tam spravoval takový starý pán s rusko-šovinistickými názory, který, když jsme vyplňovali dokumenty, přímo nabízel: „Proč píšete ‚Ukrajinec‘? Pište ‚Rus‘. To vám otevře více možností.“ Řekli jsme: „Ne, ne, děkujeme. To neuděláme. Jsme Ukrajinci.“
Viktor Trofymenko se narodil 5. dubna 1968 ve městě Kyjev. Otec Arkadij Trofymenko byl fyzik, v 60. letech 20. století pracoval v ústředí MAAE (Vídeň), později – v Ústavu jaderného výzkumu (Kyjev). Po absolvování 8. třídy kyjevské školy č. 81 Viktor „kvůli protestním náladám“ vystudoval odbornou školu a pracoval ve vojenském závodě. Pod nařízením závodu vstoupil do Kyjevského polytechnického institutu. Pracoval v IT firmách, v roce 2001 založil vlastní firmu. V roce 2004 se spolu s rodinou zapojil do Oranžové revoluce a v roce 2013 se stal aktivním účastníkem Revoluce důstojnosti. Začátkem roku 2014 nastoupil do štábu Automajdanu, v rámci kterého se účastnil četných odbojových akcí. V létě 2014 se připojil k „radě starších“ nevládní organizace „Automajdan Kyjev“. Účastnil se blokování administrativní hranice s Krymem na podzim 2015, kde s manželkou na kontrolním stanovišti oslavili 25. výročí svatby. Nyní žije v Kyjevě, působí dál v nevládní organizaci „Automajdan Kyjev“ a je dobrovolníkem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
