„Studoval jsem Ženevskou univerzitu, sociologii, ale nedostudoval jsem to. I když jsem měl permanentní kontrakt, po pěti letech mi soudruzi řekli, že v zahraničí smím být jen pět let a musím se vrátit domů. Podal jsem výpověď. Nabízeli mi, abych emigroval, byl o mne zájem. Věděl jsem, že tady mám rodinu, měl jsem tady bráchu, on měl taky rodinu. Vím, co se stávalo koncem padesátých let s rodinami emigrantů, že dostali flastr a že si už neškrtly. Nechtěl jsem, aby kvůli mně někdo doma trpěl.“
„Ač komunista, tak jsem se stal nepřítelem komunistů. Po pěti letech pobytu venku jsem se dostal k informacím, které jsem tady neměl. Dozvěděl jsem se o Gulagu, o všech těch zvěrstvech. Pochopil jsem, že rozdíl mezi komunismem a fašismem není zas tak velký, že jsou to diktatury, jen mají trochu jinou ideologii. […] Zapojil jsem se do toho, co vyústilo v pražské jaro, a zapojil jsem se intenzivně do všech aktivit, stal jsem se místopředsedou jednoty právníků.“
„Když mi dávali pas na ministerstvu zahraničí, tak mne požádali, abych jim pomáhal s informacemi, kam se nedostanou naši diplomati. Později jsem se dozvěděl, že to byla rozvědka Státní bezpečnosti. Tehdy jsem byl pravověrný komunista, tak jsem to považoval za práci pro vlast, byla to rozvědka, tedy žádný donášení na lidi, ale sledovat, jestli nejsou nějaké akce připravované proti Československu nebo jestli by se mohlo Československo účastnit. To, co dělají běžně diplomati. V té době se k tomu naši diplomati nedostali, oni je izolovali.“
„Z 220 vybrali 50 [uchazečů]. Sem přijel kdosi a udělal s námi písemný test a ten si odvezli do Ženevy. Z toho vybrali devět a s námi udělali ústní pohovory, vybrali pro generálního ředitele ILO tři lidi, nějakého soudce z Plzně, nějakého člověka ze Svazu mládeže a mne. Komunisti prosazovali toho ze Svazu mládeže, oni chtěli toho soudce, ale on byl národní socialista, to bylo pro naše komunisty nepřijatelný. Já jsem byl komunista, sice jen řadový, ale byl jsem odborný asistent, uměl jsem dobře anglicky a trochu francouzsky, takže to padlo na mne a odjel jsem na pět let do Ženevy.“
„Vyrostl jsem v Číně a Asiaté mne považují za největšího Asiata mezi Evropany. Když jsem mezi nimi, tak se chovám jako jeden z nich. Jsem mezi nimi vyrůstal patnáct let. […] Nikdy mne neuvidíte se nesmát. I když je mi zle, budu se usmívat. To mám od Číňanů. Neuvidíte mne si stěžovat, i když mne něco bolí. Oni říkají, že když si stěžujete, tak raníte své přátele a děláte radost svým nepřátelům. A to je nevhodné.“
Prof. JUDr. Igor Tomeš se narodil v roce 1931 v Brně. Jeho dědeček Karel Tomeš vykonával v letech 1925‒1935 funkci brněnského primátora, jeho otec pracoval jako obchodní zástupce Škodovky. V letech 1932‒1936 a 1939‒1946 žil s rodiči v Hongkongu, Šanghaji a jiných místech Dálného východu. Po návratu do Československa vystudoval anglické gymnázium v Praze a v letech 1951‒1955 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Za studií vstoupil do KSČ a po absolutoriu získal místo odborného asistenta na katedře pracovního práva UK. V letech 1959‒1963 působil jako zaměstnanec Mezinárodní organizace práce v Ženevě. Po návratu do Prahy se v roce 1966 habilitoval jako docent v oboru pracovního práva a sociálního zabezpečení. Politicky se angažoval v době pražského jara, v lednu až září 1968 předsedal fakultnímu výboru KSČ. V roce 1970 musel z fakulty odejít, po roce nezaměstnanosti pracoval jako sociolog a právník v Technicko-ekonomickém ústavu hutního průmyslu. V letech 1989‒1991 vykonával funkci náměstka ministra práce a sociálních věcí. V roce 1992 spoluzakládal s Jiřinou Šiklovou Katedru sociální práce na FF UK, kde dodnes působí. Prof. JUDr. Igor Tomeš zemřel 23. března 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
