Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Tomek , CSc. (* 1943)

• narodil se 29. října 1943 v Praze

• otec JUDr. Pavel Tomek byl přednostou odboru ministerstva průmyslu a sociální demokrat

• otec nesouhlasil s nuceným sloučením ČSSD s KSČ v roce 1948

• v roce 1954 byl otec odsouzen k 22 letům odnětí svobody za údajnou velezradu

• pamětník nemohl z politických důvodů na střední školu

• vyučil se soustružníkem, dodělal si maturitu

• vojenskou službu absolvoval u Technických praporů (TP)

• v letech 1964 –1969 studoval ČVUT, fakultu strojní, obor obráběcí stroje

• během Pražského jara 1968 otci pomáhal s pokusem obnovit ČSSD

• v roce 1968 starší bratr Ivan emigroval do Kanady

• v letech 1969–1995 působil ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO)

• v roce 1990 byl jmenován ředitelem VÚOSO

• podnik VÚOSO a.s. zlikvidoval během kuponové privatizace Investiční fond

Otec v odboji

Ing. Pavel Tomek, CSc., se narodil 29. října 1943 v Praze do rodiny právníka JUDr. Pavla Tomka a jeho ženy Olgy, rozené Zemanové. Má o čtyři roky staršího bratra Ivana.

Rodiče se brali v roce 1936, oba studovali práva na Univerzitě Karlově, která Olga v posledním ročníku předčasně ukončila. Pavel po studiích nastoupil jako právník do obchodního oddělení brněnské Zbrojovky, jejíž ředitelství se v roce 1938 přesunulo do Prahy. Ve Zbrojovce působil po celou válku, kdy přešla pod správu nacistů a fungovala jako důležitý zdroj zbraní pro wehrmacht. Tomkovi žili v Praze 6 na Hanspaulce.

„Němci potřebovali, aby Zbrojovka fungovala i nadále co nejlépe, a proto příliš nezasahovali do personálního obsazení ve vedení. Zajímavé bylo, že dokázala financovat i odboj a exilovou vládu prezidenta Beneše v Londýně, a sice z prostředků z období před okupací, které měla v rámci depozit v nejrůznějších světových bankách. Tyto finance tedy zůstaly venku a nespadly do klína německé okupační mocnosti,“ vypráví Pavel, co ví od svého otce. Ten spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa, předával informace generálovi Václavu Šárovi, popravenému v roce 1941, a zprávy pro exilovou vládu. Otec vzpomínal také na Alberta Göringa, který byl mladším bratrem válečného zločince Hermanna Göringa. Albert Göring, jak se ukázalo, stál na opačné straně barikády. Zastupoval Zbrojovku společně se Škodou Plzeň v obchodních záležitostech a na rozdíl od svého bratra nebyl nacista. Díky svému postavení pomohl desítkám lidí ohroženým nacismem, zejména Židům, což uznal také československý poválečný soud.

Pavlův otec ve Zbrojovce působil do roku 1950. Poté pracoval na ministerstvu průmyslu s ministrem Gustavem Klimentem. „Byl to komunista, ale asi člověk hodný a laskavý. Vzal si z velkých firem šikovné lidi z managementu pro reorganizaci národního hospodářství. Táta byl sociální demokrat a bylo mu to blízké,“ vypráví pamětník. V letech 1953–1954 otec působil ve Výzkumném ústavu ministerstva průmyslu.

Sociální demokraté proti režimu

Rok 1948 ale nastartoval jiný směr. Komunistická strana a československá sociální demokracie se násilně sloučily, mnozí členové ČSSD následně emigrovali. I JUDr. Pavel Tomek měl možnost vycestovat, ale nakonec to neudělal. „Vzpomínám si na léto 1948, kdy jsme jezdili s naloženým autem po jižních Čechách, naši asi chtěli emigrovat, ale pak jsme se vrátili do Prahy,“ říká Pavel.

Jeho otec sloučení s KSČ neuznal a spolu s dalšími sociálními demokraty se začal scházet a debatovali o tom, jak situaci v zemi změnit. „V letech 1950–1953 skupina dala dohromady zprávu, analýzu, kterou sepsal otec. Šlo o návrh na změny a plány, jak je realizovat. Zprávu, o které zřejmě nepředpokládali, že by se mohla realizovat, chtěli dát k dispozici exilové ČSSD a poslat ji přes OSN (kde měli spojku) do zahraničí. Jenže se ukázalo, že tato spojka pracovala pro Státní bezpečnost, a ta začala skupinu sledovat,“ vypráví pamětník.

Zpráva vznikala v době, kdy se již konaly vykonstruované procesy a popravena byla Milada Horáková. „Z dnešního pohledu bylo jejich konání dosti naivní. I maminka, která se o politiku zajímala stejně jako otec, otci v tomto duchu zřejmě domlouvala. Byla větší realistka,“ říká Pavel.

Zůstalo jim doma šedesát korun

Když otce v listopadu 1954 zatkli, bylo pamětníkovi jedenáct let. „Byla u nás Státní bezpečnost a maminka mě poslala, abych si šel hrát. Řekl jsem provokativně, že si jdu hrát s těmi americkými vojáky do garáže. Policajti se přišli podívat, co je tím myšleno. Hrál jsem si jen s malými cínovými vojáčky,“ vzpomíná Pavel.

Olga Tomková se po manželově zatčení ocitla se dvěma dětmi ze dne na den bez prostředků. Žádná rezerva doma nezůstala. Bylo takřka pravidlem, že manželky politických vězňů balancovaly nad existenční propastí. Mnoho manželek to neustálo a rozvedly se. Byly svým způsobem v těžší situaci než samotní vězni. Neměly prostředky na financování rodiny, ocitly se na okraji společnosti, známí se jim raději vyhýbali a nedostaly ani práci. „Máma najednou měla doma jen šedesát korun. Složilo se na nás příbuzenstvo. Pak asi tři roky pletla čepičky, ale na nějaké jiné jméno. Poté, asi v roce 1957, ji nakonec vzali, zřejmě z protekce, v Komunálních službách města Prahy jako metařku. Zametala porůznu v Dejvicích, ve Střešovicích a na nejrůznějších místech. Chodil jsem jí pomáhat, na rozdíl od mého bráchy, který se zřejmě trochu styděl. Pomáhal jsem jí s takovým dřevěným vozíkem s velkými koly, který byl tak těžký, že ho sama nevystrkala,“ vypráví Pavel.

Studovaná žena, která ovládala francouzštinu a angličtinu, zametala čtyři roky a ve své sociálně neadekvátní roli zažívala absurdní situace. „Ale matka byla spokojená. Duševně si odpočinula. Byla venku a v pohybu, což měla ráda. V zimě ráno vstávala brzy kvůli odklízení sněhu a ve tři odpoledne už byla doma. Uměla vytvořit solidní rodinnou atmosféru. Navíc jsme bydleli v krásném velkém bytě s výhledem na Hradčany a velmi nízkým nájmem, v prvorepublikové vile vytvořené architektem Štiplem. Chtěli nám ho vzít pro nadměrné metry, ale maminka ho uhájila. Soudružkám, které se na byt chodily dívat, ho rozmlouvala, že je tam hodně oken na mytí, je to nepraktické a tak podobně,“ vypráví pamětník. Žili velice skromně. Šetřili, kde se dalo, ale přesto se prý necítili nijak omezení ani ukřivdění. Brali věci, jak jsou.

V Jáchymově mu bylo paradoxně lépe než v Ruzyni

Otec Pavel Tomek dostal trest odnětí svobody 22 let v kauze Josef Šádek a spol. V procesu s touto pražskou ilegální skupinou bylo odsouzeno pět bývalých špiček ČSSD pro trestné činy velezrady, případně vyzvědačství k trestům odnětí svobody 14–22 let. JUDr. Pavel Tomek tedy dostal nejvyšší sazbu. Rozsudek padl v dubnu 1955 a propuštěni byli v roce 1960 na základě prezidentské amnestie.

Pavel Tomek prošel několika pracovními tábory, nejdéle byl v jáchymovských uranových dolech, a to na Rovnosti a Barboře a také v Bytízu. V dolech se prý naučil nejvíce řemesel, a i když tam zažíval hodně krušné chvíle, Jáchymov prý byl snesitelnější než například věznice v Ruzyni, kde byl zavřený v cele. V Jáchymově pracoval s radioaktivním materiálem bez ochranných pomůcek, což se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Zemřel předčasně na nemoc z ozáření.

„Maminka nepočítala, že tam otec zůstane 22 let. To by asi nezvládla. Nevěřila totiž, že by komunismus mohl trvat tak dlouho,“ říká Pavel. Pro všechny byla doba otcova uvěznění jistě nejtěžších šest let, což nejvíce pociťovali při návštěvách otce. „Bylo to těžké psychicky. Maminka se snažila působit na otce optimisticky a o totéž se snažil i táta. Vždycky se na to dobře připravila. Hezky se upravila, a aby vyvážila ten stres, zpříjemnila návštěvu v Jáchymově tím, že jsme se ubytovali v Karlových Varech v hotelu Pupp – tehdy to bylo vlastně docela levné – a dali jsme si tam skvělé jídlo, které jsme si jinak nedovolili za celý rok,“ vypráví pamětník.

Vyučil se soustružníkem

Pavel se jakožto syn politického vězně i přes svou inteligenci nemohl po základní škole hlásit na střední školu. Dostal doporučení leda tak na kominíka. Nakonec za doprovodu svého bratra šel na pohovor do ČKD Stalingrad, kde hledali učedníky a Pavla zde přijali. Vyučil se soustružníkem, udělal si následně maturitu, a jak říká, učení mu dalo velice mnoho a vůbec na to nevzpomíná špatně.

Pamětník navštěvoval městskou stanici mladých turistů, kterou vedli bývalí skauti. Od poloviny padesátých let prováděli nejrůznější recese, na tehdejší dobu dosti odvážné. „Například jsme na jednom náměstí odhalovali sochu švédského vědce. Bylo to asi v roce 1958. Jeden můj kolega udělal takovou sochu, tu zahalil a měl projev o díle a životě tohoto fiktivního švédského vědce. Tu jednu část pronesl ve švédštině, kterou vůbec neuměl a snažil se ji napodobovat. Lidi se tam začali srocovat a postupně se dovtípili, že je to recese, a měli z toho srandu. Ale policajti to neměli rádi a byli hodně ostražití,“ vypráví Pavel.

S tátou jsme se už skoro neznali

V roce 1960, když se jednoho květnového dne vrátil odpoledne domů, zcela nečekaně se tam shledal se svým tátou, kterého pustili na amnestii prezidenta Novotného. Kromě krátkých návštěv jednou za půl roku se po šesti a půl letech prakticky neznali. „Zpočátku jsme pociťovali vůči sobě vzájemný ostych. Vím, že někdy už se vztah nenaváže, ale my jsme se otcem nakonec velice sblížili. Otec pro mě byl vzor. Vážil jsem si ho,“ říká pamětník. Po propuštění byl JUDr. Tomek metařem, stavebním dělníkem a myčem aut. Až od roku 1965, kdy se politická situace uvolnila, začal pracovat jako technický překladatel do francouzštiny na volné noze.

Dostal se na ČVUT

Pavel absolvoval vojnu jakožto „politicky nespolehlivý“, stejně jako jeho bratr, beze zbraně u Technických praporů (TP). Po návratu z vojny, již v době politického uvolňování, se v roce 1964 dostal na ČVUT, fakultu strojní, obor obráběcí stroje. V experimentálním středisku ve Veletržním paláci testovali obráběcí stroje. „Otce tyto věci hodně zajímaly, chodil tam za mnou, já jsem mu to vysvětloval a z něj se pak stal velký expert na překlady z češtiny do francouzštiny v oboru obráběcích strojů. Strojimport měl obrovský vývoz,“ říká pamětník, který se s otcem sblížil i díky společnému zájmu o tento obor.

Transparent „Obnovte sociální demokracii“ jsme hodili do Vltavy

V době Pražského jara v roce 1968, kdy se reformní komunisté snažili o liberalizaci společnosti, byl otec velmi ostražitý. Propuštění na amnestii znamenalo, že je stále v podmínce. „My s bráchou a maminkou jsme situaci viděli optimističtěji a nakonec jsme ho natolik přesvědčili, že v květnu 1968 začal obnovovat sociální demokracii. Sepsali dopis o obnovení sociální demokracie. Obcházeli jsme s tím různé lidi, táta také. „Byli mezi nimi například herci Josef Kemr a Václav Voska, ti byli nadšení. Josef Smrkovský, nově zvolený předseda Národního shromáždění Československa, je ale vyhodil, že je naprosto nemyslitelné, aby tady bylo více politických stran. I v té nejuvolněnější perspektivě byla možná jen jedna strana, tedy komunistická, a žádná jiná,“ vypráví Pavel.

V době Pražského jara k nim domů chodili otcovi soukmenovci, například Zdeněk Bechyně, Přemysl Janýr a další, a připravovali tiskovou konferenci o obnově ČSSD, která se měla konat v květnu 1968 na Žofíně. Pamětník se nakonec na místo, kde se tiskovka měla konat, dostavil jako předvoj svého otce. „Přece jen měl strach. Poslal mě tam, abych si tam sedl a on že bude naproti a sledovat. Když to bude vypadat dobře, tak že tam přijde. Když jsem tedy na tiskovku přišel, byli tam samí lidé od StB. Poznali to ti, kteří ještě věděli, kdo je kdo. Říkali, že tady to má celé obsazené ministerstvo vnitra. Tiskovka se tedy odložila na neurčito a odešli jsme,“ vypráví Pavel. Obnovení sociální demokracie bylo zkrátka nemyslitelné. O tom se ostatně přesvědčil pamětník i s maminkou na oslavách Prvního máje, když vyšli do ulic s transparentem „Obnovte sociální demokracii“. „Ten První máj roku 1968 byl prima. Bylo to na Příkopech a byl tam Dubček a tak. Ale tohle heslo bylo nějak moc. Nikdo se k nám nepřidal. Tak jsme ho hodili ze Švermova mostu do Vltavy,“ vzpomíná Pavel.

Otce jsme přemluvili a vrátili jsme se do Prahy

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 proběhla, zrovna když byl pamětník na brigádě v německém Dortmundu. Od roku 1965 trávil prázdniny na praxi po Evropě, kde se často přemísťoval stopem, pravidelně. V Dortmundu zažil vlnu solidarity s Československem, když tam lidé vyšli na náměstí. Setkal se také s německým spisovatelem Günterem Grassem, který ho jakožto studenta z Československa pozval na tribunu. Pavel na tribuně vysvětlil, že jde o okupaci a Čechoslováci ji nechtějí.

V této době soumraku za pamětníkem přijel otec a společně i s maminkou se sešli v Paříži. Otec chtěl emigrovat, protože se pochopitelně bál, že ho opět zavřou. „Maminka byla ale bojovnice a do emigrace se jí nechtělo. Mně zbýval poslední rok na technice. Měl jsem hodně procestováno po Evropě stopem, kde jsem se setkával s emigranty z roku 1948. Vyprávěli mi o sobě a připadali mi rozpolcení. Nevěděli, jestli se rozhodli dobře, nebo špatně. Jejich zkušenost mě od emigrace odrazovala. S matkou jsme nakonec otce přemluvili a vrátili jsme se do Prahy v říjnu 1968,“ vypráví Pavel. Do Kanady emigroval jeho bratr Ivan.

Teď do nás mydlili Češi

Pamětník absolvoval ČVUT v roce 1969 a zahájil svoji kariéru ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO). Vzpomíná na první výročí sovětské okupace v srpnu 1969.

„Tenkrát byla taková akce, že mají jít lidi pěšky do práce a z práce a do klopy si mají dát trikoloru. Když jsme šli s kolegy pěšky z práce, na náměstí Republiky byli milicionáři a začali strašně mydlit do těch lidí. Myslím, že tam dokonce i někoho zastřelili. Utíkali jsme tou Dlouhou třídou a milicionáři za námi úplně běsnili. Tak to jsme si říkali, že je to snad mnohem horší než ten rok 1968, protože teď do nás mydlí Češi. Tušili jsme, že teď to začne být blbý,“ vzpomíná Pavel.

Kuponové privatizaci jsem fandil, ale nebylo to dobře vymyšlené

Pavel Tomek ale období normalizace podle svého vyprávění přestál bez vážnějších komplikací, nepočítáme-li, že mu z politických důvodů byla na tři roky pozastavena možnost obhajoby kandidátské práce. Vědeckou hodnost kandidáta věd mohl obhájit až v roce 1988.

Nutno dodat, že ze spisů nalezených v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že byl od počátku sedmdesátých let sledován a prověřován StB, načež mu zablokovali soukromé i služební cesty do kapitalistických zemí kvůli nenahlášeným  stykům s cizinci ze Západu. V roce 1985 ho vytipovali jako kandidáta a snažili se ho získat ke kontrarozvědné činnosti týkající se jeho oboru. Odmítal však StB podávat informace o lidech a odmítal pravidelné konspirační schůzky, nakonec na ně přestal docházet a příslušníci StB se rozhodli „spolupráci“ s ním ukončit a jeho spis odložit do archivu na pět let...  

Ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO) působil do roku 1990 jako zaměstnanec a v roce 1990 byl jmenován jeho ředitelem. Výzkumný ústav pod jeho vedením úspěšně prošel první vlnou privatizace a v roce 1991 prošel transformací na akciovou společnost VÚOSO a.s. Většinu akcií při kuponové privatizaci postupně nabyl Investiční fond. Ten dosadil v roce 1994 svého nového ředitele, jehož úkolem bylo podnik utlumit, zaměstnance propustit a realizovat prodej lukrativních nemovitostí, které k VÚOSO a.s. patřily. Původní expertní týmy nenávratně zanikly.

„Kuponové privatizaci jsem velice fandil, ale nebylo to dobře vymyšlené. Nikomu bych to nevyčítal, protože to byla věc úplně nová a nikdo dost dobře nevěděl, jak to udělat, a šlo o to, aby to bylo hlavně rychlé. Bohužel ty ztráty a to, co se rozkradlo, byly podle mě nadměrné. Ztráty do pěti šesti procent jsou úměrné, ale tady byly ztráty v desítkách procent a neprávem zanikly celé firmy. To se, myslím, nemělo stát,“ říká Pavel Tomek. S odstupem času vidí, že i ČSSD, které kvůli otci velice fandil, nakonec selhala.

Rehabilitace

Pamětníkův otec se dočkal rehabilitace v plném rozsahu v roce 1992, třináct let po své smrti. Příbuzní byli finančně odškodněni. Do té doby ani on, ani nikdo z rodiny neviděl ani rozsudek. Proces s ním byl prokazatelně vykonstruovaný.

„Táta říkal, že ho například přinutili, aby říkal ‚zvrat‘. Nechápal, proč by měl říkat ‚zvrat‘, když je to i gramaticky blbost. Jakýpak ‚zvrat‘. Takže ten vyšetřovatel, který to s ním nacvičoval, ho vždycky opravil, že neřekl zase ten ‚zvrat‘. Skutečně v té žalobě je, že připravoval ‚zvrat‘. A pak si taky řadu věcí doplnili. Táta už se k tomu vyjádřit nemohl, už byl po smrti, ale například JUDr. Josef Kovařovic u té rehabilitace vypovídal, že spoustu z těch věcí vůbec neřekl. U procesu v tom roce 1954 jako jeden z mála řekl, že se necítí vinen a že to, co tam je, naprosto nedává podklad k tomu, aby se cítil vinen vlastizradou. Ale v tom rozsudku je, že všichni přiznali účast na vlastizradě a všichni se cítí vinni. Formulace si tedy dělali, jak chtěli...“ říká na závěr Pavel Tomek.