PhDr. Pavel Taussig

„Takže v tom národě byla, je velmi početná skupina lidí, která se neměla za co ospravedlňovat a za co omlouvat. Kteří vždycky stáli na tom správném místě. Já to zase třeba vím od toho mého tatínka, který se znal, respektive jeho jeden velká kamarád měl otce a to byl legionář. Jak jako třeba řada takových Pavel Kohout a podobní říkají ‚my sme dílem byli pomýlení a dílem sme byli takoví mladistvě naivní a nevěděli sme...‘ Jak to, že oni nevěděli a v tom Zábřehu věděli od jednoho legionáře, pouhého jednoho legionáře, jaký byl neuvěřitelný, když to řeknu slušně, nepořádek v tom Rusku a jak probíhala ta bolševická revoluce a co se tam dělo za hrůzy následně za té občanské války ze strany těch bolševiků a podobně. Takže zase je to výmluva, účelová výmluva určité skupiny lidí, kteří se vymlouvají na to, že neměli informace a nemohli je ani získat.“

„No a já jsem se později dozvěděl, a vůbec mě to nepřekvapilo, že když byl proces s paní doktorkou Horákovou, tak babička ziniciovala tam u těch sousedek, který to taky spolupodepsaly, takovou žádost, kterou někam oficiálně odeslala, aby paní doktorce, která je matkou nedospělé dcery, byla udělena milost. A já jsem se jí ještě stačil zeptat na tohle a ona říkala: ‚Ale to zase takový problém nebyl, víš, ty ženské byly rozumné a taky měly rozum v hlavě a věděly, co se stalo a co se děje.‘ A pak dodala takové důležité slovo a řekla ‚to byly slušné ženské.‘ A já od té doby si uvědomuju, že takovým nutným předstupněm, ne-li takovým tím prvním vrcholem, před tou velkou osobní statečností je to, že když je někdo slušný a říkám si: kdyby v takových těch rozhodujících momentech ti lidé byli slušní, což není málo, tak řada těch věcí by nemohla probíhat v takové té hrozné podobě, jak probíhaly.“