Jan Trnka

„No tak tu vojnu jsem přežil v tom Dubí, tam jsem si našel holku, tu jsem si vzal a dodneška je to moje žena. No a když jsem tu vojnu končil a oni nám to prodloužili o čtyři měsíce, tak mě to velmi rozčílilo. Pak jsem šel tady na správu, krajskou správu SNB, a řekl jsem: ‚Heleďte se, já bych proti tomu nebyl, kdybych se stal policajtem.‘ A oni, že jo. Sice je pravda, že to prověřování, jestli můžu, nebo nemůžu bejt policajt, trvalo dva měsíce, takže já jsem šel z tý vojny až v listopadu, ale to furt ještě bylo o měsíc dřív než ti ostatní, takže to bylo dobrý. Říkali mi, že musím nastoupit jako pochůzkář, tak to jsem říkal: ‚No tak jestli to je takhle, tak k policajtům nejdu, já chci něco dobrodružnějšího. Něco hned na začátku.‘ Tak oni říkali: ‚Tak dobře, uvidíme.‘ No, proběhlo to prověřování, pak přišli, že můžu nastoupit, respektive dostal jsem to jako rozkaz, že mám projít tím procesem, že jdu z vojny, odevzdat všecko a tak dále… a že mám druhej den se hlásit na krajský správě. Na tý krajský správě, když prostě jsem zopakoval, že do nějaký uniformy jako pochůzkář nepůjdu, tak mi nabídli práci… mi to nabídli, já jsem říkal dobrý, a oni mě upozornili: ‚No, chlapče, ale ono to tak jednoduchý není, protože to oddělení v podstatě, tam, co budeš dělat, tak odporuje základním našim zákonům, a sice, je to proti ústavě. A pokud bys byl chycen… nesmí tě chytit ani normální policie.‘ Totiž, to je služba, kterou musí mít každej stát. I dneska ji máme, ale… vzhledem k tomu, že tady je demokracie, tak dneska to je udělaný trošku jinak. Je to prostě taky tajný, taky to není zveřejněný, taky o tom nikdo nemluví, ale je to pod kontrolou… nějakou, kterou si vymyslel ten současný režim. Tehdy to bylo taky pod kontrolou, dokonce důkladnější, než je ta současná, protože v těch padesátých letech ta Státní bezpečnost tady skutečně získala ohromnou moc, ohromnou… a sami ti komunisti si uvědomili, že to tak nejde, začali se jí bát.“

„Ona [manželka] to vlastně musela vědět zejména proto, že jsem šel z tý vojny dřív než normálně, že jo… pak sice se u nás doma o tom nemluvilo. Podívejte se, například když jsem chodil do tý práce, tak to byl nějakej úřad, že jo… tak dokonce byl vypracovanej plán, kudy a jak tam budu chodit. To se muselo měnit, já jsem nemohl chodit stejnýma ulicema. Nemohl jsem chodit ve stejnou dobu. Ona ta pracovní doba tam ani ve stejnou hodinu nebyla, ta byla velmi složitá, ale už ten příchod tam… to na to byly legendy, kudy půjdete, co řeknete, když potkáte známýho… to jinak nejde, jakmile jdete proti nějaké organizované činnosti.“