Josef Trefný

* 1919  †︎ Neznámý

  • „A teď jdu ven a slyším svoje číslo v rozhlase – 89 671. A tak utíkám na svůj barák 15A, tam všichni: ,Hledají tě, hledají tě, máš se dostavit do lágrový koupelny.´ Jsem nevěděl, co je, Češi byli na různých pracovištích, ti, co byli formováni do transportu pro Buchenwald. No, a tak přijdu do lágrový koupelny veliký, svlíknout do naha. To jsme vždycky každý měsíc, víte, šli na odvšivení, to šlo do plynu, ten oblek. A taky, kdo měl štěstí, nebo jak si dovedl poradit rychle, v zimě to byl konec, do koupelny. To znamená ostříhat, desinfikovat štětkou zednickou celý tělo a teď se čekalo, až se vydezinfikuje oblek. Nahý, bosí v zimě – to tam padaly mrtvoly jeden za druhým. Tak vždycky se to dělalo. Tak jsem se dozvěděl, že ten, kdo už měl přijít ten barák na řadu na odvšivení, tak se vždycky každý snažil prostřednictvím známých vězňů jít na nějakej jinej barák, aby nemusel tam tu dobu stát venku ve sněhu nebo v mrazu. Takhle to bylo. A když nakonec jsem tam přišel do té koupelny, tak mě vykoupali, zase vydezinfikovali. Teď mi říká: ,Jdi na blok číslo 11!´ Já říkám: ,No a oblek?´ Otrlost taková, víte, to nemůžete mít za zlý. ,To už potřebovat nebudeš, ten oblek, víš?´ A tak jsem šel na ten blok 11.“ – „Jak vám bylo? Bál jste se?“ – „Asi takhle, jak bych vám to vysvětlil. Hrklo ve mně. Myšlenka žádná, prostě konec, žádná, žádný hrdinství, nic takovýho. Nemohl jsem sumírovat nějakou myšlenku v hlavě. To mi zůstane vidina do smrti. A když jsem přišel na ten jedenáctý barák nahej, tak tam byl Polák jeden, kterýmu tam zastřelili oba dva rodiče, asi 22 let měl. A nechal mě tam. Ještě esesák tam byl. Nechali mě tam stát hodně dlouho, hodinu, nechali mě tam nahého na chodbě toho baráku. Ale tam už byli všichni Češi, který tam šli udělat karanténu. Nevím, kolik nás tam bylo. Ještě žijeme, myslím, dva, tady jeden občan odsaď Karel Žáček, ročník 17, ten ještě žije. A jinýho si asi nepamatuju, který by žil, z tý doby. Oni už tam všichni byli, já jsem byl poslední. Teď jsem prostě počítal s tím, že už oblek nedostanu a že rovnou půjdu na dvůr, kde mě zastřelej.“

  • „Potom jsem dostal... Jestli jste byla na jedenáctce a byla jste tam dole ve sklepě, nebyla. Právě tam jsou bunkry, co se tam leze jak do kurníku, jo, tak jsem dostal 10 dní toho bunkru. Přes den jsem chodil na práci tam do toho Birkenau, skládali jsme cement. Tam nás bylo hodně takhle odsouzený k tomu. A přes den na práci, těžká práce, a večer místo na barák tak do toho štemlu. Ale zase člověk je vynalézavej v takové době v tom věku a asi jsem byl jako já. Jestli jsem odnesl jeden nebo dva pytle za celou dobu těch 10 dní, já jsem běhal pořád, jenom jsem pořád běhal dokola, páč to byl vagon jeden. A teď si představte, tolik lidí tam čekalo a ten, když tam čekal na to, aby se dostal na řadu, aby ten pytel mohl odnést, tak dostal hned pažbou, kopali a mlátili takhle. Tak já jsem běhal pořád, pořád běhal a potom to opakovali některý po mě. Tak jsme pořád běhali, pohyb aby byl, víte, no, a tak jsem to přežil. No, a když jsem se po deseti dnech vrátil na blok třiadvacet, a to je tady za bránou druhý barák, tak naproti v té druhé polovině byl Němec, zelenej – zloděj, a když jsem se vrátil, tak říkal: ,Ty, nechci tomu věřit, že jsi to přežil!´ Páč to málokdo přežil, víte.“

  • „Byl jsem na bloku 8A v karanténě, 8A a 2A. A celkem karanténa byla 14 dní, než nás pustili na práci. A to jsme byli v 8A – poschodí, jeden sál velký, bylo nás tam víc, nevím, 150 na té světnici, kde byl zároveň Alexej Čepička, s kterým jsem spal na jednom lůžku v karanténě. A byl tam Polák, velitel světnice, měl asi 19 roků a ten už tam byl od roku 1940. A podílel se tehdy v roku 40 na výstavbě zděných domů v Osvětimi, v tom hlavním táboře zděným. A to byly bývalý kasárna, ty prostory osvětimského tábora, z toho tam zůstaly dnes akorát kuchyň, dlouhá kuchyň, původně vojenská kuchyň. Okolo se tam potom stavily ty bloky. A kasárenský baráky tam v táboře byly všechny asi zničený za války.“

  • „Mně byl nabízen útěk esesmanem v roce 1944 v [nesrozumitelné – nejspíš Aschersleben] v Německu, kde jsem byl na detašovaném pracovišti v solné šachtě. A tam už v té době nás hlídali esesmani, které brali z řad wehrmachtu. To byli většinou lidé, kteří byli zraněni, prostě nemocní, tak je dali taky, dali do těch řad SS, ale s jiným označením, oni měli označení hákovitý kříže, ne ty šipky dvě, ale hákovitý kříže. Tam nás bylo asi 500. Bydleli jsme tam v prostorách cukrovaru a chodili jsme asi dva kilometry do práce dolů do šachty. Šachta na sůl, bývalá Rothschild šachta, byla asi 400 metrů hluboká a začínalo se tam do té hloubky těch 400 metrů dělat kolejiště, koleje. Co jsem tam byl, až do konce to tam nebylo dodělaný. Tak 400 metrů pod zemí se tam začínala dělat letecká fabrika. To byly takový haly, kde se několik desítek let už sůl nedobývala, a byly to haly, já nevím, deset metrů vysoký, 100 metrů dlouhý, bez jakýchkoliv podpěr, to drželo jak skála. A tam se začínala dělat fabrika, podlaha se tam betonovala. Pracuje se tam, svážely se dolů stroje. A mně tam nabízel jeden esesák, slušný člověk, nebojím se to otevřeně říct. Přes léto tam měl – byl tak asi v mým věku, možná o rok starší – a to bylo právě v letní době v čtyřiačtyřicátým roku. Tak tam za ním přijela manželka se dvěma dětmi, malými dětmi, a pak jsem se s ním seznámil, něco měl, nějaký průšvih, tak ho dali do sklepa, do sklepa ho zavřeli na několik dnů. No, já jsem ho tam sám – poněvadž už jsem dostával balíčky tam – tak jsem mu tam hodil něco k jídlu, taky do toho sklepa. Nějak jsme se seznámili. A Hansberger se jmenoval, bydlel v Berlíně a nabízel mi, až zase manželku poveze do Berlína, takže by mě, že bude stěhovat skříň, kterou tam měl, tam na letním bydlišti, že mě zavře do skříně. V Berlíně že už bude konec války a že se dostanu z té situace. Já jsem to odmítl, odmítl jsem to z toho důvodu, že jsem měl obavy, že mi zavřou tady rodinu, a to se dělalo. Kdo utekl, tak pochopitelně okamžitě všechny rodinné příslušníky odvezli do tábora, že buďto zlikvidovali, anebo tam žili. To byla taková běžná věc.“

  • „Oni tam měli určitou výhodu Poláci, že tam byli mezi svými. Hned za dráty, on [jistý Polák] se prokopal pod dráty nějakým způsobem a dostal se ven a pochopitelně, že jako Polák tam měl i určitou pomoc obyvatelstva, což vzhledem i ke konverzaci, prostě v domluvě ostatní národy neměly tu možnost. Německy tam málokdo mluvil v té oblasti. Čechové se taky těžko domluvili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    není uvedeno, patrně Ostrava

    (audio)
    délka: 45:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    není uvedeno, patrně Ostrava

    (audio)
    délka: 45:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tam nebyla závist. Žádný nevěděl, jestli se dožije rána.

Příběh Josefa Trefného známe pouze z darované nahrávky, pořízené patrně v roce 1997. Útržkovité informace o jeho životě byly doplněny na základě rešerše v archivech. Narodil se v Obecnici v okrese Příbram zřejmě 26. ledna 1919 a vyrůstal v areálu bohnické psychiatrické léčebny, kde byl zaměstnán jeho otec Václav Trefný. Pracoval jako řezník a začátkem čtyřicátých let se oženil s Vítězslavou Ryškovou, s níž měl dceru Evu. Manželé se přestěhovali do Ostravy, kde byl Josef Trefný roku 1942 zatčen za blíže neznámou protinacistickou činnost. V lednu 1943 byl transportován do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Zde pracoval v pískovně a později v dílně DAW na výrobě dřevěných lžiček pro wehrmacht. V létě 1943 byl s dalšími Čechy převezen do koncentračního tábora Buchenwald, nějaký čas též strávil v pobočném táboře Aschersleben. K jeho spoluvězňům patřili pozdější významní komunističtí funkcionáři jako Alexej Čepička a Josef Frank. Po válce pracoval jako řidič tramvaje a výpravčí. V době inscenovaného procesu se skupinou Rudolfa Slánského zorganizoval podpisovou akci na záchranu Josefa Franka, který byl odsouzen k trestu smrti. Po roce 1989 se věnoval činnosti v organizaci sdružující bývalé osvětimské vězně.