Zdenka Tesařová

„Teď já o Središti. My jsme se, Češi, vždycky sbírali okolo kostela a u školy a drželi se pospolu, až když jsme začali chodit se Srby v druhém stupni, začali jsme se kamarádit. V té nedělní škole učili nás písničky, básničky k Vánocům, večír jsme zpívali u stromečku v knihovně, děti dostávali malé balíčky, nějaké ovoce, sušenky a bonbony k Vánocům. Byl Mikuláš, rodiče nebo sousedi byli Mikulášem, chodili tam, kde věděli, že jsou děti. Večír před Mikulášem děti dávaly punčochy nebo boty na okna, na Štědrý den se zdobil stromeček. Chodívalo se na táčky a na dračky v zimě. Kde bylo hodně peří, sousedi volali o pomoc, dralo se peří do půlnoci, děti si hrály, muži pili víno, hráli karty, paní, která byla hospodyně, nachystala buchty a koblihy. Jestli se neskončilo ten den, chodilo se, kolik dní bylo nutné, a potom se šlo k druhé hospodyni, která tě pozvala. A když byly Velikonoce, v pondělí jsme šli gratulovat příbuzným a sousedům, jako dítě dostal bys nějaké vajíčko, nějaký bonbon anebo dinár, a chlapci chodili do domů, kde bydlely holky, šlehat, měli z vrby upletený proutek, pak na odměnu dostávali barevná vajíčka a bonbony."

„Já jenom vím, že můj táta byl u partyzánů, a vím, že matčin dědeček byl německý voják, to když bylo Rakousko-Uhersko, i on se ve válce ztratil, víc ho nikdy nenašli. Protože on byl německý voják, když válka skončila, jeho rodinu odehnali do logoru (lágru) a všechno jim vzali. Vzali jim území, stavení, všechno, i matčin bratr první emigroval do Německa, protože neměli nic, všechno jim vzali, tak oni odešli. A moje babička, protože byla už vdaná, tak ona zůstala jediná ve Središti.“