Mgr. Miroslav Svoboda

„O modrou [knížku] jsme se snažili všichni. Většina mých kamarádů to dělala ‚na hlavu‘, to se dalo nasimulovat nejsnáz. A já nevím proč, asi z nějakých masochistických důvodů, jsem si řekl, že když to dělají všichni na hlavu, tak já si vymyslím něco jiného. Prostě že nebudu dělat to, co dělají všichni. A s kamarádem jsme vymysleli vředovou chorobu dvanácterníku, což je choroba taková, která chvíli je a chvíli není. To když tam na tom rentgenu přímo není něco vidět, tak to neznamená, že ji nemáte. Na jaře to je a na podzim to není. Taková je různě měňavá. A tenhle charakter se nám právě zdál jako dobrý na tento účel. Když jsem jim to oznámil, věděl jsem, že půjdu druhý den na rentgen. Tak jsme s tím kamarádem Štěpánem vymysleli, že mám sníst čočku. Vymysleli jsme, jak dlouho před tím rentgenem, aby byla právě v tom dvanácterníku, a ne někde jinde. Asi čtyři hodiny před nebo něco takového. Tak jsem v noci ty čtyři hodiny nebo pět předtím vstal – to jsem ještě bydlel u rodičů – a šel jsem do kuchyně, že vezmu jednu čočku, zapiju ji vodou a zase půjdu spát. No, ale já jsem tu čočku nenašel, ona tam prostě ve špajzu nebyla. Tak jsem si říkal: ‚A co teď?‘ Teď se mi skoro hroutil svět. Říkal jsem si: ‚Celá konstrukce padá, protože tady není čočka…‘ Tak jsem tam pak našel nějaké fazolky. Ale fazolka byla větší než čočka. Říkal jsem si, že je to asi lepší takhle než nic. Tak jsem spolkl fazolku, zapil jsem to a šel jsem spát. Pak jsem jim tam druhý den líčil ty příznaky, co jsem měl nastudované.“

„Třeba si pamatuju, že někde na té základní škole vznikala pionýrská organizace, tak nás představili nějakým dvěma mladým lidem, manželům, že to budou jako naši vedoucí. Tihle dva mladí nás vzali do svého bytu v paneláku blízko školy. A to nevím, kolik mi mohlo být, nějaká druhá, třetí třída… V kolika se vstupovalo do Pionýra, [to] už si nepamatuju. Ale pamatuju si, že nás prostě vzali do obýváku a že opravdu měli na té obývací stěně busty Lenina a takovéhle obrazy, což už vůbec běžné nebylo. To jsem už tenkrát věděl. Takovou výzdobu a takové artefakty mít v obýváku nebylo obvyklé. Vím, že jsem kvůli tomu k tomu získal až takový odpor, že jsem se i ubránil velmi mírnému, musím říct, tlaku rodičů, abych se nevymykal a nějak tam jako chodil. Tak jsem říkal: ‚Ne, sem prostě chodit nebudu, protože ty lidi jsou hodně divní.‘“