„Sutty přišel, protože major Rachač se měl vrátit.“ – „A nevíte, proč on jel do Prahy?“ – „Měl tam nějakou akci, přijel s nějakými úkoly. Rozumíte mi? A tam ho chytli.“ – „A pak se měl vracet?“ – „Pak se měl vracet, a nevrátil se. Místo něho přišli estébáci a čekali na Suttyho.“ – „A to přímo tady ho chytli? (v usedlosti Toušových)“ – „Tady ho chytli. Tady se střílelo. Když jsem přišel domů, tak byla u domovních dveří ustřelená klika.“
„Tam jsem prožil dost kruté období, v Klatovech. Já jsem dostal spálu, už mi bylo přes dvacet let. A měl jsem obrovské horečky. A přivolaný lékař nařídil: do nemocnice. Protože já jsem měl velké horečky, úplně v agónii. A estébáci řekli: ‚Nikam. Do žádný nemocnice.‘ Takže jsem se kurýroval aspirinem, to bylo všechno. A věřte nevěřte, byl tam bachař, nějaký Václav Suchý, a ten jediný, abych nemusel pít vodu nachytanou v klozetu, to byla nejlepší voda, protože když vám dali džbán s vodou a nechali ho tam dlouho, to jsem byl na samotce kolik měsíců, tak nejlepší voda byla z toho klozetu. A Suchý vždy přišel v noci a povídá: ‚Máš co pít?‘ A přinesl hrnec, litrový nebo ještě větší, černýho kafe.“
„V dávné historii staří Chodové hlídali hranice od vnějšího nepřítele. A my jsme se také potulovali po hranicích. Já tolik ne, protože jsem byl ještě mladý, ale můj otec. Můj otec tím, že to tady znal, pomohl hodně lidem. Bylo to obráceně: Chodové chodili po hranicích a byli za to odměňováni panovníkem. My jsme také byli odměněni, ale za to, že jsme hledali díru v železné oponě – ven.“
„Další otázka byla: ‚Co budete dělat, když budete propuštěný?‘ A já jsem povídal: ‚Víte, pane osvětový, já jsem vyšel ze zemědělství a já bych v zemědělství rád pracoval.‘ A on povídá: ‚To je dobře. A teď ta družstva se tvoří. Jak se díváte na naše družstevnictví?‘ A já mu povídám: ‚Víte, pane osvětový, družstevní myšlenka jako taková je jedinou cestou, jak našemu zemědělci pomoct.‘ Ono to bylo takové šalamounské, já jsem myslel družstevní myšlenku jako takovou – svépomocné družstevnictví, jak byla různá družstva strojní a podobně, jak se zemědělci sdružovali a pomáhali si. Ale on myslel kolchozy. A tak byl úplně spokojenej a doslova zazářil.“
„Chodily hlídky. V té době, v 50. letech, to ještě bylo poměrně volné. Zátarasy nebyly, a tak stačilo si vytipovat, když ta hlídka přešla. A při velké opatrnosti se dalo přecházet tam, kde to otec znal.“
Josef Touš se narodil 9. listopadu 1929, pochází z Pocinovic, kde žije dodnes. Jeho život je spojen především s rodnou usedlostí „U Vítků“. Toušovi bydleli na samotě u lesa ve vesnici nedaleko hranic. Toto výhodné umístění rodinného hospodářství využili ke skrývání uprchlíků na konci války i po roce 1948. Otec pamětníka, Václav Touš, převáděl přes železnou oponu uprchlíky do Německa. Josef Touš mu pomáhal, zajišťoval především úkryt a potraviny pro uprchlíky. Později navázali Toušovi spolupráci s agentem-chodcem Aloisem Suttym. Přes jejich usedlost odcházela do Německa řada emigrantů, statek se stal úkrytem také pro příchozí agenty-chodce. Celá síť byla prozrazena v dubnu 1950 v souvislosti s odhalenou misí majora Rachače. Toušovi i Sutty byli zatčeni, spolu s další převaděčskou skupinou z Klatov byli souzeni jako „protistátní skupina MUDr. Krbce a spol.“. Josef Touš byl odsouzen k 10 letům vězení. Byl vězněn na Pankráci a na Jáchymovsku, pracoval na lágrech Eliáš, Svatopluk (na Slavkovsku) a Prokop. V roce 1955 byl podmíněně propuštěn. Odmítl pracovat v místním jednotném zemědělském družstvu, které neoprávněně zabralo jejich hospodářství. Pracoval ve strojní a traktorové stanici a po jejím zrušení v lesnictví. Kvůli zdravotním potížím, jejichž počátek lze nalézt v jáchymovských lágrech, dostal invalidní důchod. Dále pracoval ve Kdyni ve strojírnách, a to až do odchodu do starobního důchodu. V současné době je předsedou pobočky Konfederace politických vězňů v Domažlicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
