Lenka Sýkorová

* 1957

  • „To bylo zkouškové období, v lednu, to jsme nebyli v Praze ve škole, ale potom, když jsme přišli, v únoru, tak na češtině, což byl ten druhý obor, tam přišel nějaký soudruh, svazák, že bychom měli podepsat, že to odsuzujeme. A my jsme řekli, že to klidně podepíšeme, ale ať nám to dají přečíst. Nechtěli nám to dát přečíst. Nebyla jsem ze skupiny, kde bych se dostala k Chartě. To až později jsem do toho byla zapojená právě díky Sýkorovi. Ale předtím ne. Tak jsme úplně upřímně říkali, aby nám to dali přečíst, že jim to podepíšeme. Pak se z toho ten soudruh vykroutil a odešel a myslím, že nám to někam napsal, že jsme to nechtěli podepsat, ale já myslím, že bylo víc takových. Že na vysoké škole to nefungovalo, nás neměli čím vydírat. Ale třeba na té výtvarce se to vůbec neprobíralo. Když jsem si pak Zdeňka vzala, tak jsem se ho na to ptala. A on řekl, že kdyby bývala byla škola, tak by [Chartu 77] asi podepsal, protože se se všemi těmi lidmi znal. Tak jsem se ho zeptala, proč to nepodepsal, a řekl, že když se vrátil do školy, tak se ptal, o čem to je a kdo to podepsal. A vadili mu někteří, kteří to podepsali. Řekl, že s nimi to nepodepíše.“

  • „A potom se vlastně dostal na tu listinu, která ale neexistuje. To je na tom to zajímavé, jak to fungovalo. Mně se líbí, jak to funguje. Nikdo nedostal napsáno: ‚Vy už nemůžete vystavovat.‘ Ani do galerie nenapsali: ‚Nemohou vystavovat tito...‘ To vlastně bylo nepsané. Nikoho za to nemohli... Do dneška nemohou nikoho jmenovat ani odsoudit za to, že to bylo v podstatě zakázáno. Všichni to věděli, kteří se nevystavují. Najednou se chopili moci ti, co byli předtím odstaveni. Protože tihleti umělci, a byly jich desítky, tak narostli. V šedesátých letech se z nich stali jednak umělci, kteří přinášeli nové směry, moderní umění, jednak začali vystavovat v cizině – Zdeněk Sýkora od roku 1966/67. Za ty tři roky se z něj stal respektovaný evropský umělec. A nebyl jediný. A samozřejmě že to bylo trnem v oku těm, kteří tady byli národní umělci, ti renomovaní, a oni je najednou předběhli. Zdeněk vyprávěl o jedné výstavě, která byla v cizině. Říkal, že to byla první československá výstava. A teď, kdo tam bude vybraný? Tak tam vybrali národní umělce a pár progresivních, moderních. No a co se stalo? V cizině je zaujali ti mladší – a ti, co u toho byli, tak věděli, že se tohle stalo. Takže ve chvíli, kdy jim to mohli vrátit, v letech 72/73, tak to samozřejmě udělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louny, 21.10.2024

    (audio)
    délka: 01:57:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunistům vadila naše nezávislost

V roce 1988, práce v ateliéru. Foto Miroslav Kukla
V roce 1988, práce v ateliéru. Foto Miroslav Kukla
zdroj: pamětník

Lenka Sýkorová, za svobodna Plochová, se narodila 16. června 1957 v Plzni. Po gymnáziu začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a výtvarná výchova. Tam se seznámila s významným malířem a výtvarníkem Zdeňkem Sýkorou, který na škole přednášel. A právě do Zdeňka Sýkory, který byl o třicet sedm let starší, se pamětnice zamilovala. V roce 1983, tedy dva roky po ukončení studia, se vzali. Pracovala jako jazyková korektorka ve Státním pedagogickém nakladatelství a spolupracovala se Zdeňkem Sýkorou na přípravě výstav, např. v německém Bottropu, i na tvorbě jeho díla. Lenka Sýkorová je autorkou několika knih věnovaných tvorbě Zdeňka Sýkory, které napsala v devadesátých letech. Manžel zemřel v roce 2011. V roce 2019 autorsky dohlížela na přenesení motivu bývalé opony Vrchlického divadla v Lounech (jehož autorem byl Zdeněk Sýkora) na piazzettu před divadlem. Roku 2024, v době natáčení, žila pamětnice v Lounech. Vzpomínky pamětnice byly zaznamenány s podporou projektu Louny ve vzpomínkách pamětníků.