Otto Taussig

* 1926

  • „A v Toužimi jsme chodili v noci, a to mi byla zima, protože jsem měl jen košili a dřeváky. A jídlo, to jsme si asi třikrát nebo čtyřikrát poprosili někde na samotě, když jsme viděli, že ten barák je o samotě. To jsme i delší dobu pozorovali, jestli v tom domě je chlap, nebo jenom ženská. A když tam byla ženská, tak jsme šli žebrat. Ony nám daly chleba, brambory, takže jsme alespoň něco jedli, ale bylo to málo. A když jsme byli v Toužimi, tak jsme byli v jednom seníku. Bylo to kus baráku, sloužilo to jako stodola a v části bylo seno. Ráno jsme slyšeli, že si tam tři nebo čtyři chlapi povídají, že Hitler chcípnul. Tak jsme vylezli, ale ti chlapi řekli, že konec ještě není, abychom se raději ještě schovali do toho seníku, že pro nás někdo v noci přijde. Skutečně, v noci přijel chlap a odvezl nás do Plzně.“

  • „Taky otřesný zážitek, který mám dodnes před očima. Tam vedle nás byl tábor Polek a za tím jejich táborem byl takový jako kopec, ale to bylo muniční skladiště. Při jednom náletu ty holky vyběhly na louku a dostaly první zásahy. A já s těma kamarádama, se kterýma jsem sloužil, jsme pak nakládali na vozy hlavy, ruce a vozili to do místní márnice.“

  • „V tom domě bydleli nějací Sonnenscheinovi a jejich syn byl vybrán do transportu jako já. A jeho rodiče poprosili mého tátu, abych se o něj staral. Byl o rok mladší než já, ale byl takový nesamostatný, zatím. Musím říct, že já jsem byl už trochu ostřílenější, jednak jsem sportoval – jezdil jsem na Hagibor hrát fotbal, chodil jsem na kurz. Kdežto on, když nemohl chodit do školy, tak nedělal nic. A spolu jsme se drželi a nakonec jsme spolu odjeli do Německa, společně jsme utekli a dostali se až do Prahy. A celý život jsme se kamarádili, než ochrnul a umřel. My jsme se kamarádili i poté, co jsme se oženili, zkrátka přátelství po celý život.“

  • „Já si jenom pamatuju, že tam řádili (příslušníci SA). Rozbili nám všechny okna a domovní dveře nešly ani zavírat, když odešli, a zatkli otce a odvezli ho do Sachsenhausenu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.02.2014

    (audio)
    délka: 01:25:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moc jsem nevěřil, že přežiju

Portrét
Portrét
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Otto Taussig se narodil v roce 1926 v Ústí nad Labem v židovské rodině. Tatínek byl profesorem na místním gymnáziu. Rodina se rozhodla nejprve v pohraničí zůstat i po podpisu mnichovské dohody, avšak poté, co se stala obětí Křišťálové noci, odešla do Prahy. V prosinci roku 1941 odjeli Taussigovi transportem do Terezína. Zde zůstali pohromadě až do podzimu roku 1944, kdy byl Otto Taussig převezen transportem do Osvětimi. Ve vyhlazovacím táboře naštěstí pobyl jen měsíc a už v říjnu roku 1944 odjel na pracovní komando do Meuselwitzu, kde pracoval v místní muniční továrně. Během posledních týdnů války byl evakuován vlakem přes československé pohraničí. Pamětník však dokázal využít útoku Spojenců na německý vlak a společně s přítelem uprchli. Podařilo se jim dostat se až do Prahy, kde zažili Pražské povstání. První roky po válce pamětník řešil především zajištění vlastní obživy a hledání přeživších příbuzných. Dokonce vedl několikaletý spor o rodinnou vilu po rodičích. Na počátku 50. let byl Otto Taussig zatčen Státní bezpečností v souvislosti s ilegálním útěkem svého souseda. Výslechy absolvovala i jeho žena, pro kterou měly celoživotní psychické následky. V roce 2014 pamětník žil v Domově sociální péče Hagibor v Praze.