„Začínalo se to politizovat, začaly takové schůze Jednotného svazu českých zemědělců. Tenkrát byl předsedou zemědělství ministr Ďuriš a říkalo se o něm, že to byl taneční mistr. Že ho v Lucerně honila policie kvůli neplacení daní. Tak vidíte, jak to asi vypadalo. Říkali, že do třinácti hektarů nebudou muset zemědělci do celku. Lidé jim věřili jako při měnové reformě a tak to bylo i s těmi statky. Ty velké zabrali zákonem 55, ty statky, a leckde je i vystěhovali. Co bylo nejhorší, že za to nedostali ani skromný důchod. Mnozí mladí měli povinnosti živit rodiče a nikdo jim nic nedal.“
„Bylo u nás vojenské cvičení. Byla jsem sama doma. Maminka byla ve vesnici v obchodu, tatínek na poli. Prostě jsem byla sama, a německý voják za oknem a dělal na mě posunky. Já jsem se bála a schovala jsem se pod stůl a čekala jsem, až maminka přijde z vesnice. Když maminka přišla, tak vojáci opět ťukali, někdo z nich uměl česky, a chtěli, aby vymetla kamna, a chtěli saze. On na mě ukazoval jako na obličej, a já jsem mu nerozuměla, tomu vojákovi. Máma vymetla saze, oni se namaskovali a tam probíhalo cvičení. Měli jsme jenom tři místnosti a přišel štáb, jestli by tam nemohl v jedné místnosti den nebo dva dny (asi, už nevím) být. My jsme jim to s těžkým srdcem uvolnili a můžu říci, že poděkovali, byli slušní a nic se neztratilo. To potom Rusové, to bylo horší.“
„Pak chodili taky vystěhovalci. To už bylo před koncem války tak v únoru roku 1945. To jich byly taky desetitisíce denně a s koňmi a takové ty vozy pod plachtou. Tam byly ženy s dětmi. Bylo to hrozné. Po stránce lidskosti nám jich bylo líto. My jsme tam měli za barákem lidi z Líbeznice a koukali na ně jako na divadle. Koukali na to utrpení těch lidí. Ono jich přešlo moc a jednou a ne víckrát zabouchali a chtěli kafe, taky si u nás Němka přebalovala dítě. No, naši nebránili. No ale kafe, dejte desetitisícům lidí kafe. Na plotně stála konvice, a tak se uvařila, a druhá, a maminka kafe pár lidem dala. A byla tam hlídka – německý četník (byl to skopčák) a uměl česky. A jedna Němka mu řekla, že jí matka nechtěla dát vodu. A maminka říkala, že německy neumí, ale vodu že nechtěla, že kafe je v němčině i češtině stejné, a to už nemá, a tak jí ho dát nemůže. ‚Ne, ona chtěla vodu a vy jste jí ji nechtěla dát. My si to s vámi vyřídíme.‘ A líbezničtí četníci říkali, že s ním měli co dělat, aby mámu nezavřeli, a to byl únor před koncem války.“
Věra Sýkorová, za svobodna Papryčová, se narodila 31. srpna 1932 v Líbeznicích u Prahy do rodiny hospodáře Čeňka Papryče. Ve své rodné obci absolvovala obecnou a měšťanskou školu a po studiu v letech 1946-1949 na Lidové zemědělské škole v Praze na Vinohradech pracovala na statku svého otce. Za druhé světové války byla svědkem několika lokálních válečných událostí v Líbeznicích a okolí. V domě Papryčových si němečtí důstojníci zřídili štáb při vojenském cvičení. V roce 1948 se zúčastnila posledního všesokolského sletu v Praze. Od roku 1950 byla svědkem perzekuce jejího otce, kterou proti němu rozpoutaly komunisty ovládané úřady. Po svatbě v roce 1951 se jí týkala perzekuce hospodářství Sýkorových v Bašti, kam se přivdala a kde do roku 1958 pracovala. V roce 1961 vstoupila pod tlakem okolností do JZD, kde pracovala až do roku 1988, do svého odchodu do penze. V současné době žije v obci Bašť na původním hospodářství Sýkorových v kruhu své rodiny. Věra Sýkorová zemřela v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
