Anna Tomíšková

„To byla hlavní silnice na Moravu, směr na Vsetín, Horní Lideč... Púchov, Horní Lideč, Morava, to byla ta hlavní silnice, přes kterou projížděla všechna auta, i ty Němci, když tam šli tou silnicí. Fronta tam tudy šla. Lidi vždycky těm zajatcům, jak Němci hnali ty zajatce, vždycky jim donášeli kus chleba, oni, jak viděli, ty Němci, že jim ľudia hádžou to jedlo... to jídlo tam, tak je postříleli ty lidi.“

„Já jsem tam zaklepala u těch lidí, tak mě nechali tam přespat, večeři mi dali. Moc dobrý lidi to byli, starší lidé. Ráno, když jsem vstávala, mi dali zase najíst. A on povídá, jo... on se šel převlíknout do uniformy, on to byl policajt, a povídá: ‚Tak, děvče, teď nám řekni po pravdě: kam jedeš, proč jedeš a co se ti stalo, že jedeš?‘ Tak jsem jim to všechno vypověděla, že mě v továrně vyhodili a bála jsem se jet domů. Já jsem nevěděla, že mě dali naši hledat rádiem. Proto o mně asi už věděli. Tak pěkně mi to řekl. A přátelsky. To z něho vyzařovala ta dobrota. Tak jsem byla ochotná vypovědět všecko, co jsem, kde jsem. A povídá: ‚Chceš se vrátit domů, nebo chceš na to Slovensko jet?‘ Řekla jsem: ‚Já domů nejdu.‘ A on povídá: ‚A chtěla bys pracovat tady u nás?‘“