Jan Teichmann

„Tu větu mám stále v paměti, jak maminka říkala: ,Co teď budeme dělat?´ Byly Vánoce, koláče napečené. Otec ještě nebyl mrtvý, ale ležel těžce nemocný. ,Co budeme teď dělat?´ Matka neměla velké ponětí o tom, jak se pracuje na poli, protože měla děti. A teď zůstala sama. Já byl nejstarší, ale měl jsem jenom deset roků. A co teď? Kdo to bude dělat? Musela si najmout lidi, kteří jezdili s koňmi. Nevím, jestli už jsme měli koně, nebo ještě ne… Nebylo to příjemné. Matka musela být skutečně schopná, že to všechno zvládla. Jak u toho dobytka, tak na poli. A také s rodinou.“

„Každý příslušník rodiny si mohl vzít jeden pytel těch nejnutnějších věcí. Ty jsme měli připravené a čekali na auto. Jak to auto přijelo zezadu k sousedům, tak nám bylo řečeno, že teď neodjedeme. Až v příštím transportu. Tak se zase všechno vybalilo a bylo po všem. A potom už odsun nebyl. Bylo zjištěno, že nemůžeme jít do Německa, protože rodiče byli ve smíšeném manželství. – Přemýšlel jste o tom od té doby? Nenapadlo vás, že by bylo lepší, kdybyste do toho Německa odjeli také? – No, víte… Ten první čas v tom Německu to ti lidé neměli jednoduché. Protože jim bylo řečeno, že kdyby byli slušní lidé, tak je nikdo nevyhodí. Z domova.“