Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Sýkorová (* 1957)

• narozena 16. června 1957 v Plzni

• v roce 1972 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a výtvarná výchova

• studia na vysoké škole dokončila v roce 1981

• v roce 1983 si vzala za manžela výtvarníka a malíře Zdeňka Sýkoru

• v roce 1984 začala pracovat jako korektorka ve Státním pedagogickém nakladatelství

• po boku Zdeňka Sýkory se v roce 1986 účastnila významné výstavy v německém Bottropu

• v roce 2024 žila v domě s ateliérem v Lounech

V polovině sedmdesátých let odešla Lenka Sýkorová studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam poznala svou lásku a životního partnera, pedagoga a malíře Zdeňka Sýkoru. Přednášel o výtvarném umění, fascinoval ji svým dílem. V roce 1983 se za Zdeňka Sýkoru provdala. I když byla korektorkou ve Státním pedagogickém nakladatelství, tvořila se svým manželem neoddělitelnou dvojici nejen jako žena, ale také jako spolupracovnice v oblasti výtvarného umění.

Komunistický režim Zdeňka Sýkoru přehlížel. Výtvarník vešel v šedesátých letech ve známost hlavně mimo tehdejší Československo. Vystavoval a prodával obrazy v západní Evropě. Stal se průkopníkem tvorby s pomocí počítačových programů. Lenka Sýkorová ho doprovázela na zahraničních sympoziích a výstavách, pomáhala mu při tvorbě obrazů. „Byli jsme nezávislí, to vadilo komunistickému režimu nejvíc. Sýkora měl přátele v disentu, svůj názor ale nikde veřejně nehlásal. Komunisté na něj nic neměli,“ konstatuje pamětnice.

Plzeň byla pevná hráz socialismu

Lenka Sýkorová, rozená Plochová, přišla na svět 16. června 1957 v Plzni. Rodiče tam dostali nový byt v nové čtvrti na Slovanech. Maminka Libuše Plochová, rozená Klásková, byla původně úřednicí. Protože ale chtěla trávit víc času s dětmi, s dcerou Lenkou a o rok starším bratrem Jindřichem, pracovala jako kuchařka v mateřské škole. Otec Jindřich Ploch pracoval na vojenském letišti u obce Líně nedaleko Plzně. Byl leteckým mechanikem.

Na Plzeň na počátku šedesátých let vzpomíná Lenka Sýkorová jako na průmyslové město, které mělo být pevnou hrází socialismu. „Ten slogan vážně existoval a já si ho pamatuji,“ říká pamětnice. Rodiče Lenky Sýkorové inklinovali svým přesvědčením k levici. Do komunistické strany ale vstoupili až na jaře roku 1968. Obrodný proces je přesvědčil o tom, že se dá vybudovat socialismus s lidskou tváří. O to větší rozčarování zažili 21. srpna 1968. Později ale podepsali souhlas se vstupem sovětských vojsk na československé území. „Měli jsme s bratrem před střední školou, měli za nás odpovědnost, proto to podepsali,“ vysvětluje pamětnice. 

O upálení Jana Palacha jsme se dozvěděli z televize

16. ledna 1969 se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Šlo o protest proti potlačování práv a svobod i proti pasivitě veřejnosti vůči okupaci Československa ze srpna 1968. Pamětnice vzpomíná, jak zprávu o tomto činu sledovali v televizi. „Rodiče nebyli angažovaní, byli jsme obyčejná rodina, neměli jsme odněkud zprávy navíc. Viděli jsme to a byli jsme z toho v šoku. Mně to ale tehdy přišlo strašně zbytečné. Sebevražda byla něčím, co se u nás v rodině neuznávalo, protože vždycky je vlastně všechno k řešení,“ konstatuje Lenka Sýkorová.

Láska k výtvarnému umění mě přivedla za Zdeňkem Sýkorou

V roce 1972 nastoupila Lenka Sýkorová na humanitní studia plzeňského gymnázia. Bavila ji výtvarná a kreativní činnost, psala básně. Inklinovala ale také k matematice. Studovat na vysoké škole zároveň výtvarnou výchovu a matematiku ale nebylo možné. Pamětnice se proto rozhodla pro Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde začala v roce 1976 studovat obory výtvarná výchova a český jazyk a literatura. Zdeněk Sýkora si mladičké studentky všiml už při talentových zkouškách.

„Zdeněk Sýkora spolu s Kamilem Linhartem si říkali, že jsem divná, že mám samé jedničky, oba rodiče dělnického původu, že by mě měli asi spíš vyhodit,“ směje se pamětnice. Později se od Zdeňka Sýkory dozvěděla, že ho zaujal její výtvarný talent. V době, kdy skládala přijímací zkoušky, neměla tušení, kdo je Zdeněk Sýkora. Byl od 37 let starší než ona. V roce 1972 neznal jméno Zdeněk Sýkora téměř nikdo. Komunisté mu prostor ve výstavních síních nedávali. Neschvaloval totiž tzv. „bratrskou pomoc“ z roku 1968.

Na škole měl Sýkora skončit údajně ze zdravotních důvodů

Zdeněk Sýkora nepodepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Při tehdejších takzvaných prověrkách ti, kteří postupovali stejně, zpravidla přicházeli o své funkce, pracovní zařazení, případně museli úplně opustit podnik, ve kterém pracovali. U Zdeňka Sýkory to bylo jinak. „Nechali ho podepsat, že odejde sám,“ říká Lenka Sýkorová. Oficiálním důvodem ale nebyl Sýkorův odmítavý postoj k invazi, nýbrž jeho zdravotní problémy. Komunisté věděli, že neslyší na jedno ucho, a proto, podle nich, přece nemůže přednášet na vysoké škole.

Jenže Zdeněk Sýkora si nechal nedoslýchavost vyléčit. „Komunisté se ho báli vyhodit, protože se obávali reakce ze Západu. Byl rok 1976/77,“ dodává pamětnice. Aby ale Sýkorovi ztížili život, napsali mu přednášky od brzkého rána až v Brandýse nad Labem, kde bylo detašované pracoviště školy. Podle pamětnice se vedení fakulty snažilo Sýkorovi komplikovat práci i jinak, například namísto kanceláře měl svůj stůl na chodbě. „Sýkora o tom ale nikdy s námi nemluvil, nikdy si nestěžoval, prý si to takto sám rozhodl,“ vzpomíná pamětnice.

Podle Lenky Sýkorové Zdeněk Sýkora na svých přednáškách nikdy nemluvil o politice. Věnoval se výhradně výkladu umění a snažil se být zcela objektivní. Studentům představoval moderní trendy i ze západní Evropy a Spojených států, měl široký přehled a uměl látku podat poutavě. „Nebál se nám ukazovat Kupku, který měl zůstat zapomenutý. Ukazoval nám západní časopisy o výtvarném umění, do školy bylo možné si je objednat,“ podotýká.

„V podstatě to už ani nepotřeboval, učit na škole. Ale velmi ho bavilo pracovat s mladými lidmi. Přesto se v březnu 1980 sebral a ze dne na den odešel do důchodu. Nepočkal ani na to, až náš ročník dokončí státní zkoušky. Byl to ale vynikající učitel. Typické pro něj bylo, že uměl věci jednoduše vysvětlit, že je nekomplikoval, nepoužíval nadnesená slova a kunsthistorickou mluvu,“ popisuje pedagogickou práci Zdeňka Sýkory pamětnice.

Chtěli odsoudit Chartu, ale my si ji předtím chtěli přečíst

V lednu 1977 vznikla Charta 77, která kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv. K jejich dodržování se Československo zavázalo na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Zdeněk Sýkora Chartu nepodepsal. Později se ho pamětnice ptala proč. Řekl jí, že když se vrátil do školy, tak se ptal, o čem to je a kdo to podepsal. Prý mu vadili někteří, kteří to podepsali. Rozhodl se proto, že s těmito lidmi Chartu 77 nepodepíše.     

Hned v únoru komunisté sepsali takzvanou Antichartu, kterou podepisovaly tisíce lidí v zaměstnání, ve školách. „Bylo zrovna zkouškové období, v lednu, nebyli jsme v Praze ve škole, ale potom, když jsme přišli v únoru, tak na češtinu přišel nějaký soudruh, svazák, že bychom měli podepsat, že to odsuzujeme. A my jsme řekli, že to klidně podepíšeme, ale ať nám Chartu dají přečíst. To nechtěli,“ vzpomíná Lenka Sýkorová. „Pak se z toho ten soudruh vykroutil a odešel a myslím, že nám to někam napsal, že jsme to nechtěli podepsat. Ale myslím, že bylo víc takových. Že na vysoké škole to nefungovalo, nás neměli čím vydírat. Ale třeba na té výtvarce se to vůbec neprobíralo,“ pamatuje si Lenka Sýkorová.

S tím, že jsem si vzala Zdeňka Sýkoru, se můj otec nikdy nesmířil

Zdeněk Sýkora byl o 37 let starší než pamětnice. Na podzim roku 1983 spolu uzavřeli sňatek. Lence Sýkorové bylo v té době 26 let. „Maminka byla napřed velmi proti, ale pak, když ho viděla na vlastní oči, tak to pochopila. Také ji na první pohled očaroval. Byl to příjemný, veselý a hezký muž, který vypadal na čtyřicet. Největší spojenec byla babička, fandila mi, s tou jsme to tajně probírali. Tatínek se s tím nesmířil do smrti. Měl jinou představu o mé budoucnosti. Tatínek byl o devět let mladší než můj manžel,“ konstatuje pamětnice.

Při hledání práce jsem avizovala, že nevstoupím do komunistické strany

Po ukončení studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1981 zkoušela Lenka Sýkorová hledat zaměstnání. Při prvním kontaktu jí téměř všude nabízeli práci. Když ale zdůraznila, že nikdy nevstoupí do Komunistické strany Československa, začaly se ze strany zaměstnavatelů množit důvody, proč ji zrovna teď přijmout do práce nemohou.

„V časopise ABC mladých techniků byly papírové stavebnice, ke kterým se psaly návody. Když jsem tam přišla a řekla, co mám za aprobaci, tedy češtinu a výtvarku, tak byli nadšení, že to je přesně to, co potřebují. Chtěli, abych jim tam nechala životopis. Jak jsem byla drzá a jednala napřímo, tak jsem do životopisu napsala, že odmítám vstoupit do komunisté strany. Když jsem tam pak volala, tak mi řekli, že zrovna přijali na mé místo nějakého kluka a že stejně bych měla děti a museli by za mě přijmout někoho jiného. A to nebylo jednou, to se opakovalo čtyřikrát,“ popisuje Lenka Sýkorová.

Zkoušela si najít práci v Československé tiskové kanceláři, v redakci deníku Práce i v jiných časopisech. Všude se situace opakovala. Nakonec se jí podařilo přes kontakty Zdeňka Sýkory nastoupit do Státního pedagogického nakladatelství na pozici korektorky. „Ve Státním pedagogickém nakladatelství jsem byla tři roky a byla to obrovská škola. Hlavně po lidské stránce, kdy jsem pochopila, že když někdo vstoupí do strany, tak postupuje rychleji,“ říká pamětnice. Po třech letech dala v nakladatelství výpověď a dál pro něj pracovala externě. Věnovala se spolupráci se Zdeňkem Sýkorou.

Výstava v Bottropu byla pro Zdeňka Sýkoru zásadní

V roce 1986 měl Zdeněk Sýkora samostatnou výstavu v německém Bottropu v Muzeu Josefa Alberse. Podle Lenky Sýkorové to byla zásluha galeristů v západních zemích, kteří Zdeňka Sýkoru znali a vystavovali. „Na výstavu byly zapůjčeny obrazy z Národní galerie i z Galerie Benedikta Rejta v Lounech, ze soukromých sbírek, z muzeí v Německu, nechyběly naše obrazy,“ vzpomíná Lenka Sýkorová. Výstavu mělo na starosti tehdejší Art centrum – podnik zahraničního obchodu, jako úřad, který československé výtvarníky zastupoval a kontroloval při jejich výstavách v zahraničí.

Pořadatel výstavy pozval na vernisáž zástupce československé ambasády v Bonnu. To samo o sobě bylo podle pamětnice pozoruhodné, protože oficiálně se komunistický režim k Sýkorovu dílu nijak neměl a v podstatě předstíral, že neexistuje. Na pozvánce na vernisáž bylo napsáno, že se výstava koná pod záštitou československého velvyslance. „Samozřejmě tam nikdo takový nepřišel. Objevili se jen dva divní pánové. Byli u vytržení z toho, že se českému umělci vzdávají pocty a že se tam nemluví o žádné politice. Byli rozpačití, čekali provokaci, ale žádná nepřišla,“ líčí Lenka Sýkorová.

O výstavě se v Německu podle pamětnice hodně psalo. V Československu nevyšla v novinách ani časopisech ani řádka, a to ani v místních novinách v Lounech. Pro Zdeňka Sýkoru znamenala výstava v Bottropu zásadní přelom. Galeristé o jeho dílo opět začali projevovat zájem tak, jak tomu bylo na konci šedesátých let. Doba útlumu let sedmdesátých byla podle Lenky Sýkorové pryč. „Pro nás už to byl čas svobody. Byl to rok 1986 a byli jsme tam přijati jinak – než jako ti z východu. Ani po návratu po nás nikdo nic nechtěl, nikdo nás nevyslýchal,“ konstatuje Lenka Sýkorová.

Stát chtěl podle pamětnice na zahraničních výstavách vydělat peníze. Z každého prodeje náležela státu vysoká provize ve výši třicet až padesát procent. Předem se tedy musely obrazy a díla ocenit. „Paní z Art centra pojala myšlenku, že jsou Sýkorova díla dražší než Emil Fila a že to tak být nemůže, že se musí zlevnit. Sýkora argumentoval, že už jsou zavedené ceny u západních galeristů. Už mají hodnotu a cenu, za které je ve Švýcarsku nebo Holandsku nakupují a prodávají. Nechtěla ustoupit s tím, že pokud neslevíme, tak si veškeré náklady budeme hradit sami, anebo se výstava zruší,“ popisuje postup Art centra pamětnice.

Spolupráce se Zdeňkem Sýkorou mě naplňovala

Lásku k dílu Zdeňka Sýkory determinovala láska Lenky Sýkorové k výtvarnému umění a matematice. Když poprvé navštívila jeho ateliér ještě v době studií, okamžitě si zamilovala jeho liniové obrazy a díla. Spolupráce na jejich vzniku pro ni byla později splněným snem. „Zdeňkovi konvenovalo, že jsem do toho byla zamilovaná. U jiných neměl rád, když za ním někdo v ateliéru stál. U mě to naopak vyžadoval. A později jsem si dovolila i něco navrhovat. Zpočátku se stávalo, že to bylo smeteno ze stolu,“ usmívá se pamětnice.

Postupem času převáděl Zdeněk Sýkora při tvorbě na svou manželku stále víc kompetencí. Vytvářela partitury ke každému obrazu, čísla, barevné škály. „Ze začátku to tedy byly hlavně pomocné práce. Později se to stupňovalo až do stavu, kdy jsme u tvorby obrazů už museli být oba dva. Každý obraz má svou číselnou partituru, kterou jsem vytvářela. Z čísel se pak obraz převádí a realizuje na plátno. Vše jsem mu diktovala a sledovala, jestli dělá vše dobře. Úplně ke konci byl rád, že jsem za něj vzala i barvy, protože ho už bolelo mít zdvižené ruce,“ popisuje spolupráci se Zdeňkem Sýkorou. 

Po roce 2006 už Sýkora neměl chuť pracovat

Lenka Sýkorová říká, že komunisté vzali Zdeňkovi Sýkorovi to zásadní, a sice čas. Vzali mu čas, kdy byl plný energie a mohl tvořit a vystavovat po celém světě. Mluví o sedmdesátých letech a půlce let osmdesátých, kdy Sýkoru komunisté v podstatě uzavřeli před výtvarným světem doma i v zahraničí. Nesměl vystavovat, nikdo o něm nepsal, nikdo o něm nevěděl. Zlom nastal až po výše uvedené výstavě v německém Bottropu. Po sametové revoluci, kdy možnosti vystavovat v zahraničí opět přišly a zájem o Sýkorovu účast na výtvarných sympoziích stoupal, už ale Zdeněk Sýkora neměl tolik potřebnou energii a chuť cestovat.

„Svině zůstane sviní,“ říkával podle Lenky Sýkorové často po 17. listopadu 1989 Zdeněk Sýkora. Odmítl nabídku práce pro Akademii výtvarného umění, nechtěl se angažovat politicky. „Zažili jsme spoustu případů, kdy se lidé převlékli do jiných kabátů, a tak jako po roce 1968 i po roce 1989 změnili své postoje. Bylo to v politice i v oblasti výtvarného umění. Tehdy jsem byla asi dost naivní a lákalo mě jít do politiky, Zdeněk ale zažil Mnichov, poválečnou dobu, padesátá léta i rok 1968 a věděl, že nic nebude jen pozitivní. Tak jsme pokračovali dál v našem osobním azylu,“ líčí pamětnice.

Zdeněk Sýkora chtěl hlavně tvořit. V závěru svého života byl podle Lenky Sýkorové doslova posedlý prací: „Bylo to v době, kdy si uvědomil svou smrtelnost a to, že jeho doba života končí a že končí doba jeho tvorby. Bylo to až neskutečné, pořád jsme byli jen v ateliéru, pořád jsme tvořili. Nechtěl ani nikam jezdit, jen tvořit,“ vzpomíná na manželovu poslední etapu života. Zdeněk Sýkora zemřel 12. července 2011 ve věku jednadevadesáti let.

Sýkoru v Lounech připomíná hlavně piazzetta před Vrchlického divadlem

Oponu Vrchlického divadla v Lounech v minulosti zdobila opona s motivem geometrické kompozice Zdeňka Sýkory. V devadesátých letech ale oponu při rekonstrukci divadla stavební firma zničila a její fragmenty zřejmě skončily ve sběrně kovů. V roce 2014 vznikla proto iniciativa pro vznik nové piazzetty před Vrchlického divadlem, kam by se Sýkorův motiv z opony přenesl. Lenka Sýkorová zodpovídala za zcela přesnou a dokonalou podobu díla. K ruce si vzala Josefa Pleskota, jednoho z nejlepších českých architektů.

Na vznik piazzetty byla vyhlášena veřejná sbírka, která vynesla dva a půl milionu korun. V průběhu její realizace získala Lenka Sýkorová pověst neústupné dámy. Do věci zasáhla i politika, kdy se stavba stala terčem politických bojů jednotlivců i stran a hnutí na místní úrovni. „Stále kolem toho cítím pozitivní velkou energii, ale zároveň i brždění, neustálé hledání chyb. Hodně v tom podle mého hrála moje osoba, protože by zřejmě rádi jednali o Sýkorovi bez Sýkory. Já jsem ho zastupovala. Nepochopili, že na to mám právo a že je to legitimní,“ vzpomíná pamětnice. Piazzettu se podařilo odhalit v červnu 2019.

Lidé by měli brát věci vážně a dělat je naplno

Lenka Sýkorová se dílu svého manžela Zdeňka Sýkory věnuje stále. Napsala několik titulů o jeho tvorbě i knihu rozhovorů Zdeňka Sýkory. Neustále doplňuje archiv jeho korespondence, hledá zmínky v archivech, muzeích. Je správcem jeho díla a velmi úzkostně dbá na to, aby jméno Zdeňka Sýkory a jeho díla bylo popsáno správně a bez chybných konotací, ve správných souvislostech. „Nemohu v tomto ohledu být jiná než neústupná. Vždyť by mě chodil Sýkora v noci strašit,“ říká s úsměvem pamětnice.

A jaké je životní krédo Lenky Sýkorové? „Myslím, že je důležité brát všechno vážně. Do všeho dát energii a myslet to opravdu vážně. A to ať už někoho miluji, nebo něco dělám, nebo chci někomu pomáhat. Zkrátka, aby to bylo opravdu a vážně. Nemám ráda lidi, kteří jsou ironičtí a cyničtí posměváčci. To nemám ráda. Mám ráda věci, které jsou napřímo, i když je to třeba blbě, ale je to myšleno doopravdy a s láskou. Možná láska je důležitá, nejdůležitější,“ zamýšlí se závěrem pamětnice.