Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Tesařová (* 1948)

• narozena 2. prosince 1948 ve Velikém Središti v tehdejší Jugoslávii

• příslušnice české menšiny

• vystudovala učitelskou fakultu

• po dokončení studia začala pracovat v České vesnici (Češko Selo)

• následně působila v Dupljaji a Kusići

• před odchodem do důchodu učila ve škole v Belé Crkvi

• uchovala si aktivní znalost českého jazyka

Zdenka Tesařová se narodila 2. prosince 1948 ve Velikém Središti v bývalé Jugoslávii jako nejstarší z pěti dcer v rodině Kocabových. Ve Velikém Središti fungovala česká škola, kterou Zdenka navštěvovala na prvním stupni základní školy, potom pokračovala výuka v srbštině. Pamětnice je z evangelické rodiny. „Každou neděli jsme se scházeli v kostele a měli v osm hodin nedělní školu (věrouku) pro děti. Vedle kostela bylo takové stavení, kterému jsme říkali knihovna, a tam byly lavice, tam jsme měli věrouku.“  

Z Velikého Srediště odešla na pedagogickou školu do Celje ve Slovinsku, rok poté pokračovala ve studiu v banátském Vršci. Po dokončení školy našla práci v nedaleké České vesnici (Češko Selo) v tzv. Abliánu, kde hledali učitelku se znalostí českého jazyka. Životni cesta ji vedla do Dupljaje a Kusiće a poslední léta svého působení jako učitelka strávila v Belé Crkvi.

O světových válkách

„O druhé světové válce mi nic nevyprávěli, jenom vím, že můj táta byl partyzán a že matčin otec byl německý voják v době Rakouska-Uherska. On se ve válce ztratil a nikdy ho už nenašli. Když skončila válka a přišli Rusové, moji babičku se syny odehnali do lágru a všechno jim vzali – území, stavení, všechno, protože on byl německý voják. Matčin starší bratr pak s dcerou emigroval do Německa, protože už neměli nic, všechno jim vzali, a moje babička, protože byla už vdaná, zůstala jediná z rodiny. Jedna tátova sestra odešla do Bělehradu, druhá do Slovinska do Celje, a od třetí sestry syn a dcera odešli do Kanady, tak ve Središti nezůstal už žádný z naší rodiny, jenom hroby tam máme.“

Seznámení s manželem a změna práce

O seznámení s manželem Zdenka vypraví: „S manželem jsem se seznámila v Českém Sele, když jsem tam přišla pracovat. Tenkrát nebylo jako teď, nemáš cestu, ani jeden obchod, v tom konkursu bylo, že musíš bydlet ve vesnici, zůstávala jsem v rodině Bůžků a potom u Vojtů a nakonec u Leksů. A potom když se škola zavřela, nebylo už dětí, přišli jsme do Belé Crkve a já jsem dostala práci v Dupljaji. Ani to nebylo lehký, zase jsem jezdila do Jasenova a v Jasenovu jsem měla jedno kolo u jedné kolegyně. Nejhorší bylo, když byla zima a podzim, pršelo, bláto, projelo auto, pošplíchalo tě, přišla jsem do školy a nevěděla jsem, jestli se mám umejvat, nebo se mám sušit nebo jít pracovat. Potom zas byl konkurs v Kusiči. Tam to bylo jednodušší.“

Vzpomínka na Veliké Srediště

„Češi se ve Velikém Središti sbírali okolo kostela a u školy a drželi se pospolu. Až když začali chodit se Srby na druhém stupni, začali se kamarádit. V té nedělní škole je učili písničky, básničky k Vánocům, večír zpívali u stromečku v knihovně, děti dostávaly malé balíčky, nějaké ovoce, sušenky a bonbony k Vánocům. Byl Mikuláš, rodiče nebo sousedi byli Mikulášem, chodili tam, kde věděli, že jsou děti. Večír před Mikulášem dětí dávaly punčochy nebo boty na okna, na Štědrý den se zdobil stromeček. Chodívalo se na táčky a na dračky v zimě. Kde bylo hodně peří, sousedi volali o pomoc, dralo se peří do půlnoci, děti si hrály, muži pili víno, hráli karty, paní, která byla hospodyně, nachystala buchty a koblihy. Jestli se neskončilo ten den, chodilo se, kolik dní bylo nutné, a potom se šlo k druhé hospodyni, která tě pozvala. A když byly Velikonoce, v pondělí jsme šli gratulovat příbuzným a sousedům, jako dítě dostal bys nějaké vajíčko, nějaký bonbon anebo dinár. A chlapci chodili do domů, kde bydlely holky, šlehat, měli z vrby upletený proutek, pak za odměnu dostávali barevná vajíčka a bonbony.“

Nyní je paní Tesařová v důchodu. Českou republiku uviděla poprvé až v seniorském věku, přesto český jazyk nikdy nezapomněla.