Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Teichmann (* 1937)

• narodil se 22. května 1937 v Třebomi na Hlučínsku otci Emilovi a matce Marii

• otec byl sedlák, po předcích Němec, matka, rozená Daňková, byla české národnosti

• na jaře 1945 utekla rodina před frontou Ostravsko-opavské operace do vnitrozemí

• po návratu do Třebomi našli statek prázdný, přišli téměř o veškerý majetek a zvířata

• podle Benešových dekretů byl otci zabaven statek i půda, rodině hrozil odsun

• díky českému původu matky nakonec do odsunu nemuseli, mohli znovu hospodařit

• v roce 1947 otec s nemocným srdcem zemřel, rodina zůstala bez hospodáře

• pamětník musel v hospodářství nahradit otce, měl pět mladších sourozenců

• po vynuceném odevzdání půdy do JZD pracoval v armaturce

• v době natáčení v roce 2024 žil na rodinném statku v Třebomi

Začali s tím ještě za tmy, aby stihli něco pomlít dřív, než se rozední. Kameny drtily zrno na šrot, ale jen co slunce vyšlo, už ten člověk bušil na vrata. „Du fauler Hund! Ty shnilý pse!“ Než obešel zahradu, dům a chlévy, bylo ve stodole všechno uklizeno. Šrotovník nesměl ten člověk najít. Sedlák Emil Teichmann měl na zádech písmeno N, ženu Marii, dvě dcery a čtyři syny na statku, který už mu nepatřil. Teichmannovi hospodařili v Třebomi celá staletí. Teď byl Emil Teichmann „fauler Hund“ a když ten člověk rozkázal, štípal u něj na dvoře špalky, které pak Marie nosila do jeho chalupy. A když ten člověk rozkázal, musel Emil k němu do kanceláře, ve které čekali nějací chlapi, a vrátil se domů až v noci a Jan neví, co tam s otcem dělali.

Bylo to v létě 1945, když ten člověk začal v Třebomi rozkazovat. Janovi bylo osm, ale toho člověka si pamatuje. „Co si pamatuji, to vám řeknu. Co si nepamatuji, to vám nemůžu říct,“ řekl Jan Teichmann, když jsem se ho vyptával, jak to tenkrát bylo. Jméno toho člověka si pamatuje dobře. Ten člověk už nežije, proto nebudu to jméno psát, protože kdyby ten člověk žil, možná by o tom nechtěl vyprávět nebo by si to pamatoval jinak nebo by naopak řekl, že to tak skutečně bylo. Už se ho však nemůžu zeptat, protože je mrtvý, a proto tady to jméno nebudu psát, přestože si ho pamětník pamatuje a mohl mi jej tedy říct.

Na okraji uprostřed

Na severozápadě Hlučínska leží Třebom v polích lemovaných hranicí. Vydáte se na sever, na západ či na jih a vždy dojdete do Polska. Do roku 1945 bylo za hranicí Německo. Většina obyvatel měla německá jména, mluvila německy a byli to Němci. Teichmann, Döhner, Stanke, Siegmund. Hospodařili v krajině, ze které je daleko vidět. K severu a na východ se otvírají roviny horního Slezska s uhelnými doly a haldami na obzoru. Na jihu vystupují v modrých konturách Beskydy, zatímco daleko na západě hřebeny Jeseníků, na kterých zjara tušíte sníh ještě v době, kdy v Třebomi už kvetou stromy. Do Opavy je to blízko, do Ostravy jen o něco málo dál, přesto je Třebom na okraji a přitom uprostřed, podivným způsobem opuštěná.

Hranicí tu místy teče potok Pština, který míval tolik vody, že dokázal roztočit mlýnské kolo, a na březích tolik vrb, že se jimi dalo topit. Vrbová polena roztápěla u Teichmannů kachlová kamna, než se přiložilo uhlí. Kamna byla modré barvy a neměla troubu. K pečení masa sloužily pekáče z litiny, které má Jan dodnes. Chleba a koláče se pekly u pekaře Scholze nedaleko školy. V kuchyni u velikého stolu jedli všichni. Otec Emil, matka Marie, teta Františka, děti, děvečky i čeledín. Každý měl svou lžíci a nabíral si z mísy brambory se slaninou. „Pak tam bylo také umývadlo a nějaká skříň,“ vzpomíná Jan Teichmann na dobu, kdy byl ještě kluk a říkali mu Hanzi.

Německy se hospodářství řekne wirtschaft a jeho budovy stály ve tvaru U. Ve vjezdu do U byla dřevěná vrata, napravo hnojiště, kam vyváželi hnůj vozíkem zavěšeným na kolejnici. V zahradě rostlo plno ovocných stromů, takže na podzim přijížděli lidé k Teichmannům nakupovat jablka a hrušky. Obytný dům stál po levé straně, za ním byla konírna, dále chlév s prasaty, kůlna a napříč vysoká stodola se dvěma vjezdy. Směrem zpátky k vratům byl postavený kravín, dále kurník pro slepice a takzvaný „srub“ nebo také „sypání“, ve kterém se na třech patrech skladovalo obilí. Šest hektarů polí měli Teichmannovi kousek odtud, dvanáct kolem cesty do polské vesnice Gródczanki, německy Trenchen, česky Hradčánky, ani ne dva kilometry daleko.

Ve stodole tank

Postávali na zahradě, noční nebe mělo oranžový nádech, v pupenech to pulzovalo a v krajině taky. Sověti bombardovali Gliwice. Někdy potom, nemohlo to být dlouho, zaparkoval ve stodole tank. Vojáci wehrmachtu chodili kolem tanku a něco montovali. Rudá armáda se valila Slezskem, nad vesnicí létala ruská letadla, ale ve stodole byl tank dobře schovaný. Jan Teichmann si myslí, že měl poruchu nebo nějaký zásah a potřeboval opravit. Také v domě bylo vojáků plno. Obsadili kuchyni a začali vařit. Všechny děti musely z kuchyně pryč. Byla tam ještě teta Františka, těhotná matka v osmém měsíci, ale kde byl táta, to Jan nemůže říct, protože si to nepamatuje. Děvečky už utekly a čeledín taky.

Hanzi zmizel z kuchyně a s kluky od sousedů postával na dvoře. Okukovali pásy tanku, hranatou kabinu a hlavně hlaveň. Motali se vojákům pod nohama tak dlouho, až od nich dostali krabici plnou cigaret a utekli se někam schovat. Zkoušeli kouřit, ale moc to neuměli. Hanzi věděl, kde je sud s benzínem, potřeboval ovšem něco menšího, do čeho by benzín nalil, aby si mohli cigarety pořádně zapálit, protože si mysleli, že se to tak dělá. Dnes už nemůže říct, jak to všechno přesně bylo, ale pamatuje si dost dobře, že hledal kolem domu nějakou starou lahvičku, přiletělo letadlo, a když na to letadlo ukázal, začaly z něj lítat kulky. Jen co za ním zapadly dveře, svištěly kulky všude a kdyby se neschoval, byl by asi mrtvý.

Postup Rudé armády spolu s jednotkami Československého armádního sboru rozpoutal největší bitvu 2. světové války v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a dal na Hlučínsku do pohybu tisíce civilistů. Lidé utíkali ve strachu před bombardováním, dělostřelbou a tanky. Prchali však také v obavách z Rusů. Po Mnichovské dohodě přilepil v roce 1938 Adolf Hitler Hlučínsko k říši, obyvatelé se stali německými občany a muži museli do wehrmachtu. Doma zůstaly především ženy, děti a starší lidé, ve školách se učilo německy a nikdo nemohl vědět, jak se k nim rudoarmějci budou chovat. Třebom i sousední Sudice byly navíc německé, jejich obyvatelé neuměli česky, o to víc se Rusů báli.

První zastávku udělali v Zálužném nedaleko Vítkova kolem čtvrté ráno u chalupy, ve které jim nalévali horkou kávu. Ujeli přes čtyřicet kilometrů, byl konec března a noci ještě chladné. Jan Teichmann si pamatuje, že z Třebomi odcházeli odpoledne na poslední chvíli. Sousedé byli už dávno pryč a Rusové už obsadili Hradčánky. Do vozů s oblouky pokrytými plachtou zapřáhli všechny své čtyři koně, naložili nejnutnější věci, oblečení a jídlo. Dobytek vypustili do volné krajiny, aby se o sebe postaral sám. Na útěku by je krávy zdržovaly, neměli by je čím krmit, zatímco ve stájích by pošly hladem nebo uhořely zaživa, kdyby wirtschaft dostal zásah. Poslední prase stihli porazit ještě před frontou. Jan sice nemůže říct, jak to udělali, aby se maso nezkazilo, ale v Třebomi určitě nezůstalo.

Na útěku

Ani když po něm Sověti stříleli z letadla, neměl takový strach. Ležel na podlaze vedle jiných lidí, byla noc a opilý sovětský voják chodil mezi nimi s puškou v ruce. Uprchlických rodin tam bylo více a Hanzi si byl jistý, že je všechny postřílí. „Dvě děvčata zalezla za komín,“ vypráví, ale nic dalšího už si z té noci nepamatuje. Budišov nad Budišovkou v krajině Oderských vrchů viděl tenkrát poprvé. Střechy některých domů v Třebomi pokrývala břidlice, která se těžila právě tady, to ale tehdy nevěděl, nehrálo to žádnou roli a těžko říct, proč utíkali právě tudy. Možná proto, že také Budišov nad Budišovkou byl převážně německý a po Mnichovu 1938 se stal součástí Třetí říše, stejně jako Třebom. Že by tu však měli nějaké příbuzné či přátele, na to si nevzpomíná.

Tři kilometry od Budišova směrem k Libavé a Staré Vodě leží vesnice Podlesí. Tam ustájil otec koně a ukryl vozy, než si trochu odpočinou a budou pokračovat dál. Matka Marie měla každou chvílí rodit, Janovi bylo teprve osm, Berta, Reinhard, Uršula a Josef byli ještě mladší. Teta Františka byla sice silná ženská, na poli zastala všechnu práci, ale také ona už toho měla tak akorát dost. Útěk jim dal zabrat. Když se v Podlesí chystali na další cestu, přepadli je Sověti. Odvedli koně, sebrali vozy a snědli všechno, na co přišli. Také dvě stě vajec bylo pryč a rodině bez domova nezůstalo vůbec nic.

Patnáctého dubna porodila matka čtvrtého syna. Dostal jméno Leo podle laskavého domácího, u kterého našli střechu nad hlavou. Z Třebomi neměli žádné zprávy a nic nevěděli o tom, že také do jejich vesnice přišli uprchlíci, jako byli oni sami. Může to vypadat zvláštně, ale bylo to tak. Sedm kilometrů jižně od Třebomi leží Služovice. Když přišla fronta do Služovic, prchali lidé opačným směrem. Tam, odkud přijely tanky. Kdyby se vydali do vnitrozemí, za hranice Hlučínska, museli by jít přes těžce bombardovanou Opavu nebo se městu nějak vyhnout. Vnitrozemí bylo nebezpečné, zato kolem Třebomi už se válka převalila, Třebom byla prázdná, proto se vydali tam.

Jako že se vzdáváme

Cecílie Hartošová seděla ve sklepě hospody Františka Rottera, na Služovice se sypaly granáty a malý Manfred od sousedů pořád plakal. V historických záznamech se píše, že roku 1820 navštívil hospodu ve Služovicích ruský car Alexander I., když tudy projížděl na „Opavský kongres“ svolaný knížetem Metternichem. Ale voják, který v březnu pětačtyřicátého roku otevřel dveře a vstoupil do sklepa, rozhodně nebyl Rus. Cecílie Hartošová si pamatuje, že měl čepici se štítkem, zlaté výložky a na kabátu řády. „Synečku, neboj se, už střílet nebudou,“ těšil Manfreda a říkal to česky.

Vedle 4. ukrajinského frontu se na bojích Ostravsko-opavské operace podíleli také příslušníci 1. Československého armádního sboru a některý z jeho důstojníků mohl být tím vojákem, který ve sklepě hospody tišil vyděšeného chlapce. A možná to byl právě on, kdo lidi ze Služovic poslal do Třebomi, aby byli v bezpečí. Když Cecílie Hartošová ze sklepa u Rotterů vylezla, sbalila s mámou a bratrem ranec a utekli z vesnice.

Nejprve spatřila kostel svatého Jiří. Měl prostřelenou věž. Několik stodol vyhořelo, ale jinak se válka Třebomi nedotkla. Ve vnitrozemí duněla děla, ovšem tady bylo ticho. Ani lidský hlas. Ani bučení dobytka či zařehtání koně nebylo slyšet. Všechno živé zmizelo. Zástup lidí ze Služovic se blížil ke vsi, rodiny vyhlížely stavení, ve kterých se ubytují, a jak se rozhlíželi, vrhla se matka k dceři. Ruku ji přitiskla na oči, ale Cecílie už to stejně viděla. Na vratech domu viselo přibité tělo mrtvé ženy. „Nedívej se tam! Nedívej,“ šeptala matka. Dívka zahlédla to nahé tělo s hlavou dolů, bylo už jí šestnáct a pochopila, co se tam stalo.

Nikdy se nedozvěděla, kdo byla ta mrtvá žena, ani kdo to udělal. S matkou a bratrem přespávala Cecílie na pustém statku, jedli, co se dalo, staré brambory solené solí z vyrabovaného obchodu, hladové polévky ze zbytků rýže a mouky. Přečkali dobu, kdy se doma bojovalo a vrátili se do Služovic. Našli je v troskách. „Přišli jsme o všechno. Byli jsme vypálení a vyrabování,“ vzpomíná Cecílie. „Co neshořelo, to lidé pokradli.“ V celé vesnici nezůstala jediná chalupa, která by nebyla poničená. Barák vedle baráku. Jenom stodola zbyla.

Někde v okolí Budišova sehnal mezitím Janův otec koně. Komu patřil, kde ho táta našel, to Jan Teichmann nemůže říct. „Asi to zvíře prostě našel.“ Zatoulaná zvířata, která unikla wehrmachtu i Rudé armádě, bloudila krajinou, než je lidé zase pochytali. Za koně zapřáhl otec vozík, posadil tam matku s Leem, naložili jídlo, vodu a mléko na cestu a vydali se zpátky domů. Bylo 9. května 1945. Nacistické Německo kapitulovalo a otec pověsil na vozík nějakou bílou látku, možná košili. „Jako že se vzdáváme,“ vypráví Jan. Všude bylo plno Sovětů, tak aby bylo jasno, že matka na vozíku musí kojit, tak aby jim dali pokoj a klid, když už válka skončila.

Netrvalo ovšem dlouho, než byli bez vlajky. Projelo kolem vojenské auto a bílá vlajka zmizela. Vojáci ji strhli. Jan Teichmann vzpomíná, jak několik hodin postávali v davu lidí u mostu, na kterém vrávoral opilý sovětský voják a nikoho nechtěl pustit na druhý břeh. A to je asi vše, co o konci války může říct. Ostatní už se stalo zase v Třebomi, kde Teichmannům další válka teprve začala…

Oberdorf a Unterdorf

Nastal večer, ale slunce ještě nezapadlo, když poslali pro otce. Musel do kanceláře, ve které ten člověk úřadoval. Bylo to žních. Jarní pšenici nezaseli, protože utíkali před válkou. Ovšem na polích, která zůstala nerozbitá granáty a nerozjezdily je tanky, dozrály ozimy z předešlého roku. Zaseté před frontou. „Pamatuji si dobře, že bylo ještě světlo, když tam otec musel jít,“ vzpomíná Jan Teichmann. Také může přesně říct, ve kterém domě ten člověk úřadoval: „Ve výminku na statku, jak se jede nahoru.“ Z horní Třebomi ten člověk pocházel, ale Jan jej tehdy ještě neznal.

Můstek, po kterém vede silnice přes potok Pštinu, rozděloval Třebom na dvě části. Na horním toku to byl Oberdorf, na dolním Unterdorf. Stále šlo o jednu a tu samou obec, ale lidé to tak vnímali a děti obzvlášť. Kluci a holky z horního a dolního konce se moc nekamarádili a někdy se dokonce scházeli k dětským bitvám. A zatímco Teichmannův statek ležel v Unterdorfu, ten člověk žil v Oberdorfu. Později se Jan dověděl, že byl vyučený švec a za války dojížděl do nedalekého města Kiertz v dnešním Polsku. „Německy to byl Katscher a nikdo neví, co tam dělal,“ říká.

Krátce poté, kdy válka skončila, byl ten člověk zpátky v Třebomi a začal řídit vesnici. V poválečných měsících převzali moc v obcích dobrovolníci takzvaných revolučních gard. Zpravidla to byli lidé, kteří vstupovali do komunistické strany, začali budovat kariéru a spravedlnost vykonávali po svém, bez soudu a práva. Bylo tomu tak v bývalých Sudetech během „divokého odsunu“ Němců, bylo tomu tak na Hlučínsku a bylo tomu tak i v Třebomi.

Násilí a zvěrstva, kterých se Češi na Němcích dopouštěli, byly před rokem 1989 pro historiky zakázané téma. Nesmělo se o něm mluvit, nesmělo se o něm psát, nesmělo se zkoumat. Stín násilí, pochybnosti, strach a obavy se přitom vznášely všude tam, kde vzpomínky zůstaly v myslích lidí, v jejich paměti, byť se o nich báli mluvit.

Od 90. let jsou tyto události předmětem historického bádání i dokumentaristické práce. Na stránkách Paměti národa můžeme číst například svědectví historika Františka Hýbla, který zdokumentoval událost zvanou „masakr na Švédských šancích“. O smrti svého otce ve sklepě zámku v Nové Vsi nad Ondřejnicí vyprávěl pro Paměť národa v jiném příběhu jeho syn Josef Ohnheiser. O podobných událostech v Hati na Hlučínsku zase Ludgarda Plačková. A nová svědectví přinášejí další pamětníci, přestože by se mohlo zdát, že už je vše zapomenuto nebo prozkoumáno.

Co budeme dělat?

Jan Teichmann vzpomínal, že ten člověk měl k ruce několik mužů. Říkal jim komando a vyprávěl o tom, jak bývalý starosta Johann Siekmund musel na výslechy před komando tak dlouho, dokud neumřel. A pak ten člověk předvolal také otce. „Můžu vám říct, že tam byl několik hodin a vrátil se až v noci,“ vypráví Jan Teichmann. „Nevím, co tam s ním dělali. Nikdy jsem se to nedozvěděl. Když se vrátil, byl nešťastný a na dně. ,Oni nás odvezou, do rána tady nebudeme,‘ opakoval.“ Podle dekretů prezidenta Beneše byl německým sedlákům zabaven majetek, ze dne na den jim nepatřila ani jejich pole, ani jejich wirtschaft, pracovali na půdě pod dohledem národních správců a revolučních gard, na oblečení nosili označení písmenem N a čekali, až přijde nařízení k transportu do Německa.

„Měli jsme jít také. Byli jsme připraveni. Každá osoba měla jeden pytel a v pytli to nejnutnější. Přišel příkaz, že pro nás přijede auto. A když to auto přijelo, sebrali sousedy a nás ne. Vybalili jsme se a vrátili se zpátky. Tak to pokračovalo, ty odsuny. Potom se zjistilo, že nás vyvézt nemohou. A tak už to zůstalo,“ říká. Zatímco otec Emil byl rodák z Třebomi a měl německou národnost, matka Marie pocházela z nedalekých Hněvošic, za svobodna se jmenovala Daňková a měla původ český. Podobně, jako větší část obyvatel Hlučínska. Takových rodin bylo v Třebomi několik a odsun do Německa se jich nakonec netýkal. Ostatní museli pryč.

Do chalup a na pole vyhnaných Němců přicházeli noví přistěhovalci. Z Valašska, ze Slovenska, také Češi z Volyně. Dostávali znárodněnou půdu a statky. Také Teichmannovi dostali příděl. Díky matčině původu si mohli vzít dvanáct hektarů vlastního pole, ostatní půdu dostal někdo jiný. Budovy dostali také, ale majetek, který jim ještě nedávno patřil, museli zaplatit. Zvířata žádná neměli, přišli o ně, když šla fronta. Otec sehnal jednu krávu a jednoho koně, se kterými pracoval na poli. Do stodoly, kde stál na jaře německý tank, postavil ten člověk mlátičku, a co sklidili, museli vymlátit a odevzdat. Ani šrot na placky si nesměli namlít. Proto mleli tajně zrána, aby o tom ten člověk nevěděl.

Na podzim 1947 odvezli Emila Teichmanna do nemocnice. Srdce bolelo tak, že už nemohl pracovat. Přijížděl doktor s injekcemi, ale injekce nepomáhaly. „Ruce mám silné, ale srdce mě bolí. Strašně to píchá, nemůžu dělat,“ naříkal otec a Jan si na to pamatuje. Byl sice nejstarší, ale měl jenom deset let. Co teď? Kdo bude dělat? Museli si najmout lidi a to stálo peníze. „Nevím, jestli už jsme měli koně, nebo ještě ne… To nemohu říct, všechno mi splývá,“ vypráví Jan Teichmann.

„Du fauler Hund! Ty shnilý pse!“ křičel ten člověk brzy ráno před vraty a sedlák to musel strpět. Jen co přivedl domů nové koně, přišel příkaz k odsunu. Jen co je zase odvedl zpátky, příkaz byl zrušen. Sám pracoval na poli, doma měl šest dětí. Stovky let byla ta půda Teichmannů, teď nebyla jeho a pak zase byla. Starosta byl mrtvý a on věděl proč. Náklaďáky odvážely z Třebomi jednu rodinu za druhou a neměl tušení, jak to všechno bude pokračovat. Krátce před Vánocemi řekli lékaři matce, že jejího muže nemohou zachránit. Když otce přivezli domů, byl v bezvědomí.

„Tu větu mám stále v paměti, jak maminka říkala: ,Co teď budeme dělat?‘ Byly Vánoce, otec ještě nebyl mrtvý, ale ležel těžce nemocný. ‚Co budeme teď dělat?‘ Matka neměla ponětí o tom, jak se pracuje na poli, měla malé děti. A teď zůstala sama,“ vzpomíná. Na Štědrý den ve dvě hodiny ráno otec Emil Teichmann zemřel.

Co vám říkám, to vím

Vyprávění Jana Teichmanna jsem díky jeho vlídné vstřícnosti natáčel v říjnu 2024. V té době hospodařil se svým vnukem na svém poli v Třebomi. Vzpomínky na trápení, bezpráví a další ponížení, které rodině přinesla kolektivizace v padesátých letech, pět let po otcově smrti, jsou součástí nahrávky. Je to další velký příběh.

Jan Teichmann nemá rád koně. Když otec zemřel, nachodil na poli s koňmi s pluhem čtyřicet kilometrů za den. Jen co přijel na kole ze školy, spěchal na pole. Koně už byli zapřažení, matka čekala. Vracel se za tmy. Padesátikilové pytle s obilím nakládal na vůz, aby splnil povinné dodávky, jak to komunisté nařídili. Bylo mu patnáct let.

Ve svých sedmdesáti letech dojel Jan Teichmann z Třebomi na kole na nejvyšší horu Jeseníků Praděd a zase zpět. Téměř o dvacet let později v době natáčení pro Paměť národa stále jezdil na kole, sázel na poli česnek, sám si vařil, pomáhal vnukovi a jeho ženě v hospodářství, hrál si s pravnoučaty a učil je jezdit s traktorem.

„Představte si, že vaše vyprávění bude z nahrávky někdo poslouchat třeba za sto let. Co byste mu vzkázal?“ ptám se Jana Teichmanna, než vypneme kameru. „Aby uvěřil tomu, co jsem prožil. Že to je pravda,“ odpovídá. Kladu poslední otázku: „Myslíte si, že to všechno pamatujete tak, jak to bylo? Nebo se vám od té doby v paměti něco změnilo?“ – „Co vám říkám, na to si vzpomínám, to vím. Na co vám odpovědět nemohu, to nevím.“