Lenka Sýkorová

„A potom se vlastně dostal na tu listinu, která ale neexistuje. To je na tom to zajímavé, jak to fungovalo. Mně se líbí, jak to funguje. Nikdo nedostal napsáno: ‚Vy už nemůžete vystavovat.‘ Ani do galerie nenapsali: ‚Nemohou vystavovat tito...‘ To vlastně bylo nepsané. Nikoho za to nemohli... Do dneška nemohou nikoho jmenovat ani odsoudit za to, že to bylo v podstatě zakázáno. Všichni to věděli, kteří se nevystavují. Najednou se chopili moci ti, co byli předtím odstaveni. Protože tihleti umělci, a byly jich desítky, tak narostli. V šedesátých letech se z nich stali jednak umělci, kteří přinášeli nové směry, moderní umění, jednak začali vystavovat v cizině – Zdeněk Sýkora od roku 1966/67. Za ty tři roky se z něj stal respektovaný evropský umělec. A nebyl jediný. A samozřejmě že to bylo trnem v oku těm, kteří tady byli národní umělci, ti renomovaní, a oni je najednou předběhli. Zdeněk vyprávěl o jedné výstavě, která byla v cizině. Říkal, že to byla první československá výstava. A teď, kdo tam bude vybraný? Tak tam vybrali národní umělce a pár progresivních, moderních. No a co se stalo? V cizině je zaujali ti mladší – a ti, co u toho byli, tak věděli, že se tohle stalo. Takže ve chvíli, kdy jim to mohli vrátit, v letech 72/73, tak to samozřejmě udělali.“