Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Tomíšková (* 1933)

• narodila se 10. prosince 1933 v Dohňanech na Slovensku

• na Slovensku prožila SNP

• v roce 1945 se s rodinou přestěhovala do Ervěnic v severních Čechách

• do roku 1950 sloužila u sedláka ve východních Čechách, kde skončila kvůli kolektivizaci

• vrátila se na sever a pracovala na bagru v dolech

• v roce 1959 Ervěnice ustoupily těžbě, Anna Tomíšková se přestěhovala do Jirkova

• v roce 1988 odešla do důchodu

• v roce 2016 žila v Jirkově

Anna Tomíšková, dívčím jménem Drengubiaková, se narodila 10. prosince 1933 v Dohňanech, v okrese Púchov na Slovensku. Otec pocházel ze Zázrivej a jezdil s lokomotivou. V Dohňanech bydleli v malém domku po otcových rodičích. Maminka pracovala na poli a mladá Anna jí pomáhala.

Dětství na Slovensku

„Moc kamarádek jsem neměla, protože jsem byla víc samotářka, a když jsme museli pást hromadně, tak mě tam všichni bili. Kluci mě tam vždycky bili pro každou pitomost. Když jsem neudělala to, co mi oni poručili, tak mě zbili, a když jsem udělala to, co mně oni poručili, tak jsem byla bita doma, protože jsem udělala to, co jsem neměla dělat.“

„Jednou mi táta povídá: ‚Ty, jestli eště raz prídeš domov s revom, tak ťa chytím a zmlátím ťa tiež, pretože ty sa nemáš dať. Máš vziať kameň a bachnúť ich po hlave, však oni by ti prestali robiť zle.‘ Pak všude, kde jsem šla, jsem si brávala kameny.“

Pastva zvířat začínala brzy po ránu, ještě před školou. „Vstávala jsem ve čtyři hodiny a hnala naše kozy na kopec ke hřbitovu. Sedla jsem si na zem a v tu ránu jsem usnula. Kozy utekly na hřbitov a požraly tam kytky lidem. Jenomže pan farář to viděl a potom to žaloval mamince a máma vzala zase tu palicu a chtěla mě praštit tou palicou a farář povídá: ‚Takto sa deti nevychovávajú, to dievča za to nemôže.‘ Pak už nežaloval, a když viděl, že tam zase spím, šel a zavřel vrátka, aby tam ty potvory nešly. Než jsem šla ráno do školy, tak jsem musela napást ty kozy a zahnat je domů.“

Po škole Annu Tomíškovou čekala další práce. Zase vyháněla kozy na pastvu, někdy i sousedům, nebo hlídala děti.

Za druhé světové války

Dohňany ležely na hlavním tahu z Moravy a přes Lyský průsmyk a Púchovskou dolinu několikrát prošla německá armáda. Například 29. srpna 1944, když vypuklo Slovenské národní povstání. V okolních horách operovali partyzáni. „To byla hlavní silnice na Moravu, na Vsetín, přes kterou projížděla všechna auta, i ty Němci. Němci vedli ty zajatce a lidi jim donášeli kus chleba. A jak ti Němci viděli, že jim lidi hážou jídlo, tak je postříleli. Z té naší vesnice k těm vězňům nikdo nesměl. Nás máma schovala do Lazov do stodoly. To je asi kilometr nahoru do hor. Máma tam měla otčíma a macechu, tak nás k nim schovali do stodoly. Pak máma vyprávěla, že tam některé lidi postříleli.“

Vzpomínky na Němce však Anna Tomíšková nemá jen negativní, občas se objevil i někdo slušný. „Jednou u nás spal nějaký německý důstojník. Ale ten byl dobrý. Poschovával nám pod polštáře peníze a jídlo. A potom tam přišli dva opilí Němci, tak je ten důstojník popadnul za flígr a vyhodil je rovnou do potoka. Tehdy byla u nás potopa, protrhlo se stavidlo.“

Celou válku se ale pamětnice bez zranění neobešla. Při jedné přestřelce ji zasáhla střepina do kolene. 

Po válce do Čech za prací

Po válce odešel otec s celou rodinou do Ervěnic v severních Čechách, kde pracoval jako bagrista na Dole Jan Šverma. K sestrám Anně a Boženě brzy přibyla třetí, Emilka. Pamětnice v Ervěnicích dokončila základní školu, i když s češtinou měla ze začátku velké problémy. Po škole pracovala v elektrárně a v přádelně v Jirkově. Kvůli své nekompromisní povaze se však často dostávala do konfliktů, které vyústily ve vyhazov z přádelny, kde si nechtěla nechat líbit krácení mzdy svým šéfem. Tak začalo její velké dobrodružství.

Služba u sedláka

„Já jsem se bála jet domů, tak jsem se sebrala a jela na Slovensko. Na kole. Padesát korun v kapse, občanský průkaz, mapu a jela jsem na kole. Když už jsem byla unavená, tak jsem zastavila náklaďák a poprosila je, aby mě vzali do Kolína, že jedu za příbuznými. Tam jsem si odpočinula a pak jela dál na Pardubice, tam jsem taky někoho zastavila a vždycky jsem řekla, že mám toho tam a toho tam. Tak mě vzali.“

„Už bylo navečer a tam byla taková chaloupka, nízká. Tak jsem tam zaklepala, jestli by mě nechali přespat, že jedu na Slovensko. Tak mě tam nechali, i večeři mi dali. Moc dobrý lidi to byli, starší lidé. Ráno mi dali zase najíst. On se šel převlíknout do uniformy, byl to policajt, a povídá: ‚Tak, děvče, teď nám řekni po pravdě: kam jedeš, proč jedeš a co se ti stalo, že jedeš?‘ Tak jsem jim to všechno vypověděla, že mě v továrně vyhodili a bála jsem se jet domů. Já jsem nevěděla, že mě dali naši hledat rádiem. Pak řekl: ‚A chceš se vrátit domů, nebo chceš jet na to Slovensko?‘ Řekla jsem, že domů nepůjdu. ‚A chtěla bys pracovat tady u nás?‘“ Jedna selka z Cerekvice nad Loučnou potřebovala pomocnici do maštale. Druhý den s pamětnicí zašla na pracovní úřad do Litomyšle a Anna Tomíšková u nich začala sloužit.

„To mi šlo na šestnáctý rok. Byla jsem u nich ráda, měla jsem to tam mnohem lepší než doma. To byli dobří hospodáři. Ale v tom padesátém roce dostali hospodáři podmínku, že musejí dát dobytek do družstva a vstoupit tam, nebo propustit zaměstnance a dělat si na svém sami. Ale oni nechtěli do družstva, tak nás propustili a já jsem pak jela dělat na šachtu.“

Zpátky na severu

V dole pracovala jako mazačka spolu se svým otcem bagristou. Práce na bagru ji bavila, ale ze zdravotních důvodů musela skončit. „Když mi přišli na epilepsii, tak už mě potom dali do kanceláře uklízet, už jsem nemohla být na bagru. Na bagru to bylo lepší. Pracovala jsem ale všude ráda.“

Na pobyt v Ervěnicích vzpomíná s láskou. „To byla pěkná vesnice, zahrady, když byly ovocné stromy v plném květu, tam bylo hezky.“ Seznámila se tam také se svým budoucím manželem. Ostatně manželství hodnotí pamětnice svérázně: „Nebylo to tak nejhorší, dalo se to vydržet. Přece se nebudu pro každou pitomost rozvádět, jako to dělaj dneska.“

Když staré Ervěnice v roce 1959 ustoupily těžbě, přestěhovali se manželé do Nových Ervěnic. Vychovali spolu tři dcery. Když manžel pamětnice zemřel, odstěhovala se do Jirkova. Pracovala v domově důchodců nebo jako uklízečka ve spořitelně. Do důchodu odešla v roce 1988. Anna Tomíšková má pět vnuků a jednu vnučku. Stará se ve městě o květiny, neztrácí smysl pro humor, a když si náhodou nemůže na něco vzpomenout, přiznává: „Já kdybych někde našla chytřejší hlavu, tak okamžitě tuhle hodím kočkám.“

Příběh Anny Tomíškové byl natočen s laskavou finanční podporou statutárního města Chomutov.