„Nevěděly jsme, proč tam táta jezdí. A potom nastalo období, na které nerada vzpomínám. Ale vzpomínám na ně pořád. Psal se 30. červen 1942. Taťkovi bylo čtyřicet let a jel dělat do Berouna před nějakou komisi zkoušky, aby mohl vyučovat na lidových školách hospodářských. On měl aprobaci na druhý stupeň, ale tohle si chtěl udělat navíc. A bylo úterý poledne a táta si vázal kravatu. A tak se díval do novin a tam byla řada těch, kteří byli za nepřátelství k říši popraveni. A bylo tam taky jméno Vladislav Vančura. A táta říkal mámě: ‚To je hrozný, oni vraždí nejlepší lidi, Vančura, takový spisovatel, takový člověk, a už není.‘ A nevěděl, že za tři dny nebude ani on.“
„Tam mamce řekli, že už není na Kladně, že je v Praze v Petschkově paláci. Tak mamka jela tam. Tam jí ukázali jeho věci. Řekli, že je zatčený a že jí nemůžou nic říct. Uplynulo asi třicet dní a dostali jsme oficiální zprávu, že táta jako nepřítel říše byl 3. července zastřelen. Pozor, v úterý 30. června byl zatčen a 3. července už nežil. Byl zastřelený na kobyliské střelnici. Co musel ten táta prožít, když nevěděl, co je s námi...“
„Jako dvanáctiletá jsem byla zaregistrována pro odsun do říše, kde bych měla být poněmčena. Zbytek domu, který byl mámy, ten měl připadnout říši. Ona měla být přesídlena do Karlštejna. To jsme se dozvěděli až po válce. Mamka se to tehdy dozvěděla na radnici u komisaře, který využil, že tam nebyl žádný jiný člověk, a řekl jí všechno, co nás čeká, ale zatím to nehrozí. Ale řekl, že to je v programu nějakých těch nácků. Co ta máma musela vytrpět... A dědeček starý. My zbyli sami tři bez peněz, protože babička předtím byla dlouho nemocná. Ležela po nemocnicích půl roku, takže co bylo nastřádáno, bylo pryč. Žádné pojištění neměla. To bylo hrozné.“
Soja Svobodová se narodila 27. června 1930 v Praze. Dětství často trávila v Počaplech, kde její babička provozovala obchod se smíšeným zbožím. S rodiči žila v Králově Dvoře, její otec Jan Říha pracoval jako učitel. Rodina během druhé světové války netušila, že byl zapojen v protinacistickém odboji. Dne 30. června 1942 byl zatčen a 3. července téhož roku zastřelen v Praze-Kobylisích. Jeho žena zůstala s dcerou Sojou prakticky bez prostředků. Navíc se dozvěděla, že dvanáctiletá Soja má být odvezena na převýchovu do Německa. Hrozba se však nakonec nenaplnila a rodina válku přežila. Pamětnice se stala zdravotní sestrou. Pak si doplnila pedagogické vzdělání a působila v Berouně jako učitelka. Celý život zjišťovala podrobnosti k okolnostem, které předcházely smrti jejího otce, a uchovává věci, které po něm zůstaly. Soja Svobodová zemřela v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
