„Na vesnici byli asi tři kulaci. My, moje teta a ještě jedni. Ukázalo, že někteří lidé nejsou tak hodní, jak to bývalo dřív. Někteří se stali komunisty. No a my byli ti kulaci, tak začaly problémy. Začalo se mluvit o tom, že nás vystěhují. Ve vedlejší vesnici například vystěhovali kulaky tak, že jim dali valník, traktor, oni si na valník naložili peřiny, co potřebovali, jen velmi málo a odvezli je někam k Plzni a tam jim dali nějakou jednu místnost a tam žili. My máme barák uprostřed vsi, tak oni si řekli tehdy, že si tam založí to družstvo a že tam budou mít kanceláře a že by tam měli traktory a tak. A tak nás chtěli vystěhovat. No a tam byl komunista, jmenoval se Václav Zíka... on byl komunista, ale byl to dobrý člověk... tak on to zarazil to naše vystěhování, tak jsme tam mohli zůstat. My už byli i takoví zbídačelí. Hodně polí, žádné pomocníky jsme neměli... a teď zakládali to JZD. Co jsme mohli dělat... My už jsme do toho družstva museli vstoupit, protože my už jsme byli úplně zbídačeni. My jsme neměli peníze, neměli jsme lístky. Teď jen práci, vůbec se nestačilo všechno obdělat. A všechny ty dodávky.“
„Na vsi se rok 1948 ani moc nepoznal. To jsme i měli ještě toho kočího. Ale jak se to blížilo k tomu 50. roku, tak to už jsme neměli žádné pomocníky, museli jsme je postupně propustit. Vše museli zvládat sami rodiče. Pak ještě jsme museli odevzdávat vejce, mléko, obilí. Velké dodávky byly. Ani nám nezbylo pro dobytek. Jednou k námi přišli tři chlapi a hledali pytle obilí v senu. Mysleli si, že tatínek neodevzdává vše a že to schovává do sena. To si pamatuju jako malá, že ti chlapi tam lezli, ale nic nenašli. Ale byla to pro mě hrůza, že nám nějací chlapi lozili po půdě. Potom nám začali říkat, že jsme kulaci. Když to dnes mladým lidem řeknu, tak ani neví, co to je. Že to byli sedláci na vsi, že byli pak takto označeni.“
„Chodila jsem do školy do vedlejší vesnice přes les. Měli jsme paní ředitelku Konvičkovou a náš tatínek byl pokrokový sedlák. Koupil například elektrickou kvočnu, takový klobouk to byl, zahříval se a pod tím se odchovávaly ta kuřata. A tak jsme se my děti s paní ředitelkou chodily dívat na exkurzi na ta kuřata. Taťka byl v tom tedy hodně pokrokový i v tom zemědělství.“
Zdeňka Svobodová, roz. Pavlíčková, se narodila 6. února 1943 do rodiny sedláka v Pivkovicích na jihu Čech. Po roce 1948 začal na rodinu doléhat nátlak ze strany komunistického režimu. Postupně museli Pavlíčkovi propustit všechny pomocníky a státu odevzdávat čím dál vyšší dávky. Rodiče pamětnice byli čím dál více zbídačeni a pod existenčním tlakem vstoupili nakonec do jednotného zemědělského družstva (JZD). Zdeňka měla sice výborné studijní výsledky, ale jako dcera kulaka nedostala k dalšímu studiu doporučení. Dle místních funkcionářů měla po základní škole nastoupit do JZD, naštěstí se jí ale naskytla možnost nastoupit na střední rybářskou školu ve Vodňanech a poté veterinární fakultu v Brně, nadále však čelila překážkám spojeným s nevhodným kádrovým profilem rodiny. Podobnou situaci zažily také její dvě sestry. Dnes je Zdeňka Svobodová oceněnou vědkyní v oblasti toxikologie vodního prostředí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
