„...takže ty peníze, marky a valuty, tak nás vzali dozadu a tam měli ty své věci, vypadalo to, jako kdyby si přijeli nakoupit na dovolenou... teď nevěděli, co chci... tak jsme s tou švagrovou šly na základnu UNPROFOR a tam byl sympatický fousatý kapitán a s ním jsme řešili, jak se dostanu do Čech. Dokonce pro mne sháněl i helikoptéru, cesta do Záhřebu byla zavřená a jediná cesta otevřená byla do Bělehradu, ale to byl manželův nepřítel...“
„Prohledali nás, museli jsme vystoupit, a hlavně je zajímaly naše pasy. Naštěstí jsem tam neměla napsáno, že jsem provdána za Bosence a za muslima, že jsem nebyla občan Bosenské republiky, tak mne zachránilo to naše občanství. Ještě zajímavé bylo, že jsem ten pas měla vlastně propadlý, že už neplatil, takže jsem nevěděla, jak to dopadne. Oni si nás prohledali, všechno zkontrolovali, pak si vystoupili, abychom mohli jet dál... tak jsem si říkala dobré, třeba už to bylo všechno, třeba se nic nebude dít... no, jenomže jsme popojeli deset kilometrů a museli jsme znovu zastavit a zase se to celé opakovalo. Byla tam jiná hlídka, asi pět vojáků, zase takové ty zvláštní výrazy, jako by někoho hledali...“
„Tam mi hodně pomáhala švagrová... život fungoval dále i s těmi horšími věcmi... přišel rok 1992, kdy se to vyhrotilo incidentem v Mostaru, najednou se situace zhoršila, vypnuli nám televizi, nejhorší bylo, když mi řekli: ‚No, já si myslím, že už Čechy nikdy neuvidíš... jako mladý si to člověk moc neuvědomuje, že se může něco stát... naučila jsem se i dojit krávu, protože tchyně mi řekla: ‚Chceš mlíko? Jestli chceš mlíko, tady máš krávu...‘“
Celé nahrávky
1
Škola: ZŠ J. A. Komenského Karlovy Vary, 23.03.2015
Jindřiška Burzičová se narodila 17. června 1969 v Karlových Varech. Vyučila se švadlenou a v roce 1987 začala pracovat v podniku Triumf. Po sametové revoluci se seznámila se svým budoucím manželem, původem z Bosny. V roce 1991 si ho vzala a odcestovala s ním do jeho rodného městečka Kulen Vakuf v Bosně. Manžel měl tříletou dceru z prvního manželství. 10. července 1991 se jí v Bihači narodila dcera. Místní poměry se zhoršily v souvislosti s incidentem v Mostaru. Pamětnice se dvakrát pokusila z Bosny odejít, ale nikdy se jí to nepodařilo. Jízdenky jí nakonec zajistil Červený kříž. Když přijeli k Bělehradu, museli vystoupit, dát ruce nad hlavu a absolvovat prohlídku. Ve městě našla Jindřiška Burzičová další stanici Červeného kříže, kde jí sehnali lístky až do České republiky. Žije se svou dcerou v Karlových Varech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
