„Demokratická iniciativa změnila svůj název na Liberálně demokratickou stranu a požádala ministerstvo vnitra 11. listopadu 89 vlastně o registraci, takže to byla od roku čtyřicet osm první politická strana, která si dovolila požádat o registraci. Takže je všechny sebrali, mě tedy nesebrali, ale ty Pražáky sebrali všechny. Eman a Karel Štindl, ti byli podle mě ještě dlouho po 17. listopadu ve vazbě. Já nevím teď přesně, kdy je propouštěli, ale k tomu existuje celá řada... nebo nějaké materiály k tomu existují. A tím vlastně jsme se trošku odlišovali, tahle část toho disentu, od chartistů. Protože my jsme tvrdili, že politika není žádný svinstvo, že politika se dělat musí, že se musí dělat slušně. A že soutěž politických stran je jako jediná cesta správná pro tu republiku. Čímž jsme se odlišovali od těch ostatních disidentů, kteří tvrdili většinou, že politika je svinstvo, že politika se dělat nemá, že se to všechno bude dělat tak nějak hromadně, což jsme naprosto odmítali, naopak. Jako Liberálně demokratická strana.“
„Ta Pevná hráz vlastně fungovala, že tam byl Láďa Líbal... Já se pokusím vzpomenout na všechny. Byl tam Láďa Líbal, já, Honza Rampich, ten Whisky Vyskočil tam byl, pak tam byl ještě Jáchym a ještě pan Jelínek, to je myslím všechno. A každý vždycky něco napsal. Ten Honza Rampich psal recenze na nějaké punkové muziky, Jelínek psal nějaké povídky svoje, které tam zveřejňoval. Láďa, ten tam dělal titulní desky, nějaké grafické věci a taky psal, nějaké básničky tam myslím zveřejňoval Láďa. A pak jsme sháněli materiály od různých lidí, já vím, že jsem sehnal materiál třeba od holky, která pracovala jako ošetřovatelka v Dobřanech. Takže se tam popisoval ten stav v těch Dobřanech, jak se tam špatně chovají k důchodcům, a nějaké konkrétní oddělení jsme tam zveřejňovali, ta činnost, která se tam... Nebo to chování toho personálu k těm lidem. A takhle jsme vždycky poskládali nějaké číslo a vydali jsme to.“
„V rámci toho Palachova týdne se jelo do Všetat na hřbitov, kam jsme se samozřejmě už nedostali, protože nás sebrali na nádraží a ve vlaku. Mě tedy konkrétně zatkli na nádraží. A odvezli nás do JZD, to je taková ta známá historka, kde se člověk seznámil s lidmi, o kterých slyšel j cenom na Svobodné Evropě, to bylo docela příjemné. Tam jsem se seznámil s Jánem Čarnogurským, s Bohumilem Doležalem, s Johnem Bokem a s dalšími lidmi. A vlastně tím, že jsem se tam potkal s tím Bohumilem Doležalem, tak jsem se napojil na Emanuela Mandlera, což byla Demokratická iniciativa. A tam začala moje práce konkrétní už potom. Bohumil mě pozval do nějakého bytu, kde se scházela Demokratická iniciativa, a od toho okamžiku už jsem začal dělat konkrétní věci. A časem se to změnilo na to, že jsem se stal členem toho koordinačního výboru Demokratické iniciativy a měl jsem na starosti činnost tady v Plzni.“
Martin Svoboda se narodil 13. dubna 1968 v Plzni, po rozvodu rodičů vyrůstal s matkou a starším bratrem. Navštěvoval základní školu v Plzni-Slovanech, vyučil se a několik let pracoval v dílně národního podniku Metrostav v Praze. Pohyboval se mezi alternativně naladěnou mládeží a politickými aktivisty, šířil petice a samizdatové publikace, na přípravě plzeňského samizdatového magazínu Pevná hráz se i osobně podílel. Po zatčení během Palachova týdne v lednu 1989 navázal prostřednictvím Bohumila Doležala spolupráci s Emanuelem Mandlerem a Demokratickou iniciativou. V listopadu 1989 byl zpočátku jedním z organizátorů protirežimních protestů, z nichž později vykrystalizovalo plzeňské Občanské fórum. Po nehodě na cestě z Rakouska, kam byl vyslán, aby pro potřeby vznikajícího hnutí získal nezbytné vybavení, byl však dlouhodobě upoután na lůžko. Po roce 1989 začal podnikat, doplnil si středoškolské vzdělání a vystudoval práva na Západočeské univerzitě v Plzni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
