Ing. Pavel Tomek , CSc.

„Takže táta byl ostražitý a přece jen měl strach. Takže na tuto tiskovou konferenci s těmi novináři o obnovení sociální demokracie mě poslal a řekl mi, abych si tam sedl a on že bude naproti se dívat, a když to bude vypadat dobře, tak že tam přijde. My jsme tam tedy přišli a oni vám tam byli samí od StB. Někteří ti lidé ještě věděli, kdo je kdo, a tak říkali, že tady to má celé obsazené ministerstvo vnitra. Pak se tedy řeklo, že se ta tisková konference odkládá na neurčito, my jsme odešli a vím, že ještě s mámou jsme na 1. května udělali transparent: OBNOVTE SOCIÁLNÍ DEMOKRACII. A s tímto transparentem jsme šli. A teď jsme viděli, že je to blbé. Ten První máj roku 1968 byl príma. Bylo to na Příkopech a byl tam Dubček a tak. Ale tohle heslo bylo nějak moc. Tak jsme ho hodili ze Švermova mostu do Vltavy.“ – „Nikdo se k vám nepřidal?“ – „Nikdo.“

„Já myslím, že jsme ho nakonec natolik přesvědčili, že v tom květnu začal obnovovat sociální demokracii. Udělali takový dopis o tom obnovení sociální demokracie a my jsme obcházeli různé lidi a táta to taky obcházel. Například herci Voska a Kemr – ti byli strašně pro. Byli to lidi docela odvážní – Voska i Kemr. Pak se ale doškrábali ke Smrkovskému a ten je vyhodil, že je naprosto nemyslitelné, aby tady bylo více politických stran. A to byl takový ten jejich program, co měli. Ale i v té největší uvolněné perspektivě byla pro ně možná jen jedna strana, tedy komunistická, a žádná jiná. Pamatuji, že táta organizoval schůzky u nás doma. Chodil k nám pan Bechyně, to byl syn toho ministra Bechyněho, ten Přemysl Janýr, ten obnovoval sociální demokracii, a chystali tam ty materiály a připravili tiskovou konferenci na konec května 1968 na Žofíně.“

„Tenkrát byla taková akce, že mají jít lidi pěšky do práce a mají si dát trikoloru. Odpoledne pak zase pěšky z práce. My jsme šli s kolegy pěšky z práce a na náměstí Republiky, byl to 69. rok, byli milicionáři a začali strašně mydlit do těch lidí a myslím, že tam dokonce i někoho zastřelili. A my jsme začali utíkat tou Dlouhou třídou a ti milicionáři za námi, a úplně běsnili. Tak to jsme si říkali, že je to snad mnohem horší než ten rok 1968, protože teď do nás mydlí Češi. A policajti tedy taky ostrý, tak to jsme si říkali, že teď to asi začne být blbý.“

„A táta říkal, že ho například přinutili, aby říkal ‚zvrat‘. Nechápal, proč by měl říkat ‚zvrat‘, když je to i gramaticky blbost. Jakýpak ‚zvrat‘. Takže ten vyšetřovatel, který to s ním nacvičoval, ho vždycky opravil, že neřekl zase ten ‚zvrat‘. Skutečně v té žalobě tam je, že připravoval ‚zvrat‘. A pak taky si tam řadu věcí doplnili. Třeba ten pan doktor Kovařovic u té rehabilitace řekl, že spoustu z těch věcí vůbec neřekl. U toho procesu jako jeden z mála řekl, že se necítí vinen a že to, co tam je, naprosto nedává podklad k tomu, aby se cítil vinen vlastizradou. Ale v tom rozsudku je, že všichni přiznali účast na vlastizradě a všichni se cítí vinni. Formulace si tedy dělali, jak chtěli...“

„Ze dne na den byla absolutně bez prostředků, protože žádnou rezervu táta neměl a ani si ji nedělal. Najednou měla doma jen asi šedesát korun. Příbuzenstvo se na nás tedy složilo. To bylo obecné – že pro manželky politických vězňů nastaly krušné časy. Spousta manželek to taky nevydržela a rozvedly se. Měly svým způsobem těžší situaci než samotní vězni. Většina z nich na to nebyla připravená, neměly prostředky na ufinancování rodiny. Nedostaly zaměstnání. Naše máma asi tři roky pletla čepičky, ale na nějaké jiné jméno, takže přes někoho jiného. Po třech letech, asi v roce 1957, ji nakonec vzali z protekce v Komunálních službách města Prahy jako metařku. Zametala porůznu v Dejvicích, ve Střešovicích, v nejrůznějších místech. Já to znám, protože jsem jí chodil pomáhat. Dostala takový dřevěný vozík s velkými koly, který byl tak těžký, že ho nevystrkala, takže já jsem jí pomáhal.“