„To už potom pomaličku utichalo, protože se začali mezi nimi mísit tady ti… To byli Lidová milice, civilisti ale s puškami, s flintami. Tak už lidi se potom aj báli, tak už neříkali nic. A byl večer a byla přehlídka Lidových milicí. A těch bylo, jak vám říkám, celá republika, těch bylo moc. Takže ti lidi už věděli, že už se nedá nic dělat. Bude zle. Nikdo už si nic potom nedovoloval. Napřed byly různý šarvátky a to všechno, ale to potom utichlo.“
„Protože jsme byli Češi, tak jsme měli volnost. Ale oproti nám byli kousek dál ubytováni Poláci, a jelikož Polsko válčilo s Němci, tak to měli horší. Měli stanovené, dokdy musí být večer doma a žádný potulování po venku jak my, to nebylo…“
"Přišel další Němec. Ten už byl v civilu, v kožeňáku. Ten nás vedl až do prvního vagónu. Ten vagón (vlak pozn. red.) měl takových 7-8 vagónů, takže to je dost metrů. Zavřel nás do kupé, sedl si a teďka, jak jsme tak seděli, on říká ,Ein Moment' a vyběhl a utíkal zpátky, vypadalo to, jako kdyby něco zapomněl, nějaký dokument nebo něco. Utíkal zpátky. A já jsem se tak z toho okna díval, tak jsem se nahnul a už jsem viděl, že je několik vagónů daleko. Já říkám tomu, říkám mu ,Pojď utečem', on ten kluk říká ,Já nevím, já nevím'. Říkám ,Já se nerozmýšlím, pojďme, než odtud doběhne a zpátky, my budeme pryč'. On nešel, já jsem vyběhl, přeskočil jsem tam ty... tehdy, abych k tomu řekl, dneska jezdí jeden vlak za druhým na nádraží, tehdy jezdil jeden dva vlaky a dlouho nic. V Břeclavi na nádraží je velký nástupiště, široký. Naproti tomu nástupiště z druhé strany byla továrna na gumový zboží, ta je tam, myslím, dodnes. Já jsem přeskákal všechny ty koleje. Já jsem slyšel píšťalku, ale těžko vím, jestli píská průvodčí na vlak, nebo jestli píská... to nevíte. Já jsem u tý zídky, ta zídka byla taková nízká. Já jsem přeskočil zídku a přeběhl jsem dvůr a utekl jsem dál."
"My jsme byli tam volní jako Češi. Nás tam bylo hodně, několik stovek. Ale takový, co byli Poláci, ať už ženský nebo chlapi, tak ti měli všechno omezený. Poněvadž Polsko s Německem válčilo. Ale my ne, my jsme se dali jako zadarmo. To byl prezident Hácha. Z jedné strany se na toho Háchu nadávalo, ale z druhé strany, kdybychom bojovali, tak nás rozbili letadlama, vším. Tak bychom se neubránili. Ten nás, jak se říká, zachránil v této věci."
"A já jsem tam přišel. Nám ukradli ještě, když byli Němci, kola. Já jsem tam přišel a teď jsem tam viděl na tom vozu, tam bylo kolo. Teď kola byly naházený, plný vůz. Já jsem přišel.. Tomu nadporučíkovi, tomu ruskýmu, já mu říkám, aby mi dal jedno a on ,Já vodku'. Já jsem věděl, že táta má zakopaných 10 litrů slivovice, že tam má. Tak dobře. Tak mu říkám jo, pojedeme se mnou. Tak jsme šli. Tam stály ty vozy, to stálo ještě pořád za vodou, pač nemohli jet... tak on šel se mnou, došli jsme sem dom. Já říkám tátovi ,Táto, on nám dá to kolo, co tady máme, chce slivovicu'. ,Tohle není problém'. Nebyl problém, táta vlezl do sklepa, vykopal litr slivovice, dal mu ji. Ten poděkoval a šel pryč. A my jsme...to bylo 10-11 hodin a my jsme na oběd... my jsme měli vyhořený barák, tak na oběd jsme chodili tady k té tetě nad ten Sokol. Tak jsme šli na oběd a po obědě jsme se vrátili. A všechna slivovice vykopaná, všechno bylo pryč. Tak on si vzal ještě asi nějakýho kámoše, jak se říká s sebou. Vykopali všecko."
"No samozřejmě dostali jsme taky jednoho. To už potom byly zase přistavený auta, který nás odvezly do tý Ostravy. Dostali na nádraží a nahazovat železnou rudu na vagónu. Plné kolejiště byly hromady, ne veliké. Dostali jsme vidle, pač to byly takový kusy veliký. A vidlema, jestli víte, co je železná ruda. To je těžký, to jste nemohla zvednout, takže jste těch pár kousků házela, to jste nemohla. Tak jsme u toho byli celý den, to jsme jídlo nedostávali. No a navečer nás zavezli zpátky do toho lágru a tam jsme dostali jídlo. A už byl pokoj, každej na svým místě. No a v tom lágru, co jsme tam byli, tak jsme byli rozdělený po světničkách a v těch světničkách tam nás bylo tak 12, takovej počet. A na spaní, když jste šla spát, to nebylo, že byste spala na své posteli, to byla jedna postel jako ta místnost, veliká. Byly tam.. bylo to vycpaný tím, jak se říkalo ty štrozoky, že to byla vycpaná sláma, už předem všechno udělaný. Pochopitelně jste se umyla a tak dále. Jak jste si šla lehnout, tak jste si musela lehnout včas, jak jste si lehla dřív, ti kluci, co už tam byli, už jste se těžko tam dostávala. To bylo hrozný, to vždycky nevěděl, jestli budete spát tam, nikdo už se tam nedostal, žádnej nechtěl uhnout. Pak kde spát... tak na zemi normálně, byl tam stůl a byly tam lavice, tak jste spala na té lavici nebo na tom stole."
Jaroslav Tesařík se narodil 28. září 1925 v Dubu nad Moravou do rodiny Marie a Josefa Tesaříka, francouzského a ruského legionáře. Vyučil se na obchodní škole v Přerově, ale celý život se věnoval práci zámečníka. Krátce působil ve strojírnách spadajících pod Baťovy závody ve Zlíně, kde ho zastihlo povolání na nucené práce do Rakouska. Z Přerova odjel na podzim roku 1943 přes Vídeň do Villachu a nakonec do městečka Radenthein. Později získal zaměstnání v muniční továrně v Enzesfeldu na sever od Vídeňského Nového Města. Z pracovního nasazení utekl a vrátil se domů. Brzy ale dostal předvolání do Olomouce. Trest ve výši tří týdnů nucených prací si odpykal v táboře v Kunčicích (Ostrava), poté se vrátil zpět do rakouské muničky. Krátce před koncem války z totálního nasazení znovu utekl, postih pak už nepřišel žádný. Po válce absolvoval vojnu a další dva roky zůstal u armády. Po celý život pracoval v podniku Automatizace železniční dopravy (AŽD), kde se nikdy politicky neangažoval. Roku 1948 se oženil a s manželkou Vlastou, rozenou Rosůlkovou, vychovali dvě děti. Až do vysokého věku se věnoval cyklistice, tanci a cestování. Roku 2019, v době pořízení rozhovoru, stále patřil k aktivním členům dubského Klubu seniorů. Zemřel 19. dubna 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!